Sehnat terapii pro dítě se rovná zázraku. I přesto tráví výchovní poradci čas papírováním

Velkou část mojí práce zabírají „papíry“. Snažím se evidovat, kdo z našich studentů je v péči pedagogicko-psychologické poradny, a získat od ní zprávu, kde je napsáno, jakým způsobem se s daným chlapcem (u nás velmi vzácně dívkou) má pracovat. S těmito informacemi následně seznamuji kolegy. Zároveň sbírám i zpětné vazby od nich. Nezřídka se stává, že mě některý z učitelů požádá, abych se šla podívat do hodiny, že se mu nějaký žák „nezdá“. Ráda se tam zastavím, podívám se do sešitu, promluvím s ním, a buď získám pocit, že se potřebuje víc zaběhnout třeba v práci s textem, nebo se ho snažím odeslat do pedagogicko-psychologické poradny v Teplicích.

Občas se stává, že zjistíme, že některému z žáků například nedělá dobře pohled na rychle se točící kola strojů nebo hlučné pracovní prostředí, takže se na něj můžou podívat ve Speciálně pedagogickém centru a třeba doporučí změnu oboru, třeba z obráběče kovů na malíře pokojů. Takových věcí si ale musí napřed někdo všimnout, a já jsem ráda, že kolegové všímaví jsou.

Samozřejmě se poruchy učení projevují u žáků už na základní škole a ideálně by každé takové dítě už mělo přijít „s papírem“, pravda ale je, že se to často neděje. Když to škola nestíhá řešit a dítě je z nepodnětného prostředí, stává se, že si matně vzpomíná na to, jak ho někdy ve třetí třídě viděl psycholog, ale tím to skončilo. Potom přijde nový kolektiv, nové nároky, jiný způsob práce, a problém je na světě. Snažíme se studentovi dopřát dost času, aby si mohl zvyknout a zase se chytit; pokud se to nedaří, přizveme odborníky.

Nevzdávej to, vyuč se

Školní poradenské pracoviště u nás ve škole tvořím já a kolegyně metodička prevence. V podstatě je to tak, že já spíš řeším učení a ona spíš řeší chování, ale sedíme spolu v kabinetě a dost se doplňujeme. Je ale fakt, že když se nějaký žák z ničeho nic zhorší, často za to můžou osobní problémy, třeba rozvod rodičů – a v tu chvíli je těžké oddělit jedno od druhého, takže s chlapcem pracuje ta, která má momentálně víc času.

Mým cílem je, aby studenti s nějakým smysluplným prospěchem vystudovali. Stává se, že za mnou někdo z kluků přijde, že chce ze školy odejít. Pokud je v prvním ročníku, snažíme se společně vymyslet, jaký jiný obor by se mu líbil víc. Když je ke konci druhého ročníku, snažím se ho „ukecat“, aby nezahodil dva roky školy, v třeťáku navíc budou hodně na praxi, to už přece zvládne a brzy bude mít v ruce výuční list. 

Velkým problémem jsou nejrůznější brigády, na které naši kluci chodí, aby si trochu přilepšili. Jenže jak jednou sednou za volant dodávky a začnou rozvážet balíky nebo jak se dostanou do skladu, je těžké je přesvědčit, že jim těch dvacet tisíc celý život stačit nebude, že jako vyučení obráběči nebo elektrikáři si vydělají mnohem víc. Na druhou stranu ale zase nemáme moc velký problém se záškoláctvím. Každý z kluků to někdy zkusí, ale my se snažíme, aby se tu cítili dobře, bezpečně, aby tu byli v pohodě a nikdo na ně nebyl ošklivý. Většině z nich brzy dojde, že než vysedávat někde v nákupním centru, nic se jim nestane, když dojdou až do školy. A pak už je to na učitelích, aby je dokázali nadchnout pro obor.

Spolupráce s rodiči i institucemi občas drhne

Spolupráce s rodiči funguje jen v omezené míře. Někdy si musíme věci vysvětlovat. Vzpomínám si na kluka s lehkou epilepsií, který se občas „zasekl“ a třeba minutu byl úplně mimo. Ostatní kluci si o něm mysleli, že je „divnej“, a my jen těžko přesvědčovali rodiče, aby přestali synovu diagnózu tajit. Nakonec o ní chlapec spolužákům sám řekl a atmosféra ve třídě se úplně změnila, ostatní mu začali pomáhat, bylo to určitě správné rozhodnutí. 

Některé rodiče za celou dobu docházky jejich dítěte k nám ani jednou nevidíme. Často máme pocit, že hlavně maminky jsou na své synky hodně měkké, hlavně ty, které jsou s nimi samy. Někteří naši studenti jsou ze sociálně slabých poměrů, kolikrát by potřebovali intenzivní pomoc a podporu, ale je těžké ji sehnat. Naposledy jsme se na obědy pro takového studenta skládali my učitelé, což není systémové řešení. Můžu samozřejmě napsat na OSPOD, ale nikdy vlastně nevím, jestli z toho hlášení něco bude, protože oni nemají povinnost ozvat se zpět.

Vlastně musím říct, že spolupráce s institucemi zvenčí je obecně zdlouhavá a komplikovaná. Když chci dostat dítě do poradny, je to na týdny, když jsme vyloženě sháněli psychoterapeuta, s obrovským štěstím se nám povedlo sehnat pro jednoho studenta, víc už by jich taky nevzali. Je to škoda, protože jsou prostě věci, na které jsme tady ve škole krátcí. Když má žák v rodině psychiatrické onemocnění a sám trpí panickými atakami a úzkostmi, potřebuje mnohem intenzivnější pomoc, než že si přijde občas popovídat k nám do kabinetu a my mu uvaříme čaj.

Navíc jsme my výchovní poradci i pracovníci pedagogicko-psychologické poradny zatěžováni šíleným množstvím byrokracie. Dám příklad: žák je šetřen základní školou, má například diagnózu dysgrafie nebo ADHD, jsou mu nastavena podpůrná opatření. Když ale přijde k nám na střední školu, je potřeba mu vystavit „papír“ nový, kde bude adresa naší střední školy. Já trávím čas tím, že přebírám papíry, zjišťuji tyto nedostatky a posílám je do poradny, oni stráví čas tím, že mi odepisují a posílají dokument se správnou adresou. Zbytečně vynaložené peníze a hlavně čas! Přitom na svou pozici výchovného poradce mám vyčleněny dvě hodiny týdně, což samozřejmě vůbec nestačí, už jen kvůli všem těm papírům a razítkům. Chtěly bychom s kolegyní preventistkou trávit víc času ve třídách, různými programy a šetřeními, ale na to bychom potřebovaly času mnohem víc. Tak se snažíme dělat maximum, jak to zvládáme, abychom našim studentům pomohly překročit co nejlépe práh do dospělosti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.