„Řemeslem se živit nechci, ale vrtání se může hodit.” Reportáž o tom, jak se vlastně dnes učí dílny

Osmáci z Fakultní základní školy Trávníčkova v Praze se na středu celkem těšili, nebo to aspoň tvrdí. Namísto chemie, matematiky, zeměpisu a tělocviku se společně s asistentkou pedagoga Lucií Růžičkovou vydali do DDM Stodůlky, kde na ně čeká zařízení s trochu tajemným názvem „polytechnické hnízdo“. Tajemný je tedy hlavně pro novinářský doprovod; žáci 8.B už tady jednou byli a mají aspoň hrubou představu, co mohou čekat. Hned po příchodu se rozdělují na poloviny; převážně holčičí skupina míří do prvního patra objektu „na robůtky“, devět kluků a jedna dívka se usazují k dlouhým stolům v jasně osvětlené učebně mechaniky. Vítá je tu lektorka Jitka Gronátová.

„Dnes si vyrobíme náušnice nebo přívěsek na krk z mědi, co můžete na poslední chvíli dát třeba mámě k Vánocům,“ říká se širokým úsměvem, a i když se ještě trochu rozespalá desetičlenná parta na židlích netváří nijak nadšeně, udrží koutky nahoře po celý den. Hned rozdává papíry a tužky a ukazuje žákům fotky z katalogu pro inspiraci, jak by asi jejich šperk mohl za nějakou tu hodinku vypadat. Lehce otráveně vznikají první náčrty, prozatím jen na papíře. Lektorka mezi žáky prochází a jejich nápady komentuje: „Máš super myšlenku, ale bylo by hrozně těžké to takhle vyrobit. Ukaž, trochu ti to zjednoduším,“ říká a zkušenými tahy tužky ze složitých tvarů vytváří jednodušší. „Srdíčka paráda, ale koukej, to bys mámě strhnul uši, zmenši to na půlku,“ přikládá si k hlavě návrh dalšího z kluků, aby si uměl představit adekvátní rozměry.

Po chvíli už mají všichni nějaký návrh, lektorka Jitka Gronátová rozdává měděné plechy a udílí instrukce, co dál: žáci si mají obrysy překreslit na měděný plech a následně najdou v šuplících u svých stolů nůžky, kterými tvary co nejpřesněji vystřihnou. „Nechcete si taky něco vyrobit? Pojďte, přece tady nebudete jen tak koukat,“ vyzývá s úsměvem asistentku Lucii Růžičkovou. Ta poslušně bere do ruky tužku a pouští se do práce.

Polytechnická hnízda jsou nové dílny

Technické a pracovní činnosti zahrnuje Rámcový vzdělávací plán pro všechny věkové kategorie dětí od mateřských školek až po deváťáky. Očekávané výstupy lze najít v kapitole Člověk a svět práce. Zahrnují například to, že si žák dokáže navrhnout jednoduchý výrobek, načrtnout jeho technickou dokumentaci, zvolí si vhodný materiál a k němu patřičné nástroje. Kromě samotného zhotovení výrobku je také třeba udržovat kolem sebe uklizeno, neničit nářadí a přístroje, případně umět ošetřit drobná poranění.

Problémem mnohých škol jsou ale dílny. Leckde je úplně zrušili a místo nich zřídili jiné odborné učebny, jinde vybavení pamatuje ještě akce Zet a brigády socialistické práce. Před pěti lety společnou snahou pražského magistrátu a Hospodářské komory začala v hlavním městě vznikat síť takzvaných polytechnických hnízd na středních školách a v domovech dětí a mládeže. Momentálně jich je v metropoli 38, z nichž to ve Stodůlkách je nejnovější; otevíralo teprve v listopadu, o čemž svědčí i fakt, že většina nářadí v šuplících je ještě stále v původních obalech.

„Každé hnízdo je plně vybavené nejen na mechanické práce, tedy na různé vrtání, pilování, zatloukání a podobně, ale také na robotiku. V budoucnu nebude ani dělníkovi v továrně stačit manuální zručnost, bude si muset umět poradit i s technologiemi,“ vysvětluje David Janata z Hospodářské komory. „A na druhou stranu není ideální, aby architekt nebo zubař drželi poprvé pilník nebo vrtačku v ruce až v dospělosti.“

Polytechnická hnízda jsou otevřená všem základním školám v okolí; někde chodí děti pravidelně třeba na hodinu nebo dvě, jinde – jako tady ve Stodůlkách – přicházejí dvakrát za pololetí na jedno dopoledne v rámci projektového dne. Robotiku učí často studenti ČVUT, lektory mechaniky hledá Hospodářská komora ve školách a „domečcích“. Záleží na lektorovi, jaký program žákům připraví, k dispozici ale mají katalog se vzorovými výrobky, které jsou navržené tak, aby žáci museli projít různými činnostmi, jako je broušení, pilování, zatloukání, vrtání a podobně. Práce by měla zabrat maximálně čtyři hodiny, aby si děti hotový výrobek – třeba magnetický věšák na klíče, nástěnné hodiny nebo právě drobný šperk – mohly odnést domů. Na velkých panelových sídlištích, ale koneckonců ani ve staré zástavbě v centru města, si dnešní děti běžně tyto činnosti nevyzkoušejí, pokud tedy rodina třeba nevlastní chalupu.

Není to perfektní, ale je to handmade 

To, že její svěřenci nemají k práci rukama kde přičichnout, potvrzuje i asistentka pedagoga Lucie Růžičková, která mezitím v dílně vyrábí pro svoje děti ozdoby na vánoční stromek. „Jsou to děcka ze sídliště, v ruce drží tak maximálně mobil, s manuální prací moc zkušeností nemají,“ krčí rameny. Při otázce, jestli už žáci někdy něco podobného dělali, z deseti zvednou ruku dva. „Já jsem jednou něco z kovu vyráběl na táboře,“ říká jeden, další dodává: „Můj táta je dělník, takže umí všechno a na chalupě máme dílnu.“ Rusky mluvící kluk s patkou tmavě hnědých vlasů přes oči potichu a pečlivě opracovává svůj výrobek. Z plechu vystřižené srdíčko si přivřel do svěráku a potřebuje mu obrousit ostré hrany. „Prosím tě, tohle je rašple, ta je na dřevo, ty potřebuješ pilník, ten vypadá takhle,“ zastavuje ho lektorka Jitka. Jak to, že ona sama si rašpli a pilník nesplete?

„Vyrůstala jsem sice v Praze, ale prakticky na stavbě, táta mě toho hodně naučil,“ vysvětluje, odkud se vzala její zkušenost. „I u babičky jsme měli neustále otevřenou dílnu a něco jsme tam s dětmi z okolí zkoušeli. Přijde mi samozřejmé umět vrtat, pájet nebo zatloukat.“ Vystudovala fyzioterapii, už nějakou dobu se několikrát týdně věnuje právě výuce mechaniky. Ve volném čase vyrábí šperky a ke kutění vede i svoje tři syny ve věku pět až deset let.

Poletuje mezi žáky, občas jen pochválí, občas poradí, jak si práci ulehčit. Zatímco na začátku se kluci tvářili dost otráveně, po pár desítkách minut už všichni zaujatě pracují a navzájem si předvádějí, jak se jim dílo daří. „Když tady paní lektorka řekla, že budeme dělat šperky, tak jsem si představil korálky nebo něco takového, a to se mi nelíbilo,“ říká vysoký Kuba s dlouhým culíkem. „Tohle mě ale dost baví,“ dodává a na důkaz svého tvrzení vehementně praští kladivem do měděného plíšku, až ostatní nadskočí. „Prosím tě, jde jen o to, abychom na povrchu vytvořili lehkou patinu, tak stačí zlehýnka,“ upozorňuje Kubu i ostatní lektorka Jitka a třídou se rozléhá ťukání. „No, není to perfektní, ale je to handmade,“ pochválí si Kuba svůj rozpracovaný přívěsek a rozhoduje se, že pokud to ještě stihne, zkusí si vyrobit prsten.

Dopoledne školáci, odpoledne rodiny

Vznik obou dílen, tedy mechanické i robotické, si pochvaluje ředitelka DDM Stodůlky Jana Šimánková. Její „domeček“ získal vybavení za dva a půl milionu korun, navíc mají možnost obě dílny využívat i mimo potřeby škol, třeba na odpolední kroužky nebo workshopy pro rodiny z okolí. „Zatím jsme to kvůli covidu nespustili, ale umím si představit, že budeme pořádat víkendové akce, kdy si pod odborným vedením budou moct rodiny z okolí vyzkoušet jak programování robotů, tak i nějaké to kutění v dílně,“ zamýšlí se.

Polytechnické hnízdo tu je zatím v provozu dvakrát týdně v pondělí a ve středu, a školy z okolí mají zamluvené termíny na dlouho dopředu. Většinou to funguje stejně jako dnes s osmáky ze základní školy Trávníčkova – jedna třída přijde dvakrát za pololetí tak, aby si všichni žáci vyzkoušeli obě stanoviště. „Kdo ví, třeba práce s kovem a dřevem někoho chytne natolik, že si ji vybere pro své budoucí povolání, kdo ví?“ dodává ředitelka Šimánková.

Dělat rukama je relax 

V dílně už ubíhá čtvrtá vyučovací hodina. Žáci si nad svíčkou svůj šperk zakalili – někdo do bronzova, někdo do stříbrna; důlčíkem vyrobili otvor na provlečení případných háčků a došlo i na ty korálky, kterých se obával dlouhovlasý Kuba. Někdo už je hotový a dojídá svačinu, někdo si vyrábí ještě nějakou maličkost. Asistentka Lucie už má také svoje ozdobičky pro děti téměř hotové. „Je to relax dělat chvíli takhle něco rukama,“ říká, když do svých ozdob vyráží počáteční písmena jejich jmen.

Co baví žáky stojící před samým prahem volby budoucího profesního zaměření víc – škola, nebo podobné dílny? „No tak jasně, že dílny, že jo,“ odpovídají prakticky unisono. A umí si tedy představit dělat řemeslo, stát se třeba klempířem nebo kovářem? Na to už se odpovědi různí. Větší část osazenstva krčí rameny. „Já si to klidně představit dovedu, nejspíš to tak i dopadne,“ hlásí se drobný modrooký kluk, co jeho táta pracuje jako dělník. „Já chci teda určitě na vojenskou školu, já na učňák nejdu,“ říká rázně jeden z jeho spolužáků, nicméně ve zbývajícím čase si vyžádá, aby ho lektorka naučila vrtat s vrtačkou, prozatím aspoň do dřeva. „To si myslím, že se mi může hodit,“ míní.

Každý kraj jede po svém

Výuku pracovních a technických činností pojímá každý kraj a každé město různě. „Existují školy, které tuto výuku v plném rozsahu zvládají samy. Často je to ale jen díky tomu, že v nich je přítomen jeden konkrétní nadšenec, který silou vůle a svého nadšení drží dílny pohromadě,“ vysvětluje David Janat z Hospodářské komory. Praha má podle něj výhodu koncentrace obyvatel a hromadné dopravy, takže každá pražská škola dnes má v pohodlném dosahu nejméně jedno dobře vybavené hnízdo s lektory, které jejich práce naplňuje a snaží se nadchnout i děti všech věkových kategorií.

„V dalších krajích zase vidíme jiný přístup,“ popisuje David Janata. „Například Zlínský kraj zřídil na střední průmyslové škole v Otrokovicích centrum zvané Experimentárium.“ Tady se ke studiu technických předmětů snaží namotivovat místní učitelé. Slouží jim k tomu učebny vybavené laserovými řezačkami, 3D tiskárnami, kvalitními mikroskopy, fotovoltaickými panely a dalšími technologiemi.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.