Skoro bych řekl, že jsou v něčem po mně, říká otec tří adoptovaných dětí. Dvě jsou romské

Opravdu jste se nebáli?
Jana Bartošová: Ani ne.

Jan Dolínek: V tom asi pomohlo, že jsme oba vzděláním a velkou částí profesní dráhy sociální pracovníci; znali jsme prostředí kojeneckých ústavů i dětských domovů, na rozdíl od jiných adoptivních rodičů.

Jana Bartošová: A o adopci jsme uvažovali i v případě, že budeme mít vlastní děti. Pamatuju si, že jsme s Honzou rozebírali, jestli by nám vůbec dali dítě, když budeme mít svoje. Přece jen je hodně párů, které děti mít nemohou, a stojí o adopci… Takže když se nám pak nedařilo počít, nebylo co řešit. Umělé oplodnění jsme zkusili jednou. Říkala jsem si, že by bylo hezké zažít těhotenství, ale ta cesta nám nakonec přišla tak drsná – ty nervy a stresy, které kolem toho jsou - že jsme v ní nepokračovali. Máme asi štěstí, že jsme oba podobně nastavení, ani jeden z nás neměl takové ty běžné strachy s adopcí spojené.

Které běžné obavy jsou podle vás bezdůvodné nebo přehnané?
Jan Dolínek: Strach z toho, že něco je dané geneticky a nedá se s tím nic dělat. Ale gen nechození do práce nebo braní dávek neexistuje (smích). Geny opravdu nejsou všemocné. Navíc se někdy neprojevují v přímé linii. Temperament člověk může zdědit po dědečkovi. A každý zná rodiče, kteří se sami sebe ptají “po kom to dítě je”? Říkáme “krev není voda”, ale ona to opravdu je hlavně voda (smích). Paradoxně, osobně mi připadá, že naše děti mají přinejmenším tři čtyři vlastnosti po mně, i když nejsem biologický otec.

Jaké?
Jana Bartošová: Třeba Daniel, ten nejstarší. Už od malička měl rád podobná jídla jako Honza a podle mě je mu i fyzicky podobný. Andulka, té je deset, je zase takový vtipálek, a v tom je jako táta.

Myslíte to tak, že některé vlastnosti se přebírají prostě soužitím?
Jan Dolínek: To možná taky, ale i tak, že soubor vlastností v populaci je omezený, takže vám dítě v něčem připomíná sebe, i když je adoptované.

Jaká jsou podle vás hlavní psychologická rizika adopce?
Jan Dolínek: Když dítě něco vyvádí, u vlastního má rodič automatický pocit identifikace, říká si, nojo, já jsem nebyl jiný. U adoptovaného dítěte místo toho naskakuje strach: už je to tady, bude problémové… A strach může vztah hodně negativně ovlivnit.

Kolik dětem bylo, když jste si je vzali?
Jana Bartošová: Danečkovi byly čtyři měsíce. Ten byl nejmenší, když jsme si pro něj jeli. Martínkovi šest měsíců, a Andulka byla největší. Když jsme ji přijímali, bylo jí skoro jedenáct měsíců.

Dá se říct, že by to bylo jinak, kdybyste si je vzali později?
Jan Dolínek: Je pravda, že se říká, že adoptovanému dítěti musíš dát nejméně stejný čas, který strávilo v ústavu, na to, aby se z toho “oklepalo”. Čím delší doba v ústavu, tím delší adaptace.

Jana Bartošová: A taky se ale říká, že když je dítěti víc než tři čtyři roky, tak se hendikepů daných ústavní výchovou zbavuje těžko. Nevznikne včas potřebné citové pouto.

Jaké máte vzpomínky na ty první dny, týdny?
Jana Bartošová: U Danečka, toho prvního, nám v krčském kojeňáku dali přímo takový itinerář: kdy jí, kdy spí… Mají děti naučené na přesný, opakující se režim. Děti vědí, že jindy pozornost nedostanou. Martínek třeba zpočátku vůbec neplakal. Když se probudil, prostě koukal. Nebyl zvyklý přivolat dospělého pláčem. No ale k tomu itineráři. Přesně jsme díky němu věděli, v kolik je Dan zvyklý co dělat. Když jsme ho přivezli domů, začal plakat, a moji rodiče, kteří už tam na nás čekali, natěšení na prvního vnoučka, říkají “tak třeba má hlad?” A já na to “vždyť tady je napsáno, že jí ve čtyři”. Režim se mu pak rozhodil hned první den tou spoustou podnětů, ale dlouho jsme třeba odbourávali zvyk chodit brzo spát. V ústavu je ukládají, když se střídá směna, tedy někdy v pět odpoledne, a pak taky v pět ráno vstávají. Večery jsme měli volné, což o to, ale to ranní vstávání! Daneček taky nebyl zvyklý na ježdění venku v kočárku. Rušilo ho sluníčko, auta. Na spaní potřeboval úplné ticho. Neznal běžný ruch domácnosti.

Jan Dolínek: Rodina zkrátka dostane zarežimované dítě a z něj se postupně stává dítě normální.

Jana Bartošová: Je to taková rychlá spirála emocí. Jeden den vám zavolají, druhý den to jdete podepsat na magistrát, a třetí den si pro dítě jedete. Teď tedy hodně dětí přechází do rodin od přechodných pěstounů, tam to předávání je pozvolnější. U našeho druhého, Martínka, byl kojeňák rigidnější a hned nám ho dát nechtěli, ale neměli pro to žádný pádný důvod.

Jan Dolínek: Tam nám pomohlo, že jsme tak trochu z oboru a že jsme znali svá práva. Jiný rodič by se asi nechal odradit, my jsme trvali na svém. Ve srovnání s ústavem, který se staral o Danečka, a tím Andulčiným, byl v tom Martinově znát chladnější přístup, i při předávání. Zatímco Andulku, ta byla ze Stránčic, nám skoro nechtěli dát, jak ji zbožňovali. Na cestu ji oblíkli do svého oblečení, celé oddělení se s ní šlo loučit, bylo to dojemné.

Znali jste rodinnou historii dětí?
Jana Bartošová: Většinou s rodinou ústav sdílí to, co zjistili, anamnézu. Takže toho vlastně víme docela dost.

Všechny tři děti mají žijící rodiče?
Jan Dolínek: Ano.

A nechtěli nebo nemohli se o ně starat?
Jana Bartošová: Někteří se rozhodli sami, že nechtějí, někomu to doporučil stát. Přímo odebrané děti nebyly. Nejhorší vstup do života měl asi Daniel, narodil se doma a předčasně, v jednatřicátém týdnu, bojoval o život.

Děti asi vědí, že jsou adoptované?
Jana Bartošová: Ano, od prvopočátku. Nikdy jsme to netajili, je to běžná součást rodinného příběhu. Jak se v jiných rodinách říká “když ses narodil”, tak my říkáme “když jsme si tě přivezli”. A vědí taky, že kdyby chtěly vidět své biologické rodiče, můžou. Zatím o to zájem neprojevily.

Jan Dolínek: Součástí toho příběhu je, že o biologické matce se nemluví jako o mámě, ale jako o paní, které neměla tu moc nechat si děťátko u sebe, i když ho nosila v bříšku a porodila. A pak dala děťátko do nemocnice, tam se o něj staraly sestřičky. A pak se o něm dozvěděli máma s tátou, kteří si takové miminko přáli, a přijeli si pro něj. Vybavuju si jeden takový vtip, ve kterém adoptované dítě odpálkuje posměšky spolužáků: “mě si rodiče vybrali, ale vás si museli nechat”.

Jana Bartošová: Děti vědí, že jsme je chtěli. Ono to opravdu jako volba probíhá, když vám zavolají, podávají to asi takto: “Je tu tak a tak stará holčička, která potřebuje novou rodinu, chcete ji?” U všech našich tří dětí to byla láska na první pohled. Ten pocit přijetí byl okamžitý.

Někdo, žadatel o adopci, ale může mít pocit, že by si chtěl vybírat, a zároveň se za něj i stydět…
Jana Bartošová: Určitě, stávají se různé věci, někdo může mít váhavější přístup, znám i rodinu, která si miminko vzala domů, vztah ale nenaskočil a vraceli ho… Někteří lidé mají velké obavy, aby to klaplo. Mám kamarádku, která má s mužem osvojeného chlapečka, a ti třeba zrovna vybírali hodně. Měli přísná kritéria, dítě nesmělo mít vůbec žádný hendikep, ani atopický ekzém. Je to vlastně dobře, aby si rodiče vždy určili, na co se cítí. My jsme se necítili na dítě se silným hendikepem, ale jinak jsme žádné požadavky nekladli.

Jan Dolínek je aktuálně ředitelem informačního centra EDUin. Jana Bartošová pracuje jako vychovatelka a asistentka pedagoga na základní škole v Hovorčovicích u Prahy, kde celá rodina žije. Do stejné školy chodí i jejich tři děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.