Slušnost je nejvýhodnější životní strategie a relaxování je nutnost, říká lektorka

Jak byste hodnotové vzdělávání podle Cyril Mooney popsala někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?

Je to vědomá práce s hodnotami ve vzdělávacím procesu. Věříme, že hodnotové postoje jsou ty nejvýhodnější. Například spolupráce. Je pro přežití člověka klíčová. Naučit se spolupracovat je dlouhodobě výhodné. Je to hodnota, díky které se předchází sporům a konfliktům, a ty naopak dělají život těžkým. Vedeme zkrátka děti k tomu, aby si uvědomily funkční mechanismy lidského chování.

Důležitým nositelem hodnot je učitel. Vzděláváte i učitele?

Jednoznačně, hodnotové vzdělávání je pro děti i dospělé. Učitelé by měli vědět, na čem stojí jejich profesionální a lidská integrita. Potřebují to, aby vůbec ustáli náročnou komunikaci s tak různorodým lidským kolektivem, jako je dnešní třída a dnešní rodiče. Navíc musí naplnit očekávání, která na ně společnost klade. Mají za úkol rozvinout v dětech citlivost k určitým hodnotám, které podporují soužití. To určuje naše národní kurikulum, Rámcový vzdělávací program. Udělejte z nich slušné lidi, říká společnost, ale už učitelům neříká, jak to mají dělat. Je to společensky neošetřené.

Učitelé by měli vést děti ke správnému chování? Tak zní zadání, které jim pomáháte plnit?

Slovo „správné“ ve mně vzbuzuje lehkou averzi. „Hodnotovka“ se snaží o popisný, nehodnotící jazyk. Podle tohoto přístupu není účelné říkat: „Toto jsou správné hodnoty, a toto ne.“

Pokud se ale orientujeme čistě podle výhodnosti, někdo může považovat za výhodné chovat se sobecky, nebo ne?

Ano, někoho okrást nebo podvést může vypadat jako výhodné, ale je to krátkozraká perspektiva, protože společnost takové chování trestá a takové jedince izoluje. Hodnotové vzdělávání pracuje s příčinou a následkem. Snaží se ukázat, proč jsou hodnoty tolerance, spolupráce, respektu, ohleduplnosti, vzájemné pomoci dlouhodobě udržitelnější, a tudíž nosnější než sobecké chování. Jaký užitek plyne z toho, když člověk žije v souladu s těmito hodnotami. Jsme sociální tvorové a důvěra k lidem a dobré vztahy jsou pro kvalitní život i zdraví zásadní. Je to jedna ze základních lidských potřeb.

Když pomáháme druhým, je to naše potřeba?

Do určité míry ano. Teď všichni prožíváme velkou vlnu solidarity s uprchlíky z Ukrajiny. Jsem učitelka a máma, takže pomoc ukrajinským dětem vidím jako velmi naléhavou. Jsem ve velkých emocích, mám strach, pocit, že jsme v ohrožení i my, a mám obrovskou potřebu něco udělat, pomoci. Je to moje potřeba, pomáhá to mně. Když něco dělám, necítím se tak bezmocná. Až tahle emoční vlna solidarity opadne, až se vybrečím a srovnám, tak teprve začnu komunikovat se svými hlubšími hodnotami, zjišťovat, jestli mám opravdu zvnitřněnou hodnotu pomoci, která už pro mě bezprostředně výhodná není.

Můžete ukázat na nějakém příkladu, jak hodnotové vzdělávání ve třídě vypadá?

Jeho zakladatelka sestra Cyril vytvořila učebnice, ve kterých jsou jednotlivé kapitoly věnované soucitu, rozumu, tichu, práci s vlastní prohrou a tak dále. Vezmu pro příklad jednu kapitolu učebnice pro druháky. Její název je Čas mlčet aneb sebeovládání. Na úvod se dětí ptáme, proč je v určitých situacích, které jsou tam znázorněny, dobré mlčet. O nejnižší úrovni porozumění svědčí odpověď: „Protože to po mně chce paní učitelka.“ Děti, které projdou dvouhodinovou lekcí hodnotové výchovy, už odpoví jinak: „Protože když se mluví, třeba ve vlaku, na pohřbu nebo v muzeu, jiné lidi to ruší, bere jim to soustředění.“ Když si děti tohle vyjasní, paní učitelce to nesmírně usnadní práci. Nebude muset pořád někoho napomínat a vysilovat se při tom. Odkáže děti na to, co si říkali v kapitole Ticho, kde se naučili, proč je dobré být zticha, a kde si také řekli, jaké jsou praktické nástroje, které jim umožní se ovládnout, i když s nimi šijí všichni čerti. Zklidnit se mohou tak, že například začnou na něco myslet, že se na chvilku odpojí myšlenkově od třídy. Obětují svou pozornost, aby se přivedli do stavu lepšího sebeovládání. V kostce: lekce usilují o to, aby dítě bylo vybavené jak porozuměním dané situaci, tak nástroji, jak situaci zvládnout.

Kladete důraz na ohledy. Dnešní škola se ale snaží, aby každému vyhověla v jeho individuálních potřebách. Nejde zájem jednotlivce a zájem skupiny někdy proti sobě?

Učitelé musí umět pracovat se třídou jako celkem. „Hodnotovka“ pracuje s kolektivem, se skupinou. V tom je její síla a krása. I když se učitel snaží vnímat děti jako individuality a zadávat jim úkoly na míru, pořád má kolem sebe dalších třicet dětí, třída nikam nezmizí. Z pohledu rodiče učitel pracuje s jeho dítětem, ale z pohledu učitele je to tak, že se primárně stará o to, aby ošetřil potřeby třídy, od těch základních, aby se mu někdo nezranil, po ty pokročilejší, aby je taky něco naučil a všem bylo spolu dobře. A tady se vracíme zpět k hodnotám, jak je daný kantor nebo kantorka má poskládané. Pokud je dominantní učitelská hodnota (a potřeba) děti naučit biologii a dost, zřejmě nevnímá třídu komplexně, na všech úrovních. A ta mu bude přerůstat přes hlavu. Má na starosti děti, jejichž rodiny mají velmi různé hodnotové žebříčky, ekonomické zázemí, kulturu, a on to musí sladit do jednoho celku, který spolu bude vycházet. Takto vypadá skutečná zakázka pro dnešního učitele, a když si to uvědomí, směřuje k jinému cíli a jde jinými cestami, než když to ignoruje.

Někdy vzniká dojem, že škola, která zdůrazňuje vztahy, zapomíná učit, a neplní tak svou roli. Jak moc si vy ceníte výuky jednotlivých předmětů neboli předávání znalostí?

Absolutně nezpochybňuji, že by se děti měly usilovně učit. Naopak, jsem dokonce i zastáncem memorování, což v dnešní době není moc populární. Paměť se musí trénovat. Jen je třeba si uvědomit, z jakých pozic se na věc díváme. Je dobré vědět, proč něco děláme, k čemu to slouží. Prostředek k tomu, aby se mi dobře žilo na světě, je třeba i látka z chemie, protože potřebuju mít určité znalosti o zákonitostech, reakcích a procesech v této oblasti. Člověk k životu potřebuje něco umět, být oceněný, společensky užitečný. Je ale rozdíl, jestli jako učitelé přemýšlíme takto, nebo spíš jen o tom, co máme odučit. V tom druhém případě nám chybí širší perspektiva.

Dnešní děti se často obracejí na učitele i rodiče s otázkou: „K čemu mi tohle v životě bude?“. Dříve si dospělí vystačili s odpovědí: „To uvidíš, až vyrosteš.“ Dnes už děti dospělým bianco šek nedávají. Jak motivujete žáky pro něco, co považujete za důležité, ale oni ne?

Vysvětluji. Pracuji mimo jiné i s intelektově nadanými dětmi, máme pro ně speciální program, a pro ty jsou například argumenty zásadní. Když je přesvědčím, jsou ochotné dělat i věci, které je hned nebaví nebo s nimi na začátku nesouhlasily. Druhá věc je, že autorita dospělého úplně nezmizela, někdy doporučení berou prostě proto, že to „řekla Dáda a ta to s námi myslí dobře“. Mé vnitřní pevné přesvědčení, že je pro ně něco dobré, na ně působí, věří mi, a proto tomu dají šanci. Co už dnes moc nefunguje, je silová autorita, vynucování z mocenské pozice. Já jim něco doporučuji, nenutím. Kladu jim otázky, nedávám jim příkazy. Ale když jde o život, tohle samozřejmě neplatí.

Jak byste třeba dítěti doporučila, že má více číst a méně sedět u počítače?

Řekla bych, ano, číst knihy není nutné, asi se bez toho v životě dá obejít, ale tříbí to tvé kognitivní funkce jako máloco jiného. Rozvíjí to tvůj mozek, tvé myšlení… Ale dětem je třeba umět obhájit i nutnost relaxovat, i to je důležitá součást života. Zkoušíme s dětmi i relaxace, ztišení, meditaci. Na začátku to hlavně kluci vnímají jako holčičí věc, ale postupně tomu přicházejí na chuť.

Vy jste měla možnost poznat Cyril Mooney osobně. Kde jste se potkaly?

V Praze, v roce 2012. Pozvala ji sem dokumentaristka Linda Jandejsková. Za sestrou Cyril původně jela do Indie, protože chtěla natočit dokument o nějaké zajímavé osobnosti a doslechla se o ní. A pak už jí to nepustilo, založila u nás organizaci, která hodnotové vzdělávání nabízí školám, a stala se její ředitelkou. Film o práci sestry Cyril, který se před prvním workshopem promítal, jsem skoro celý probrečela, tak to bylo silné. V roce 2014 jsem pak absolvovala její pětidenní kurz a dostala se do užší skupiny lidí, kteří se pod jejím vedením začali rozvíjet. Pak tady sestra Cyril byla ještě asi třikrát. Tak jako jezdila do Česka, přednášela i v mnoha jiných zemích. V Indii byla poradkyní vlády, zasadila se o zákaz dětské práce zakotvený v zákoně. U nás byla naposledy, když jí bylo osmdesát jedna. Teď už není aktivní, žije v ústraní kláštera.

Dana Hádková vystudovala učitelství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Po absolvování kurzu hodnotového vzdělávání Cyril Mooney jej začala uplatňovat v malotřídce na Litoměřicku. Později se stala jeho lektorkou a své zkušenosti s touto metodou předává dalším učitelům. Vede ukázkové lekce ve třídách po celé republice.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.