Školství Británie je posedlé žebříčky, a všechny to stresuje, říká student pedagogiky v Londýně

Jak byste z pohledu studenta pedagogických teorií ohodnotil své gymnaziální učitele?

Zažil jsem učitele velmi progresivní i velmi konzervativní. To mi mimo jiné pomohlo si ujasnit, jak v realitě vypadají různé přístupy a jaký na nás studenty mají vliv. Využil jsem to pak při práci pro Středoškolskou unii. S matikou jsem na gymplu zápasil, ale měl jsem moc rád Základy společenských věd. Učitel ZSV s námi vedl výuku v dialogu, dával nám materiály ke studiu, do značné míry přenášel odpovědnost za vzdělání na nás…. Začal jsem se s ním o tom později bavit, půjčil mi knihu Moderní vyučování, od Pettyho. Sám jsem si pak hledal další literaturu, a byl jsem víc a víc v obraze. Uvědomil jsem si, že tak docela neplatí, že na vině neúspěchu je student, jak si někteří učitelé rádi myslí. Je to spíš tak, že když je výuka nediferencovaná, nota bene ještě latentně agresivní, tak se žáci stáhnou. Takovéto „jak to, že to nevíš, vždyť je to jednoduchý!“. Když mi tohle tehdy říkávala matikářka, cítil jsem se trapně. Více méně jemné zesměšňování učiteli mi vždy cestu k předmětu spíš zavíralo.

Středoškolskou unii jste vedl, kdy přesně a jak dlouho?

Dva roky, od druhého do čtvrtého ročníku. A téma pedagogiky a didaktiky jsme tam tehdy otevřeli jako nové. A hodně to zarezonovalo, ukazovalo se, že spousta kolegů má s učiteli frustrující zkušenost.

Co unie řešila předtím? Co by studenty mělo zajímat víc než podmínky na školách, co a jak a proč se učí, neboli vzdělávací komfort z pohledu uživatele…

Historicky byla Unie postavená na lidech z Pražského studentského summitu, politické simulace OSN. V hledáčku aktivit bylo především občanské vzdělávání. To, že výuka na školách může vypadat různě, že může být transmisivní nebo komunikativní nebo konstruktivistická, jsme skoro neřešili. Chyběl nám i slovník, jak to pojmenovat. Myslím si, že hodně z nás mělo navíc zafixované, že když někoho učení nebaví, je to flákač, a že se to musí překonat.

Teorii pedagogiky jste šel studovat do zahraničí, protože u nás takový obor zatím neexistuje?

Ze začátku jsem váhal, jestli si vůbec vybrat tak úzký profil. Education Studies byly a stále jsou okrajový obor. Nicméně pak jsem si přečetl sylabus a viděl, že tam je kombinace předmětů jako je psychologie, sociologie, neurověda nebo politologie – všechno ve vztahu ke vzdělávání a školství. To mě přesvědčilo. Navíc University College London (UCL) si v oboru vzdělávání drží první místo ve světových žebříčcích řadu let po sobě i proti zvučným jménům jako je Harvard nebo Oxford a Cambridge.

Jaký je vlastně profil absolventa Education studies?

Není to praktický, učitelský obor, studuje se vzdělávání a systém, který se kolem něj vytváří. Myslím, že získal na pozornosti vlivem předimenzovaného bludiště britských vzdělávacích konceptů a politik, a dobře postihuje i globální rámec, sbližování systémů v rámci globalizace a reflexe vzdělání jako ekonomického nástroje. Často tu padá teze, že dobrý vzdělávací systém rovná se výkonná ekonomika. Tohle se v Británii omílá stále dokola.

Bylo něco, co vás na UCL zaskočilo?

Silně levicová orientace, které jako červená nit prochází všemi předměty.

Jak se to projevuje?

Například zaměřením na sociologickou imaginaci, tedy snahu pochopit vztahy jednotlivce a společnosti, a intersekcionalitu, což je zkoumání různých vlivů na výsledky vzdělávání. Hojně se odkazuje k Pierru Bourdierovi a jeho rozložení kapitálů na ekonomický, kulturní a sociální, k Michaelu Foucaultovi ve vztahu k moci a disciplíně nebo ke kritikům neoliberalismu ve vzdělávání. Také v postojích přednášejících k vládnoucí, pravicové vládě.

Britští konzervativci a labouristé mají odlišné představy o tom, jak ke vzdělávání přistupovat. Veřejná debata je polarizovaná. Ale podle toho, co říkáte, na pedagogických školách střet názorů neprobíhá…

Velký rozdíl mezi labouristy a konzervativci se mimo jiné týká učitelské přípravy. Labouristé tlačí na to, aby se učitelé vzdělávali na univerzitách, konzervativci spíš prosazují learning by doing, učení praxí, mnohem méně akademické a spíš soustředěné do samotných škol. Teorie je redukována na minimum, v podstatě jde o i tříměsíční kurz pedagogiky a dále se postupuje cestou reflektovaných praxí. Odráží se v tom i snaha prakticky řešit nedostatek učitelů, ale zřejmě i snaha obejít akademické prostředí, které je doménou levice.

Uměl byste srovnat slabá místa britského a českého vzdělávacího systému?

V tom českém mě zlobí velký počet nekvalitních učitelů. A tenhle problém souvisí s nedostatkem učitelů. Ve výběrových řízení na pozice učitelů a ředitelů škol až příliš často soutěží jeden uchazeč sám se sebou.

Jak definujete nekvalitního učitele?

Špatný učitel je ten, kdo neumí uchopit výuku pedagogicky profesionálně, špatné výsledky pak hází na studenty, a tím je často od učení odradí. O příčinách takového stavu se můžeme bavit: objem práce, nedostatek podpory a motivace vedoucí k vyhoření, je to samozřejmě také o penězích.

Slabou stránkou britského systému je podle mého až manický důraz na námahu, dril. Úroveň stresu je mezi oběma zeměmi těžko srovnatelná. To, co někteří v Česku znají z gymnázií, je tam realita většiny škol na všech úrovních. Britské školství je posedlé neustálým zvyšování standardů, berou velmi vážně mezinárodní hodnocení vzdělávacích systémů PISA. Neustále se srovnávají s jinými státy na vrcholu žebříčků a mají mnoho vlastních, centrálních testování žáků. Když promlouvá na veřejnosti někdo z ministerstva školství, tak to je samý standard a benchmark.

Dá se říct, že levice i pravice se v Británii shodnou na tom, že je potřeba se věnovat individuálně každému žákovi? Rovný přístup ke vzdělávání je v Británii téma všech, že?

Ano. Tahle shoda, byť ze základně odlišných pozic, na zájmu o každého žáka, se projevuje třeba tak, že se běžně měří přidaná hodnota dané školy s ohledem na znevýhodněné děti, neboli sleduje se, jak moc je umí posunout v jejich výsledcích. A ovlivňuje to celkové hodnocení školy. Chce-li škola mít „jedničku“, musí se snažit efektivně vzdělávat i slabé žáky.

Ale každá z těch dvou stran má jiné pohnutky. Pravicový náhled je posunout každého jednotlivce vzdělanostně co nejdál, a tím co nejvíc podpořit vzdělanostní ekonomiku. Přidanou hodnotou Británie jsou inovativní lidé a cílem je vytěžit jejich potenciál na maximum. Britové pro sebe cílí na excelentnost, ideálně na ekonomiku bílých a zlatých límečků. To je pravicová rétorika.

Labouristům jde rovněž o vyrovnávání rozdílů, ale cílem je  společenská koheze, nejen maximalizace ekonomických možností jednotlivce a země.

Snaha o podchycení každého žáka v britském pojetí s sebou nese spoustu papírování… Jak to snášejí učitelé?

Velmi špatně. Mnozí ze školství odcházejí, a to v situaci, kdy je nedostatek učitelů ještě větší než u nás. Některé školy třeba v pátek neučí, protože nemají učitele. A průzkumy jasně říkají, že exodus učitelů je spojen s byrokratizací profese a celkově s objemem práce, která je spojená s neustálým přeměřováním žáků. K tomu se přidávají náročné přípravy na výuku i rozsáhlé hodnocení žákovských prací, které velmi často nekončí u známky. Učitelé nestíhají v rámci svého úvazku udělat to, co by měli, a kumulují přesčasy. Takže ministerstvo školství připravilo manuál pro školy, jak učitelům odlehčit.

Jaký má neustálé testování vliv na žáky?

Je prokázáno, že je příčinou zhoršujícího se duševního zdraví dětí. Upozorňuje na to například vzdělávací výbor britského parlamentu. A na zvyšující se počet psychických problémů reaguje vláda tak, že připravuje programy na zvýšení odolnosti dětí proti stresu… Řeší tím spíš následky než příčiny. Někteří z profesorů na UCL v tom vidí biopolitiku, sofistikovaný způsob ovládání lidí. Vzdělávání, tvarování charakteru za cílem vyššího výkonu.

Hodně těch testů je ale jen interních a nerozhodují přece o dalším postupu žáka...

V základním školství ne významně, ale rozhodují o postavení školy. Jsou důležité pro učitele a vedení škol, takže jim je přisuzována velká váha, výsledkům testů se uzpůsobuje výuka. Rodiče si podle nich srovnávají školy. Ofsted, školní inspekce, má drápy. Školám dává nemilosrdně hodnocení známkami a rodiče se podle toho řídí. Česká školní inspekce by taky mohla zveřejňovat tabulky, ale nedělá to, a to vědomě. Je si vědoma rizik přístupu, který chce vše měřit a kvantifikovat.

Dřív se o vzdělání tolik nediskutovalo, i u nás média teď daleko více než dřív píší o školách, učitelích, jejich nedostatku…

Ano, to je dobře. Někdy se ale ze vzdělávání dělá úhelný kámen všeho. Špatná demokracie, nízký růst ekonomiky, nezaměstnanost, chudoba, společenské pře? To vše lze přece vyřešit tím, že se školy změní k lepšímu, budou výkonnější. I strukturální problémy a nízká sociální mobilita se podle stejného uvažování dají řešit především vzděláním. Tato až fanatická víra v moc školy ignoruje ostatní faktory, jako je regulace trhu, sociální politika nebo daňové zatížení. Škola není všelék.

Štěpán Kment studuje Education studies na University College v Londýně (UCL), výměnný semestr strávil na Helsinské univerzitě. V letech 2015-17 vedl Českou středoškolskou unii. Je analytikem informačního centra o vzdělávání EDUin.

Rozhovor v lehce pozměněné verzi vyšel v Akademii LN.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.