Děti (norského) státu a úskalí multikulturní společnosti
Víte o tom, že paní Michaláková, hlavní aktérka kauzy dvou dětí odebraných rodičům norským státem, nastupuje na stáž do Barnevernetu, organizace, která jí děti odebrala? A víte, že ve svém občanském povolání pracuje ve školce? Není to zvláštní, pokud ji norský stát vyhodnotil jako někoho, kdo je ve vztahu k dětem rizikovou osobou? To není jediný paradox, na nějž upozorňuje film z dokumentárního cyklu Český žurnál (ČT). Natočila ho režisérka Ivana Pauerová Miloševičová a pečlivě v něm skládá velmi protikladné argumenty k tomu, jak Norsko zachází s dětmi a jejich rodiči.
Vcelku rozumně se nevěnuje samotné kauze Michalákových, o níž bylo řečeno mnohé a každý na ní má nějaký a často vyhrocený názor. Režisérka do Norska odjela a snažila se pochopit, jak Barnevernet opravdu funguje a co si o něm Norové myslí. A co si o něm myslí cizinci, ať už Češi nebo třeba Poláci či Rusové, tedy lidé ze zemí, kde je kultura zacházení s dětmi odlišná od té norské. I když začátek vypadá jako z aktivistického filmu – vidíme na něm drásavé video natočené na telefon, kde úředníci odebírají dítě norské matce – ve skutečnosti jde o rafinovanou skládačku argumentů pro i proti norskému pojetí rodičovství a úloze státu v něm.
Výhodou toho filmu je, že na konci asi budeme mít každý na tu věc trochu jiný názor, závěr rozhodně není jednoznačný. Alespoň mně na jednu stranu došlo, jak je paradoxní, pokud kritizují norský systém občané Česka, tedy státu, který nejčastěji odebírá rodinám děti prostě jen proto, že jsou chudé a umisťuje je do ústavů, jež jsou dlouhodobě považovány za neprosto nevyhovující instituce pro výchovu dětí. Ale stejně tak mi zatrnulo, když kultivovaně vyhlížející asistentka Barnevernetu, původem Filipínka, mezi řečí zmíní, že ona by si netroufla mít v Norsku dítě, protože na Filipínách je zvykem dítě dlouho krmit, za což by jí ho tady mohli odebrat, protože by to Barnevernet mohl vyhodnotit jako omezování osobního rozvoje. Vlastně je to film o úskalích blahobytné multikulturní společnosti.
Na film se můžete podívat zde.
Tomáš Feřtek je vyučený elektromechanik a tři roky student Pedagogické fakulty UK, obor Český jazyk a Občanská nauka. V letech 1991 – 2007 pracoval v týdeníku Reflex jako reportér a šéfreportér. Tematicky se orientoval především na vzdělávání a životní prostředí. Od roku 2007 se přeorientoval na profesi dramaturga. Pracuje pro Českou televizi a souběžně jako konzultant informačního centra o vzdělávání EDUin, které spoluzaložil. Napsal několika pedagogických příruček, turistických průvodců pro rodiny s dětmi, zálibou chodec a cyklista. Žije v Jankově na rozhraní středočeského a jihočeského kraje a má tři dospělé děti.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
