Problémy jsou od toho, aby se řešily, říká ředitelka s elánem a grácií. Spádová základní škola v Morkovicích slovem a obrazem

Ředitelka

Na střední škole odjela Jana Teriaki do USA. Po návratu  vystudovala management cestovního ruchu, angličtinu a ruštinu, ještě později pedagogiku. Učila angličtinu na policejní střední škole, tlumočila a překládala, pracovala jako manažerka v jedné české firmě. Tím to asi je, že umí pro školu najít peníze všude možně. Ale jako bývalá učitelka taky ví, že škola je daleko víc než firma. Po pětileté rodičovské – s dvěma syny, kteří oba chodí na první stupeň „její" školy  -  oslovila školy v okolí svého bydliště s nabídkou učit angličtinu. Přijal ji pan ředitel tady v Morkovicích. „Byl moje krevní skupina,“ vzpomíná. „Dal mi volnou ruku, podpořil mě. Když pak po roce vyhrál konkurz na ředitele Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, zhroutil se mi svět: Jaké to tu bude, až to po něm někdo převezme? Někoho z mého okolí napadlo, že bych to mohla být já. Tak jsem se přihlásila do konkurzu. Zájemců o místo bylo hodně, ale vyhrála jsem ho.“

Škola

„Máme přes čtyři stovky dětí. Jsme spádová škola, polovina je přespolních. Asi šestnáct procent žáků pochází ze sociálně znevýhodněných rodin,“ říká Jana Teriaki. „Rodin, které často mění bydliště, chybí v nich jeden rodič nebo jsou tam problémy s alkoholem a zanedbáváním výchovy. Nebo se rodiče o dítě přetahují.“ Škola se nedostatek péče rodin snaží nějak kompenzovat. „Když se rodina dost nestará, škola musí zasáhnout,“ je přesvědčená ředitelka. Dělá to například pomocí nízkoprahových přednášek pro rodiče o výživě, hygieně nebo o tom, jak připravit dítěti aktovku do školy. Má program obědů zdarma pro sociálně slabé rodiny, spolupracuje s organizací, která je zajišťuje. Podmínka pro zařazení je, že rodiče budou tyto přednášky navštěvovat a že u svých dětí zajistí dobrou školní docházku. „Chceme podpořit rodiny, které vyvíjejí snahu, ale samozřejmě hlavně nakrmit děti, naplnit jejich základní potřeby, bez toho nemůže být o dobrém prospěchu ani řeč,“ říká ředitelka.

Jak inovujeme

„Jako učitelka jsem tu chtěla zavést nové audiovizuální metody. Rodiče se jim nedůvěřivě bránili, pan ředitel, můj zlatý předchůdce, jim argumentoval: ´A jak jste se angličtinu učili vy? Klasicky -  z učebnice Prokopových? A anglicky mluvíte? Ne? Tak proč nezkusit něco jiného?´ To zabralo. Plus ukázkové hodiny."

Přesvědčit je třeba nejen rodiče. V první řadě učitele. „S celým sborem najednou se pracuje obtížně a na dost věcí nepanuje shoda, ale dobře fungují pracovní skupiny, je tam prostor vše prodebatovat z různých stran. Musíme postupně sbližovat své pohledy, postupovat jednotně.“

Inovujícím učitelům dává paní ředitelka volnou ruku a podporuje je. Její podpora ale nestačí, učitelé se musí podporovat navzájem. „Máme paní učitelku, která dělá třídní schůzky za přítomnosti dětí – takzvanou tripartitu, například. U ní ve třídě jsme zavedli výuku matematiky podle Hejného. Tuhle třídu musíme držet pokud možno stabilní, takže sem nebudeme zařazovat děti, které přicházejí během roku. Nevýhodou pro ostatní dvě třídy je to, že jich budou mít více a musí se s tím nějak poprat. Zavedení změny i jen v jedné třídě tedy vyžaduje podporu zbytku učitelského sboru, jinak se nezdaří.“

Paní učitelka a její svět

Paní učitelka Lenka Foltýnová učí na prvním stupni. Na její hodině prvouky jsem se byla podívat. Děti sedí na koberci a paní učitelka s nimi. Klade jim různé otázky a třída se hlásí ostošest.  Problémové žáky, na které mě před hodinou upozornila, bych neodhalila, všichni sekají dobrotu. Velmi pilně se hlásí, z pochvaly se radují, pokárání je mrzí, až zčervenají. V hodině se mluví o věcech, které už neznám. Dvě, nebo tři osy souměrnosti? Patří růže mezi užitkové, nebo okrasné rostliny, když se z nich dělá i voňavka nebo olej? A jaké rostliny jsou výtrusné?

Paní učitelka před pár lety hodně pomohla  chlapci s Downovým syndromem, kterému je teď třináct. Martina učila od 3.do 5.třídy. „Maminka chtěla, aby chodil do místní školy, a ne do školy speciální, aby byl co nejvíc sžitý s lidmi z vesnice,“ dodává. A vzpomene si při tom na jednu už dospělou ženu z Morkovic, která má stejnou nemoc, ale ve vsi ji nikdo moc nezná, asi právě proto, že chodila do speciální školy. Martina tu znají.

Rozhovor s jeho maminkou o tom, proč chtěla, aby se syn vzdělával v běžné škole, si můžete přečíst zde.

Škola venku

Společnost se víc a víc dělí na movité a chudší, vzdělané a méně vzdělané, rychlé a pomalé. Dřív se děti z různých rodin potkaly venku při hraní, dnes děti tráví volný čas velmi různě, zabírají ho kroužky, hraní se sousedy ubylo. Ve škole se spolu učí děti, které by se jinak už nepotkaly. Proto jsou mimoškolní a zážitkové akce organizované školou tak důležité. Podporují vztahy mezi spolužáky. Morkovická škola má zahradu, plánuje park, má venkovní dílnu, pořádá spaní ve škole nebo outdoorové učení. "Škola je nejen místo, kde se děti učí. Škola je komunita," říká paní ředitelka.

Rodiče

"Máme rodičovskou akademii. Tu založil můj předchůdce. Všichni rodiče platí členské příspěvky, je to 150 korun ročně, z nich se hradí některé mimoškolní akce pro děti, jako například lyžák. Akademie pořádá čtyři velké akce za rok, pro celou vesnici. Už podruhé jsme měli výroční ples, další je adventní jarmark, tam se i něco vydělá. Aktivních je asi tak deset rodičů, organizace jim zabírá desítky až stovky hodin času ročně. Jsou to školní akce, ale stmelují celou vesnici," říká paní ředitelka.

Žáci

A pokračuje: "Taky máme žákovský parlament a podporujeme jeho iniciativy. Chceme, aby žáci měli pocit, že škola je tu pro ně a že je bere vážně."

... A pak už musím jet. Hodně štěstí všem: dětem, učitelům i ostatnímu personálu, a paní ředitelce, která to má vše na zodpovědnost. Ať je vám ve škole spolu dobře.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.