Paní učitelka vysvětluje, proč se jí učí lépe bez osnov: Jedině tak se mohu věnovat každému dítěti, jak potřebuje

Jaké by to bylo u vás, kdyby v polovině školního roku přišlo dítě z jiné školy a umělo něco jiného, než co se učí u vás?

Ono by to vlastně paradoxně moc nepoznalo, a to z několika důvodů. První je ten, že s dětmi pracujeme individuálně. Každé dítě má svůj učební plán, který s ním stanovíme na začátku školního roku. Děti se tak věci učí svým tempem a třeba i v jiném pořadí. Když přijde nové dítě, není s čím jej srovnávat, některé děti jsou víc napřed v jedné oblasti, trochu pozadu v jiné. Děti jsou každé jiné a také dozrávají různě, na to je třeba brát ohled.

Hodně učitelů, kteří by se rádi vrátili k osnovám, tvrdí, že individuální přístup k výuce je ve třídě s pětadvaceti dětmi čirá utopie. Kolik máte dětí ve třídě vy?

Dvacet čtyři a jsou to žáci různého věku a různého nadání. Máme několik dětí talentovaných, ale i žáčka, který je slabší než děti o rok až dva mladší. Co mi pomáhá? To, že není předepsané, kdy mám co učit, ale pouze výstupy vzdělávání, a ty jsou za celý první stupeň nebo celý druhý stupeň. Díky tomu můžeme třídy spojovat, učit dohromady mladší i starší žáky. Nikdo na nás netlačí, abychom výuku dělali stejnou pro všechny. Dále pomáhá, když opustíte představu, že učitel musí ve třídě vše zvládnout sám. Je třeba správně rozložit síly, upravit výuku tak, aby se děti také učily navzájem. V debatě pro a proti unifikaci jedna paní učitelka řekla, na podporu argumentu, že individuální přístup není možný: nemůžu přece diktovat třem různým úrovním dětí. Ale co se na to podívat jinak? Jak moc je třeba ve škole diktovat? A když už tedy mluvíme o diktátech, co třeba zapojit děti? My to běžně děláme. Diktát si dávají mezi sebou navzájem, máme na to propracovaný systém. Čtyři úrovně obtížnosti, čtyři barvy. Všechny děti dobře známe, takže jim rovnou řekneme, z jaké úrovně obtížnosti si mají vybírat – např. vyber si v krabičce text z modré úrovně. Tím dávám možnost volby, ale zároveň promyšleně, aby si dítě na diktátu nevylámalo zuby nebo se nenudilo. No a kontrolu diktátu si děti taky mohou dělat samy, podle vzorů. Tohle je příklad, jak to udělat, abych nebyla zatížená rutinními činnostmi, jako je třeba diktování, a mohla více sledovat, co se ve třídě děje, a didakticky zasáhnout.

Takže co se přesně stane, když přijde nové dítě uprostřed roku?

Nejdřív ze všeho jde o to, aby získalo pocit bezpečí. Můj první zájem tedy není z něj rychle vylomit, co už umí a co ještě ne, ale uvést ho k nám, aby vědělo, kdo mu pomůže, kde najde to a to, co má udělat, když něco neví, a že nám může věřit. To není žádný luxus, bezpečí je primární dětská potřeba a když není zajištěno, učení se komplikuje. Samozřejmě se ho taky ptám, co se v jednotlivých předmětech učilo, ale ne vždy se mi dostane odpovědi. Děti si to často nepamatují nebo se bojí mluvit o tom, co nevědí. To je běžné u dětí, které přicházejí z direktivních škol, kde se za neznalosti trestá. Takové dítě při vypracovávání úkolů podvádí, třeba u diktátu použije rovnou vzor, který slouží k opravám, a z něj diktát opíše. Je tak zvyklé, hlavní je pomoci si, jak se dá, ne se něco učit. Bojí se dělat chyby. Ale když pochopí, že tam nejsem proto, abych ho soudila, ale aby se něco naučilo, a to i chybami, uvolní se. Děti se hodně učí i prostým odezíráním od dospělých. Když vidí, že my učitelé je mezi sebou nesrovnáváme, přestanou to řešit.

Kde jste se tenhle didaktický přístup naučila?

Měla jsem štěstí, že jsem studovala na pedagogické fakultě v době, kdy otevřeli takzvaný „experiment“ – učitelství pro 1. stupeň ZŠ se zaměřením na alternativní vzdělávání. Výuka probíhala většinou formou workshopů, nikoli přednášek, a měli jsme spoustu praxe ve školách. Bohužel ten obor už dnes v původní podobě neexistuje.

Jana Hrázská vystudovala učitelství pro 1. stupeň na pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Učí na základní škole Na rovině v Chrudimi a má dva dospívající syny.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.