Trest vyvolává vzdor nebo podřízenost, lepší je vést dítě k zodpovědnosti, říkají psychologové

Kvůli výroku ministra Jurečky o tom, že pohlavky ve výchově vymezují hranice, se rozproudila veřejná debata o fyzických trestech. Zaznívají v ní termíny jako „láskyplné výchovné plácnutí přes zadeček“. Existuje něco takového? 

V tu chvíli, kdy dítě plácneme, tak lásku necítí. Spíš vztek, lítost, vzdor, ponížení a další nepříjemné pocity. A něco jako: asi za moc nestojím, když se ke mně tak chovají. Sami jsme našim pěti dětem také pár pohlavků a trestů dali, nenamlouváme si ale, že to bylo v pořádku. Nepříjemné pocity, které jsme přitom sami zažívali, nás právě motivovaly k hledání jiných cest. Jiná cesta je vždycky, jen ji někdy nenalézáme, protože jsme plni emocí nebo nedokážeme opustit přesvědčení, že tresty jsou nutnou součástí výchovy. 

A co argument, že díky plácnutí si dítě nejlíp zapamatuje, že nesmí vběhnout do silnice nebo se vyklánět z okna? 

Když dítě u silnice plácneme, jsme oba plní emocí. Dospělí by si přáli, aby si děti díky trestu uvědomily souvislosti a důsledky nesprávného chování, jenže tohle nenastane – naopak, emoce je od uvědomování a logického uvažování odpojí. Je možné, že dítě po trestu už nebude do silnice běhat. To však ne proto, že by pochopilo proč, ale ze strachu. A pokud bude strach vázán na přítomnost dospělého, je riziko, že dítě do silnice vběhne ve chvíli, kdy tam dospělý nebude.  

V situacích, kdy hrozí nebezpečí, mohou dospělí využít svoji fyzickou sílu k ochraně dítěte. To však vypadá jinak než trest – zadržet dítě, které se chystá vběhnout do silnice, je v pořádku a je to něco úplně jiného, než ho plácnout. Když tohle dospělý udělá, nebývá už pak také v tak silných emocích, aby nebyl schopen dát dítěti informace o tom, jaké nebezpečí hrozí.

Těmto situacím se dá také předcházet. Když se blížíme k silnici, upozorníme, že je to nebezpečné místo, a řekneme, jak to zvládneme – třeba: Tady jezdí auta rychle. Teď půjdeme spolu a budeme se držet za ruce. Nebo: Tady si můžeš raději vlézt do kočárku. Vyhýbáme se příkazům (Chyť se mě za ruku. Vlez si do kočárku.) a mluvíme o tom, co budeme dělat. A také se vyhýbáme se zákazům (Nelez do té silnice, neběhej). Zvlášť zákazy mohou být pro malé děti nechtěným návodem, aby udělaly to, co si nepřejeme. 

Co třeba situace, kdy je holčička na houpačce a odmítá na ni pustit další děti. Jak jinak situaci vyřešit, než že ji z té houpačky sundám a bude z toho scéna? 

Vyhnout se obviňování a posuzování. Začít empatií: Tebe to houpání moc baví. Po malé odmlce pokračovat informací: Čekají tu další děti, taky se rády houpou. Po další krátké odmlce: Tak jak to uděláme? Kdyby to nestačilo, tak návrh obsahující limit: Co kdyby ses zhoupla ještě pětkrát a pak pustila ostatní? Nebo máš jiný nápad, jak to udělat, abys byla spokojená a ostatní děti taky? Po takovéto komunikaci už pravděpodobně nedojde k tomu, že budeme muset využít fyzické síly a dítě sundat. 

Do každé komunikace se promítá to, jak jsme spolu vycházeli a jednali dny a týdny předtím. Jestliže byly ty minulé komunikace plné příkazů, zákazů, výčitek a moralizování, dítě může setrvávat ve vzdoru a šance na dohodu bude menší, i když v aktuální komunikaci použijeme respektující způsoby. 

Napadá mě ještě jedna často používaná věta: „Jedna facka je účinnější než dlouhé vysvětlování.“ 

Ano, dětem, zejména těm starším, se facka může zdát přijatelnější než kázání, vysvětlování, nadávání, ponižování, křik, zákazy, obviňování, srovnávání... To však není důvodem pro fackování, ale upozorněním, že psychické tresty mohou na vztazích a sebeúctě zanechat hlubší a dalekosáhlejší stopy než plácnutí přes ruku nebo facka.

Pokud trest není moc ponižující, pokud dítě tu facku snese, je trest vlastně docela pohodlným řešením. A to pro obě strany – dospělý si může namlouvat, že provedl výchovný akt, a dítě nabýt dojmu, že trestem je to vyřízeno a není už potřeba něco napravovat a dávat do pořádku. Respektující výchova, v rámci které se snažíme trestům vyhýbat, má vyšší cíle – vést k uvědomění a k nápravě a pomáhat dětem zvládat důsledky jejich nedomyšlených činů.

Naše pětiletá dcera skákala do zahradního lehátka, slyšeli jsme, jak to v něm praská, a říkali jí: Lehátko je na sezení, to skákání by nemuselo vydržet. Když pak opravdu prasklo, navrhli jsme dceři, aby ho zkusila opravit. Po půl hodině pokusů zjistila, že to nepůjde. Ale prožila si to a také vnímala naši nelibost, že budeme muset dát lehátko do opravy. Potrestat ji by bylo jednodušší, ale tímhle jsme předešli mnoha podobným situacím.  

Co menší děti? U těch se často soudí, že nic jiného než plácnutí nechápou.  

Malé děti se učí hlavně nápodobou. Z plácnutí se tedy učí, že plácat se může. Akorát musíme mít moc, abychom to mohli dělat. A to je nebezpečné poselství trestů.

Důležitá je prevence, což u malých dětí znamená především připravené prostředí – nenechat v jejich dosahu nic, co jim může ublížit anebo čemu mohou ublížit ony. Roční dítě nedokáže pochopit, proč by nemělo trhat listy pokojovým květinám. Někdy dospělí trestají, protože mají malé porozumění pro činnosti dítěte, které jsou nutné pro jejich vývoj – říkáme tomu, že si děti chtějí plnit svoje vývojové úkoly. Kojenec potřebuje házet věci na zem – trénuje si jemnou motoriku, zažívá působení gravitace i vlastní moc nad předměty. Batole má sběračské období – snaží se sebrat všechno, co najde, a dává to do úst. Trochu starší děti jsou fascinované živly – to je to různé vylévání a přelévání vody, házení písku, kamínků, bláto. Patří sem různé formy pohybu – lezení po schodech, běhání, skákání. Dítě potřebuje zažít pružení, učí se tím koordinaci pohybů. Když chce dítě úporně dělat něco, co se nám nelíbí, pomůže přemýšlet, jaká jeho potřeba nebo jaký vývojový úkol může být za tím. Když třeba naše dcera sbírala na ulici špačky od cigaret, šlo o procvičování jemné motoriky. Řešení většinou najdeme, když si položíme otázku: Jak to uděláme, aby dítě mohlo splnit svůj vývojový úkol a pro nás to bylo v pohodě?   

Říkáte, že rizikové nejsou jen fyzické tresty, ale tresty obecně. Proč?

Tresty jsou zneužitím moci. Trestané děti mohou tento model chování přebírat. Tresty vyvolávají strach a pocity viny, přes které jsme ovladatelní a manipulovatelní. Anebo nás učí, že ze všeho se dá trestem vykoupit. Zasazují rány naší sebeúctě. Člověk s nízkou sebeúctou o sobě pochybuje, má problém uvědomovat si a hájit své potřeby, snadno podlehne vlivům okolí, vůči druhým lidem chová buď nedůvěru, nebo obdiv. Obojí brání navazování skutečně partnerských, rovnocenných vztahů.  

Když se chceme vyhnout trestům, neznamená to v situacích, kdy se děti chovají nesprávně, neudělat nic. Hranice jsou potřeba. K jejich poznání a dodržování však používáme jiné prostředky než tresty – vedení k uvědomění, nápravě a zodpovědnosti. Trestem přivedeme dítě spíš k podřízenosti nebo ke vzdoru. 

Takže efekt trestů je opačný, než si rodiče myslí?  

Tak schválně – jak jste se cítila, když jste byla v dětství za něco potrestána. Jaké emoce se vám vybaví?

Vzpomínám si na jeden trest z puberty – rodiče mi zakázali jít na hokejový zápas. Scházeli jsme se tam s kamarády, a tak jsem měla strašný vztek a chuť se pomstít.   

S takovou odpovědí se setkáváme často. Prakticky neslyšíme, že by někomu trest otevřel oči a cítil po něm opravdovou lítost. Pokud dítě ani netuší, že udělalo něco nesprávně, pak trest cítí jako velkou křivdu. A když ví, že udělalo něco nesprávného, není přece potřeba ho potrestat, aby si to uvědomilo „ještě lépe“. Někdy je trest pomyslnou tečkou za chvílemi napětí a čekání, co bude, a přinese tak určitou úlevu. U vědomí rizik trestů by ale ta tečka přece mohla vypadat jinak.    

Dvě třetiny Čechů fyzické tresty ve výchově používají a spousta z nich dokonce tvrdí, že jim facky, které od rodičů jako děti dostaly, pomohly být lepším člověkem – jak si to vysvětlujete? 

Tradice, přesvědčení, že bez trestů to nejde, zaplavení vlastními emocemi, odříznutí od vlastních nepříjemných vzpomínek z dětství, potřeba nějak si používání trestů obhájit. Na našich kurzech se setkáváme s lidmi, kteří už to chtějí dělat jinak. Většina z nich někdy děti potrestala, ale zároveň vnímala, že je to řešení, které nechtěli použít. V těch dvou třetinách dospělých, kteří trestají, jsou zahrnuti i tito lidé – tresty sice někdy použili, ale ztotožněni s nimi nejsou a chtěli by to změnit. Vyžaduje to čas, dovednosti, sebereflexi a sebeovládání, ale může to být i zábavné. Velmi pomáhá, dokážeme-li zachytit a slovy pojmenovat své pocity, potřeby a přání, například: Byla bych moc ráda, aby to ráno proběhlo příjemně. Už bych fakt ráda šla. Tohle mě znervózňuje. To mě bolí. Nechci, abychom si tohle dělali. Potřebuji to teď dodělat a musím se soustředit. Ráda bych to stihla, ale nechci utíkat. Už mě nebaví to připomínat. Pohodovější vztahy za námahu stojí a je dobře, že na tom stále většímu počtu lidí záleží. 

Tatjana a Pavel Kopřivovi jsou psychologové, spoluautoři přístupu a knihy Respektovat a být respektován, které se prodalo v Česku a na Slovensku přes sto tisíc výtisků. Kurzy o vztazích, výchově, komunikaci a motivaci spolu lektorují od roku 1999, od roku 2021 pod názvem Žít s respektem. Mají pět dětí a čtyři vnoučata, žijí na Valašsku, v Bystřici pod Hostýnem.  

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.