Přes hory a doly do vzdálené školy. Školní migrace vylidňuje Himálaj, odcizuje rodiče a děti

„Moje budoucnost? Mám tolik snů a přání!“ říká sedmnáctiletá Pema plynulou angličtinou a v její tváři se střídá nadšení s obavami. Chtěla by se vrátit domů do hor, ale to říká možná jen proto, že se to od ní očekává. Před tím by ale ráda studovala v cizině. Proto rozeslala spoustu žádostí o stipendium na mezinárodní školy v zahraničí.

Pema je z vesnice Lho, která leží ve výšce 3 180 metrů nad mořem v údolí Nubri. Její předkové tuto oblast nepálského Himálaje obývali po staletí. Horalé jsou podle pasu Nepálci, ale patří k menšinovému etniku, které mluví tibetským dialektem. Jejich rodný jazyk se ve školách učí jen málokdy.

Do rušného a lidnatého Káthmándú, kde Pema už deset let žije, trvá z hor cesta několik dní a místy je velmi neschůdná. Do hlavního města odešla jako malá holka ke strýcově rodině. Když mluví o matce a otci, kteří zůstali ve vesnici, posmutní. „Jejich situace není dobrá,“ postěžuje si.  Rodiče jsou drobní zemědělci. Práce jim zajišťuje jen základní obživu a další možnosti výdělku ve vesnici nejsou. Někteří muži pijí, Pemin otec také. Matka od něj kvůli tomu několikrát chtěla odejít, nemá ale kam.

S rodiči zůstala ze čtyř sourozenců jen Pemina čtrnáctiletá sestra. Chodí do místní školy, ta ale podle Pemy nemá valnou úroveň, chybí dobří učitelé. V horách je život velmi tvrdý a kdo může, ten odejde. Tím spíš vzdělanější lidé.

Pemini dva bratři také žijí v Káthmándú a okolí. Každý z nich chodí do jiné školy. Ten mladší se na přání rodičů má stát mnichem, druhý navštěvuje běžnou školu. A Pema měla podle svých slov velké štěstí: dostala se do školy ctihodného mnicha Thrangu Rinpočheho. „Dala mi dobré vzdělání a pocit, že někam patřím, je to moje rodina,“ říká.

Vzdělání i hodnoty

Škola Shree Mangal Dvip (SMD), kterou Pema před dvěma lety absolvovala, je konglomerát staveb v samém středu Káthmándú, obkroužený hlučnými a prašnými uličkami. Nachází se jen kousek od Velké Stúpy, buddhistické památky a poutního místa, které nemine snad žádný návštěvník hlavního města. Ač se do školy vejde pět set dětí, které tu i bydlí, oku návštěvníka se ukrývá mezi ostatními domy a není vůbec snadné ji najít. Hlavní brána není označená, nakonec napoví šnůry s prádlem.

„Káthmándú je chaotické město, ale se skvělou atmosférou, je tu náboženská tolerance a lidé jsou přirozeně nastavení na to být šťastní,” říká ředitel školy, vzdělaný buddhistický mnich Wangchuk Tenzin, blízký žák jejího zakladatele.

„Můj mistr žije ve svém domovském klášteře v severoindickém Sikkimu, ale na pozvání některých klášterů přijížděl do Nepálu učit dharmu,“ vypráví ředitel. Nábožné vesnické rodiny putovaly celé dny, aby se s učeným lamou mohly potkat, vyslechnout si jeho slova a dostat požehnání. A některé mu rovnou chtěly svěřit své děti. Pokud se některý ze synů stane mnichem, pro rodinu to znamená společenský vzestup a cestu, jak děti zaopatřit. Vzdělání v běžných školách také nebere v úvahu jejich kulturu.

Viděl tu bídu

„Bylo mu vesničanů líto, viděl, v jak zoufalých podmínkách žijí a vychovávají své děti,“ říká Kanaďanka Shirley Blair, která se ve škole stará o vztahy s dárci a je rovněž oddanou žačkou Thrangu Rinpočheho. „Žádné vzdělání, žádná lékařská péče, ani tekoucí voda doma, jen základní potraviny. Běžná jsou úmrtí z podvýživy. Chtěl jim také pomoci udržet si rodný jazyk, kulturu a buddhistické hodnoty,“ vyjmenovává důvody, které před více než třiceti lety dovedly učeného mnicha k založení školy.

Že pouze tradiční náboženské vzdělání dnes nestačí, to si zakladatel školy uvědomoval. V jeho škole se učí běžné akademické předměty, ale dbá se tu na buddhistické hodnoty. Kromě nepálštiny se učí i tibetština a angličtina. Škola přijímá jak žáky, kteří jako Pema do kláštera nechtějí, tak budoucí mnichy a mnišky. V jedné třídě jsou tak děti ve školní uniformě i mnišském rouchu.

Škola je zdarma, náklady hradí dárci z Hong Kongu, Malajsie, Tchaj-wanu, Kanady, USA, Švýcarska, Norska, Itálie, Španělska a Německa, což jsou země, kde Thrangu Rinpočhe, autor mnoha knih o buddhismu, vyučoval. „Při té příležitosti vždy prosil své žáky o podporu školy,“ říká Shirley Blair. Když už mu vysoký věk nedovolil cestovat, starost o finance po něm převzala. Pro školu pracuje jen za byt a stravu.  

Za lepším životem ještě dál než do hlavního města

Škola má deset ročníků, což je běžný formát většiny nepálských škol. Po dalších dvou letech na jiné, většinou soukromé škole se školným, má žák úplné střední vzdělání. Shirley Blair se snaží absolventům své školy zajistit stipendium, aby mohli ve studiu pokračovat, ale nemá o nepálských školách valné mínění.

A mladí lidé nevěří, že je v Nepálu čeká zajímavý a zajištěný život. Kdo má příbuzné na Západě, míří tam. To platí i o žácích SMD. „Slyšela jsem, že někteří teď žijí v New Yorku,“ říká Shirley Blair.

Nejlepší studenty podporuje v jejich aspiracích studovat na zahraničních školách nabízejících prestižní program International Baccalaureate a hledá pro ně finanční krytí. „Musíte být opravdu dobří, aby vás na takovou školu přijali,“ říká. Školy, které tento program nabízejí, oslovuje se žádostí o plné stipendium, k tomu peníze na letenky, laptop i telefon. Její svěřenci si nemohou sami pořídit nic. A daří se jí to. Studenti SMD míří do Kanady, Švýcarska, Japonska a Finska. Dva nebo tři absolventi studují v USA.

Myslet na druhé

Zároveň se ale škola snaží své absolventy přesvědčit, aby se vrátili ke svým komunitám v horách, odkud většina z nich pochází. „Vštěpujeme jim, že vždy musejí myslet i na druhé, nejen na sebe, to je základní myšlenka buddhismu,“ říká Shirley Blair.

Pema říká, že i ona by se ráda jednou do Himálaje vrátila. Ale rozhodně ne teď. „Chtěla bych napsat knihu o těžkostech obyvatel mé vesnice. Taky ráda fotím a točím videa, to je můj koníček. Zajímá mě sociální podnikání. Ráda bych vymyslela nějaký projekt, který by dal vesničanům práci. Umí třeba tkát tradiční oděvy, ale v současnosti není pro zboží nijak zorganizovaný odbyt.“

Pema má velké plány, ale i starosti. Bojí se, že rodina jí v rozletu bude bránit. „Nepovažují za důležité to, co se zdá důležité mně. Před pár lety jsme spolu dokonce tři roky nemluvili. Máma mi říká, že už přece můžu pracovat a vydělávat peníze. Čekají, že převezmu zodpovědnost za své sourozence. Já chci ale studovat, udělat si doktorát. Hrozně bych si přála, aby rodiče nebyli tak závislí na nás dětech, jak je to tu zvykem.“

Obrovská propast

Příběh Pemy a její rodiny je typický. I rodiče z odlehlých horských vesnic vědí, že vzdělání je cesta k mnohem pohodlnějšímu životu, a chtějí ho dětem dopřát. Myslí si, že z toho bude těžit celá rodina. Posílají tak děti do škol daleko od domova. Často jsou to internátní školy vzdálené dva tři dny chůze, oblíbenou destinací je i hlavní město Káthmándú. Někteří majetní rodiče posílají své děti dokonce do Indie, prestižní vzdělávací destinace.

Studie Vylidňování horských oblastí Himaláje z roku 2014 dokládá, jak tato školní migrace za poslední roky posiluje.  Sledovala vzdělávací cestu dětí z oblasti, odkud pochází Pema. V roce 1997 odešlo z domova do škol přes třicet devět procent chlapců a jedenáct procent dívek ve věku deset až devatenáct let. V následujících patnácti letech se podíl odcházejících chlapců zvýšil na sedmdesát tři a dívky dotahují na téměř sedmdesát procent.

V chování rodičů je zakódovaný paradox: v horách jejich děti své vyšší vzdělání neuplatní tak snadno jako ve městě. Je zvykem, že děti se o stárnoucí rodiče postarají, ale teď jsou obě pokolení od sebe vzdálené fyzicky i kulturně. Stárnoucí rodiče od svých dospělých dětí očekávají pomoc a podporu v hospodářství. Přitom se s nimi roky nepotkali, cesta domů a prázdniny je pro žáky velmi složitá, některé rodiče neviděli i sedm let a citová vazba se přetrhala. Navíc za roky strávené v jiném prostředí děti ztrácejí praktické znalosti a návyky, které v horách potřebují, přestanou se do rodné vesnice hodit. Vesničanům připadají nešikovní, jim se zase zdá primitivní chování rodičů. „Mladší sestra, která zůstala doma, umí vše, já ale už neumím nic, stěžoval si mi jeden náš žák,“ říká Shirley Blair.

Náročný návrat

„Návrat domů je pro žáky náročný,“ potvrzuje ředitel Wangchuk Tenzin. „Naše děti nemůžou pracovat na poli jako zemědělci. Jejich vzdělání do tohoto rámce nezapadá.“ Proto škola žáky zapojuje do projektů, kde mohou své vzdělání uplatnit. Část absolventů se nechá přesvědčit a odchází pomáhat do hor jako zdravotnický personál nebo učitelé.

Shirley Blair má metodu, jak motivaci studentů posílit. „Když odcházejí studovat do zahraničí, nechám je napsat dopis zakladateli školy, kterého obdivují, a slíbit mu, že se po studiích do Nepálu vrátí pomáhat. Zatím jsme vyškolili jedenáct zdravotníků. Čtyři bývalí studenti založili v horách malé kliniky. Jeden vede nemocnici ve velkém klášteře, každý rok tam ošetří čtrnáct tisíc pacientů,“ říká.

Bývalí žáci, kteří si zvolili cestu mnicha nebo mnišky, učí akademické předměty v klášterech nebo zůstali učit ve škole, kam sami chodili, případně v nějaké podobné instituci.

Dobrá škola v místě bydliště

Pokud by ale dobrá škola existovala přímo v rodné vsi, děti by nemusely nikam odcházet, přinejmenším v tak nízkém věku. A možná by neztratily touhu žít v horách, až vyrostou. Takto přemýšlel český inženýr Jan Tilinger, když se rozhodl postavit školu ve vesnici Kargyak v oblasti zvané Malý Tibet, která se nachází v indické části Himálaje.

Postavil ji z přírodních materiálů a tak, aby se dala snadno replikovat. V okolních vsích už po jejím vzoru vzniklo několik podobných stavení. Za dvanáct let existence poskytla malotřídka s názvem Surya (Slunce) vzdělání asi stovce dětí. Zatím žádné ale ve vesnici nezůstalo, vzdělání zvýšilo jejich aspirace.

„Mají vyšší cíle, a to je v pořádku,“ glosuje to Jan Tilinger. Myslí si, že nakonec se někdo z nich vrátí. „Zkusí štěstí ve městě a zjistí, že prosadit se není snadné, zatímco v rodné vesnici se mohou stát váženými občany. Nebo budou trávit zimu ve městech, a nahoru se budou vracet v létě. Založí si nějaké podnikání, třeba v turistice, nebo se stanou učiteli. Do vesnice vede nová silnice a indická vláda dnes nabízí učitelům poměrně vysoké platy.“

Vezmou si to s sebou

Další škola, která chce udržet živou tradiční buddhistickou kulturu a tibetský jazyk, je TISE. Tise je jméno nejposvátnější tibetské hory, známé jinak jako Kailáš. Škola vznikla na popud dalšího seniorního učitele buddhismu, Tenzina Namdak Rinpočheho. Prostředky na vybudování školy shromáždil a celý projekt vede jeho blízký žák Tenpa Yungdrung, opat kláštera Triten Norbutse. Jejich klášter je v hlavním městě Nepálu, jako lokaci pro školu ale lamové zvolili rušné indické město Siliguri v indickém státě Sikkim, který leží v horských údolích Himálaje a hraničí s tibetským územím Číny.

Škola otevřela na konci roku 2018 a přijímá dívky i chlapce z nepálské i indické strany Himálaje. Bude poskytovat, stejně jako SMD, deset ročníků základního a nižšího středního vzdělání. Žáci se učí podle indického národního kurikula obohaceného o tibetštinu a základy tibetské kultury, která je těsně spjatá s buddhismem. Děti cvičí tradiční jógu a mají i krátká meditační sezení. Škola zkrátka dbá o to, aby neztratily vztah ke kultuře svých předků.

Jestli se nakonec vrátí do svých komunit, není jisté. Dětské představy o budoucnosti jsou zatím takové jako všude na světě – být pilotem, policistou, tanečnicí, učitelem…

Zakladatelé školy z toho ale nemají těžkou hlavu.  „Nemůžeme na ně nakládat nějaká naše očekávání,“ říká Tenpa Yungdrung. „Pokud se vrátí, jejich vesnicím to samozřejmě prospěje. Ale když budou chtít zůstat ve městě nebo odcestovat a rozšířit si obzory, je to také v pořádku. Děti by měly mít možnost svobodné volby. A možná vůbec nebude špatné, když budou žít někde jinde a potkávat jiné lidi. Ať půjdou kamkoli, hodnoty, které jim škola předala, půjdou s nimi. Mohou tak pozitivně ovlivnit svět,“ dodává.

Autorka potkala Pemu v její škole v únoru 2020. Na dveře klepala pandemie koronaviru. V březnu v Káthmándú vyhlásili lockdown. Asi dvě stě dětí poslala škola SMD zpátky domů do hor. Ostatní školáci zůstali ve městě a okolí, do školy ale nechodili. V červnu začalo vyučování na dálku pro ty, kteří měli připojení k internetu. Od července se škola pokoušela do něj zapojit i děti v horských oblastech a zároveň v některých vesnicích začali učit bývalí žáci SMD. Rok od začátku pandemie je škola zase v provozu. A Pema nedávno získala vytoužené stipendium na školu s programem International Baccalaureate v Norsku. Měla by tam odjet letos v srpnu. Nemůže se dočkat.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.