Tátové jsou doma s dětmi. Změní pandemie zažité pořádky v českých rodinách?

Podle některých sociologů a psychologů by nová situace, v níž jsme se všichni ocitli, mohla vést k rozsáhlým změnám v rodinných rolích. Jak říká vedoucí britského think-tanku Fatherhood Institute Adrienne Burgess, krize mohou přinášet rozsáhlé změny: „Například před druhou světovou válkou se ženy pomalu přesouvaly z domovů na pracoviště, a válka jim jejich dveře otevřela dokořán. Možná si z pandemie koronaviru odneseme, že se otcové budou chtít víc zapojovat do péče o děti.“

Kanadská nezisková společnost Canadian Men´s Health Foundation, která propaguje zdravý životní styl mezi kanadskými muži, v létě provedla výzkum na téma, jak se během pandemie změnilo vnímání otcovství. Výsledky byly zajímavé: 38 % kanadských otců vnímá svou roli pozitivněji než dříve, polovina si během pandemie silněji uvědomila, jak důležití jsou pro své děti. Stejná část mužů si do budoucna předsevzala, že se chce svým dětem víc věnovat i nadále, a není divu, protože 60 % kanadských otců tvrdí, že je události posledních měsíců s jejich dětmi sblížily.

A co na to čeští otcové? Mnozí z nich také vůbec poprvé strávili se svými dětmi víc než víkendy a jeden dva týdny dovolené v kuse. Manažeři, novináři nebo „ajťáci“, kteří měli ještě v únoru pocit, že se bez jejich osobní přítomnosti v práci zastaví svět, se náhle ocitli na home office. V některých rodinách se situace výrazně zhoršila: tam, kde byly už před pandemií ekonomické potíže, domácí násilí, alkohol nebo prostě klasické „dusno“, je nyní ještě hůř. Dalším rodinám ale koronavirus přinesl nečekaně příjemná zjištění.

Nejsem tak trpělivý, jak jsem si myslel

Režisér a dokumentarista Jiří Fedurco žije s manželkou a třemi dětmi ve věku 6, 8 a 11 let v Liberci. Za normálních okolností bývá často pryč, a to i několik dní za sebou. Natáčí, stříhá, zařizuje, domlouvá. Když je práce, nezastaví se. Loni v půlce března ale najednou všechny domluvené projekty dostaly stopku a mnohé se nerozjely doteď. Jiřího manželka řídí lesní školku, takže se jí vládní opatření nijak nedotkla, ovšem Jiří zůstal doma s dětmi. Na jaře měl doma pouze dvě starší, na podzim už všechny.

„Na začátku pro mě nebylo snadné přijmout, že teď nějakou dobu nepřinesu domů žádné peníze. Navíc jsem musel rozjet celý systém domácího vzdělávání, celodenního topení v domě, vaření obědů a podobně,“ popisuje Fedurco. „Bylo to hodně nezvyklé, protože naše děti chodí do Montessori tříd, kde žáci nedostávají úkoly, nemají učebnice a mladší děti se učí od starších. Najednou bylo všechno jinak.“

Zatímco manželka ve školce musela zastat vše od administrativy přes učení po úklid a dezinfekci, Jiří doma vařil, tiskl pracovní listy a dohlížel na jejich vyplňování. Na něm bylo i to, aby se dva synové a dcera také dostali ven. „Chvílemi jsme vůbec nestíhali, navíc jsem zjistil, že prostřední syn neumí pořádně násobilku a vyjmenovaná slova. Pustili jsme se do toho, nastavil jsem systém a jeli jsme jako draci. Každý den jsem chtěl, aby se něco naučili, abychom všechno zvládli. Ne vždy to ale bylo perfektní, s tím jsem se musel smířit,“ vypráví.

Během času, který strávil (a stále ještě tráví) doma s dětmi, Jiří zjistil několik překvapivých věcí. Například měl vždy sám o sobě představu, že je vlastně velmi klidný a nic moc ho nerozhodí. „Jenže někdy už školních povinností bylo hodně, k tomu stres z toho, jak nám ubývaly na účtu peníze, a najednou jsem na ně řval kvůli nějaké blbosti jako šílenec. Pak jsem se samozřejmě omlouval a ještě večer v posteli jsem měl výčitky svědomí,“ usmívá se. Na druhou stranu ale zažíval i nečekané pocity hrdosti, že dokázal své děti něco naučit: „Teď už zase začínám víc pracovat, takže se s manželkou doma střídáme. Ale myslím, že nás s dětmi lockdown hodně sblížil, a doufám, že i ony na něj jednou budou vzpomínat v dobrém.“

Máme čas si číst a povídat

Tři děti (ve věku 9, 13 a 16 let) vychovává s manželkou i Jakub Lerch, který v Olomouci provozuje vegetariánskou restauraci a obchod s oblečením. „Ačkoliv to tak může vypadat, neseděl jsem se založenýma rukama; měl jsem a pořád mám celkem hodně práce s výdejním okénkem, online objednávkami, rozvozy. Je ale pravdou, že jsem v posledních měsících určitě strávil s dětmi víc času než obvykle,“ říká Lerch.

Rodina přitom zažívala náročné období. Nejstarší dcera a prostřední syn se chystali k přijímacím zkouškám na osmileté a šestileté gymnázium, kolem nichž panovala nejistota, zda a kdy se vůbec budou konat. V září nastoupili do nových škol, ale než si stihli zvyknout, byli už zase doma. Jakubova manželka je školní psycholožka, která sice také byla na home office, ale poskytovala přitom online konzultace žákům i učitelům.

Na jaře prožívala rodina Lerchových lockdown radostněji než na podzim. Rodiče cvičili po ránu jógu, děti se k nim postupně začaly přidávat. Všichni společně chodili na procházky, pracovali na zahradě, relaxovali. Na podzim a v zimě, s horšícím se počasím, je už těžší děti vytáhnout ven – a tak chodí Jakub s manželkou a povídají si. „Musím říct, že po těch měsících už jsem trochu alergický i na různé deskové hry. Co jsme si ale opravdu užívali, byly naše čtenářské večery,“ vypráví Jakub. Celá rodina Lerchových se večer sejde v obýváku, přinesou si knihy a čtou si; během lockdownu i víc a déle než obvykle, a hodně si tyto chvíle užívají.

Jakub Lerch dříve provozoval restauraci i v místním nákupním centru, před třemi lety její provoz ukončil. Jedním z důvodů bylo, aby se mohl víc věnovat sám sobě, chtěl ale také trávit víc času s dětmi. I proto – bez ohledu na finanční ztráty – mu částečně vyhovuje to, že ho opatření epidemiologů zavřela doma. 

„Hodně si s dětmi povídám, teď na to mám větší prostor. Jsem překvapený z toho, jak naše děti do hloubky přemýšlejí o různých tématech, a dojímá mě, že se se mnou dělí o pocity a názory. Nejmladšího syna zase hodně baví lego a dřevěné stavebnice, takže si spolu stavíme a zažíváme opravdu hezké chvíle. Jestli jsem teď za něco vděčný, je to právě možnost vnímat, co právě kdo z nás potřebuje, a věnovat se tomu bez rušivých vlivů,“ vysvětluje Lerch.

Tátové už nechtějí být „za vetřelce“

Mezi muže, kteří od jara tráví mnohem víc času doma a pracují takřka výhradně online, patří i psychoterapeut a otec dvou synů ve věku 8 a 11 let Jan Vávra. Pro něj to ale úplná novinka není. „Před jedenácti lety jsem byl přítomen porodu svého staršího syna, a tento zážitek úplně proměnil můj život,“ říká Vávra. „Rozhodl jsem se, že nechci být jen tím víkendovým tátou, jakých je spousta. Chtěl jsem být v životech svých dětí přítomen.“

Výhodou Jana Vávry je, že oba se ženou jsou na volné noze, proto si mohli rodinné poměry uspořádat, jak právě potřebovali. Když šla do práce jeho žena, staral se o děti Jan; když pracoval on, byla s dětmi manželka. „Ekonomicky to bylo náročné, ale jsem moc rád, že mi nic zásadního v životech dětí neuniklo,“ chválí si. Od září měli Vávrovi poprvé obě děti ve státních školách, do té doby navštěvovaly školy komunitní. „Vlastně jsem se bál, že najednou o ten čas s nimi přijdu, a když se na podzim školy zavřely, byl jsem i trochu rád, že ještě několik týdnů či měsíců získám,“ usmívá se Jan.

Jan Vávra se od narození synů postupně ve svém profesním životě začal specializovat právě na témata spojená s rodičovstvím a otcovstvím. Do kurzů, které pořádá, se hlásí čím dál víc mužů různých profesí. Mnohdy je ale trápilo to, že se domů vraceli až večer. I když věnovali hodně času a energie například nácviku respektující komunikace, neměli kdy si s dětmi popovídat. Někteří se cítili trochu jako vetřelci v systému, který si s dětmi přes den vytvořila jejich partnerka.

 „I v individuálních terapiích teď slýchám, že muže sice trápí ekonomická nejistota, ale na druhou stranu jsou teď v životech svých dětí mnohem víc přítomní. I to je přece úspěch, říkají mi, a já z toho mám velkou radost,“ vypráví Vávra a potvrzuje tím závěr kanadské studie, že mnozí muži už se nechtějí vracet na plný úvazek do kanceláří. „Samozřejmě, pokud táta pracuje jako automechanik, dělník ve výrobě nebo třeba učitel, má jen omezenou možnost určovat si, kdy bude doma. Mnozí ale tuto možnost mají. Já vidím jako velmi dobrý trend to, že se snaží, aby jim dětství jejich potomků neproklouzlo mezi prsty,“ uzavírá Jan Vávra.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.