Ondro, běž se zamotat. Repotáž ze školy pro děti s autismem nebo retardací

Silně prší a město Kralupy nad Vltavou zahaluje těžká oblačnost – tak hustá, že se v ní ztrácejí i komíny chemiček na předměstí. Okna Základní školy Jodlova ale září do nevlídného počasí, uvnitř je teplo a třídní učitelka sedmáků Svatava Rácová jde do svojí třídy s úsměvem. Když otevře dveře, pět jejích žáků – tři dívky a dva chlapci – hned vyskakuje z lavic. Každý z nich má pro sebe svůj stolek se židlí, pět dalších je prázdných, protože podzimní vlna viróz už dorazila i sem. „Paní učitelko, Honza nepřijde?“ ptá se Tomáš v červené mikině zvědavě. „Nepřijde, volala maminka, je nemocný,“ odpovídá učitelka Rácová a vysvětluje novinářské návštěvě: „Honzík je náš autista, toho jsme na váš příchod hodně připravovali. Včera jsem mu dokonce našla vaši fotku na internetu, aby ho nevykolejila cizí tvář ve třídě, a do týdenního plánu jsem mu napsala, že přijdete.“ Trochu mě mrzí, že je chlapec nemocný a pečlivá příprava učitelky tak přišla vniveč, ale není čas to moc řešit, protože začíná hodina matematiky.

„Co budeme dělat?“ ptá se učitelka a Tomáš v první řadě s potěšením odpovídá: „Počítat!“ „Zkontrolujeme si úkol,“ navrhuje vedle něj sedící Emička s výraznými brýlemi. Na doma měli sedmáci čtyři příklady, čtyři děti z pěti se tedy zvedají a jdou svoje řešení psát na tabuli. Tématem úkolu bylo sčítání několikaciferných čísel pod sebou. Tomáš má napsáno jako první, Emička jako druhá, Martině s Klárou to trvá déle. Když už děti sedí, učitelka se ptá, zda mají všechno dobře – a třída odpovídá jednohlasným „jo“. „Opravdu?“ zvedá hlas učitelka a děti znervózní. „Tak asi ne? Asi to mám blbě?“ kroutí nejistě očima drobná Veronika s pečlivě upraveným obočím a hřívou vlnitých vlasů. „To mi řekni ty, já nevím,“ směje se učitelka a prozrazuje, že Veronika má skutečně v příkladu chybu. Špatně si opsala zadání a navíc neumístila příslušné řády pod sebe, proto jí nevyšel správný výsledek. Příklad opravují společně a Svatava Rácová klade žákyni na srdce, aby si pečlivě kontrolovala, jak si příklady zapisuje. Veronika horlivě kýve hlavou.

A začíná další aktivita. „Říkala jsem si, že matiku trochu spojíme s přírodopisem,“ vysvětluje učitelka, zatímco na tabuli magnetkami připevňuje obrázky zajímavých zvířat a informace o nich. Pětice žáků se má rozdělit do dvou skupin. Dostanou kartičku s příklady na dělení se zbytkem. Každé číslo zbytku odpovídá písmenku, z nichž poskládají název zvířete. Z obrázku o něm vyčtou informace a ty odprezentují spolužákům. Na rozdělení do skupin má Svatava Rácová osvědčený nástroj – špachtličky se jmény dětí. Emička se naklání k Tomášovi, kolem Veroniky usedá Klára s Patrikem a pouštějí se do práce.

Nikdo si nevšiml, že nic neumí? 

Ačkoliv se v českém školství už od roku 2016 prosazuje inkluzivní přístup – tedy že by se děti s postižením nebo různými poruchami měly vzdělávat pohromadě se zdravými vrstevníky, pokud to jen trošku jde – existují i výjimky. Jsou to školy takzvaně „podle paragrafu 16“, tedy školy praktické a speciální, které jsou určené buď dětem s mentálním postižením, nebo dětem s kombinovaným postižením, jako je třeba autismus a ADHD. Speciálních a praktických škol je v Česku asi 320 a navštěvuje je 23 000 dětí. Docházka do nich je desetiletá a dítě se do takové školy dostane pouze na základě vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. V Kralupech mají 65 dětí v devíti třídách.

Otázkou ale zůstává, na kolik jsou poradenská pracoviště schopná a ochotná rozlišovat mezi lehkou mentální retardací a zanedbáním v rodině. Navíc učitele trápí to, že pokud dítě podává slabé výkony, ale nepřitahuje k sobě pozornost nevhodným chováním, často se na jeho problémy přijde zbytečně pozdě. A vypráví o žákovi, který k nim přišel na konci třetí třídy. „Čekali jsme, když jde z běžné základky, že bude dost umět. Pak jsme ale zjistili, že nečte a nepíše. Protože je hodný, tichý, nejspíš ho nechávali sedět někde vzadu a nevšímali si ho. Nechci nikoho soudit, mají ve třídě přes dvacet dětí, ale jak je možné, že si tři roky nevšimnou, že kluk nic neumí?“ vrtí nechápavě hlavou učitelka. 

Příběh má v rámci možností dobrý konec – chlapec se postupně všechno doučil, v sedmé třídě patří mezi nejlepší a Svatava Rácová ho spolu s několika dalšími dětmi doučuje matematiku, aby později zvládl přechod na učiliště nebo střední odbornou školu. „Nemáme ve vzdělávacím plánu třeba odmocniny, ale pokud se mají vyučit, budou je potřebovat,“ vysvětluje. „Na doučování nemusejí, je to jen nabídka, ale bez něj mají později problém pochopit látku, se kterou se setkávají poprvé.”

S dětmi pracovat nechtěla, teď studuje pedagogiku

Sedmáci Svatavy Rácové se perou se zadáním se střídavou úspěšností. Tomáš s Emičkou rychle počítají, ale nedaří se jim luštění tajenky. Trojice kolem Veroniky zase válčí s tím, aby z informací o pavoukovi pokoutníkovi vybrali to podstatné. „To je dobře, že jste přišli na to, kde máte chybu, i o to nám jde – poznat chybu a opravit si ji,“ povzbuzuje je učitelka. Obě skupiny si navíc učitelka zve dopředu ke svému stolu, aby zkusily vyhledat nějaké zajímavosti na internetu. „Pokoutník, ne poutník, Klári, je potřeba zadávat přesně,“ opravuje s úsměvem a přes rameno dodává: „Děti totiž tráví hromadu času na sociálních sítích, tak se snažíme, aby se uměly trochu orientovat a vyhledávat spolehlivé informace.“

Třída se ještě chvíli baví o tom, jestli měří tělo pavouka pokoutníka dvanáct milimetrů nebo centimetrů, a blíží se konec hodiny. „Chcete prezentovat svoje zvíře teď, nebo na začátku další matematiky?“ dává dětem na vybranou Svatava Rácová a Emička za všechny rozhoduje, že až příště. „Tak jo, Emičko, dejte si svačinu, odpočiňte si a pak si to v klidu řekneme další hodinu,“ odpovídá s úsměvem učitelka. Ve zbylém čase se spolu díváme na nástěnku vedle tabule, kde visí spousta formulářů pro sebehodnocení a „propustky z hodiny“, kam mají děti napsat nejdůležitější nebo nejvíc překvapivou informaci, kterou se na hodině dozvěděly. „Snažím se, aby se děti v rámci formativního hodnocení uměly pravdivě ohodnotit, aby přemýšlely o tom, co a jak se učí,“ říká Svatava Rácová.

Mimochodem trpělivá a usměvavá Svatava Rácová se učitelkou v praktické škole stala naprostou náhodou. Jako máma čtyř dětí byla dlouho doma, po rozvodu ale oprášila maturitní vysvědčení ze střední ekonomické školy a našla si práci v místní charitě. Odtamtud ji doporučili právě do praktické školy. „Nikdy jsem nechtěla pracovat s dětmi, měla jsem jich dost z domu,“ usmívá se a hnědé oči jí jiskří. „No a vidíte, teď tady učím matematiku, pracovní činnosti a přírodopis a k tomu studuji v Ústí nad Labem speciální pedagogiku.“ Sama nad tím nečekaným vývojem života vrtí hlavou.

Běž se zamotat, Ondro!

Jelikož má teď volnou hodinu, provádí mě paní Rácová po škole. Společně navštěvujeme tři speciální třídy, kde jsou děti s těžším postižením. V první třídě je dětí pět, domluvit se s nimi je složité. Některé ještě používají pleny a jejich vady jsou většinou kombinované; nejvíc tu bojují s tím, že děti nemluví a nedokážou se na nic soustředit. „Vydrží se koncentrovat tak deset minut ráno, občas je ještě přesvědčíme po svačině, ale zbytek času už je víceméně jen hlídáme,“ krčí rameny půvabná mladá asistentka pedagoga. O třídu výš je několik těžkých autistů. Uprostřed místnosti jsou sražené stoly pro společnou práci, po obvodu třídy pak má každý z nich svůj vlastní kout oddělený paravánem s obrázky. „Když už nezvládají, můžou si tam zalézt a mít klid, není to nic za trest,“ vysvětluje učitelka. „Učíme se dny v týdnu, roční období, hodně praktických věcí.”

Ve třídě, kde jsou společně třeťáci a čtvrťáci, jsou dvě děti s těžkou formou Downova syndromu a dva autisté. Velký silný Ondra má k tomu ještě ADHD, drobnější Adrianka „pouze“ těžkou formu autismu. Učitelka bere Ondru a Adrianku za ruku a společně čtou z tabule M-A – MÁ-MA. Pak si sedají ke stolečku a snaží se dál. „Co má máma?“ ptá se učitelka a Adrianka z hlavy odpovídá: „Mimi!“ „Ano, má mimi, ale ty máš tady číst. Co má máma tady v knížce?“ zkouší to znovu a Adrianka neochotně čte „kytičku“. Ondra zvládá přečíst dva řádky, pak už mu ale neklid nedovolí pokračovat. „Běž se zamotat,“ propouští ho učitelka, Ondra sebou bleskurychle praští na kulatý kobereček a vzápětí je z něj těsně zavinutá palačinka, ze které se ozývají tišší i hlasitější výkřiky.

Asistentka se mezitím věnuje dvěma dětem s Downovým syndromem. Holčička to má těžší než její spolužák, rozumí pouze rusky a prakticky nemluví. ,,Společnost vynakládá peníze na jejich vzdělávání ve škole. Aspoň mohou jejich rodiče chodit do práce a nebýt závislí na státu a taky si od svých náročných dětí odpočinout. Ale po vyučování si je berou domů, protože pro tyto děti nejsou zřízené v našem městě žádné kroužky, co se týče volnočasových aktivit, kde by děti mohly vybít svoji energii a pokračovat v socializaci. Proto se ani nedivím rodičům, kteří po návratu domů nechávají svoje děti dělat to, co si umanou. Postižení jejich dítěte je pro ně náročným soustem,” dodává učitelka. ,,Svoji práci mám ráda, ale je psychicky i fyzicky vyčerpávající.” 

Zažít úspěch, nebo zůstat na klasické škole?

Blíží se další hodina matematiky, takže se vracíme do třídy Svatavy Rácové. „Já jsem vděčná za ty svoje skvělé, báječné děti, já bych se ve třídě s víc postiženými dětmi asi zbláznila,“ přiznává cestou. Jaká je pro ni spolupráce s rodiči? „Jak s kým,“ odpovídá. „Třeba rodiče autistů, které učím, jsou skvělí a hrozně se snaží. Pak jsou rodiče, které za celou dobu docházky jejich dítěte ani mockrát nevidím. Vím, že některé děti to mají doma těžké, v rodinách je někdy násilí, agresivita, nedostatek péče.“ A jak to nesou ti svědomití rodiče, když si jejich dítě z poradny odnese diagnózu, která ho odesílá „do zvláštní“? „Jedna maminka hodně váhala, než děvče poslali k nám, brala to jako svoje selhání. Teď už by ale neměnili, holka má tady kamarády a hlavně zažívá úspěch. Na základní škole byla pořád nejhorší a nikdo se s ní nebavil,“ vysvětluje učitelka.

Ve třídě už „její“ děti sedí s lavicemi do kruhu a Svatava Rácová se rozesměje. „My totiž na školní besídku nacvičujeme hebrejskou píseň,“ vysvětluje. „Pojali jsme to multikulturně, že ne každý slaví Vánoce a tak. Písnička se nám líbí, takže si všichni sedli takhle do kruhu, aby vám ji mohli předvést.“ Z YouTube pouští video s hebrejskou verzí zhudebněného žalmu, pětice sedmáků vyťukává rytmus do lavic a i s učitelkou a asistentkou se dávají do zpěvu. Jde jim to skvěle, melodie je podmanivá a v doprovodu neustávajícího deště za oknem je to magická chvíle. „Mluvili jsme o tom, co se Židům strašného dělo za války, že nenajdete rodinu, která by nebyla tím utrpením nějak zasažená,“ říká učitelka Rácová. „Ta písnička je o tom, jak Bůh jejich národ ochránil.“

Zbytek hodiny ubíhá v poklidném tempu. Obě skupinky odprezentují „svoje“ zvířata a pak se třída věnuje opět dělení se zbytkem. „Jak se vám pracovalo?“ vyptává se učitelka se zájmem. „Dobrý, jsme se ani nehádali,“ říká Patrik za svoji skupinu. „Je důležité umět spolupracovat, umět spolu vyjít, rozdělit si práci,“ usmívá se na ně povzbudivě. Je vidět, jak se snaží, aby si její žáci odnášeli nejen znalosti, ale také důležité dovednosti do života. Nešetří úsměvy, povzbuzuje, uklidňuje. „Pro mě je důležité, aby chodili do školy rádi,” říká na adresu svých žáků. „Protože když sem nebudou chodit rádi, tak je sem nikdo nedostane a v patnácti půjdou rovnou na úřad práce.”

Jména dětí v reportáži redakce změnila. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.