Učitel s dítětem za zavřenými dveřmi? V zahraničí by si to nikdo nedovolil

Když někde vyplave na povrch případ sexuálního zneužívání dítěte, lidé v okolí se často rozdělí na dva tábory – na ty, kteří oběti věří, a ty, kteří uvěřit odmítají. Nejinak tomu bylo i v příběhu náctiletého Tomáše a jeho učitele a zároveň vedoucího turistického oddílu, který aktuálně zpracoval Seznam.cz v podcastovém seriálu Ve stínu: Nejlepší kamarád. To, s jakou reakcí se oběť u svého okolí setká, je přitom zásadní. „Pravidlo číslo jedna zní, že oběti se má věřit, i když je to někdy těžké,“ říká ředitelka pražského Centra LOCIKA Petra Wünschová. „I když se někdy může ukázat, že příběh, který dítě vypráví, se v každém detailu nekryje s realitou, přesto to musíme chápat tak, že si říká o pomoc, a k tomu má nějaký důvod.“

Samozřejmě existují i falešná obvinění ze zneužívání, ta by ale správně vedený výslech dětí měl odhalit. Někdy se u takových případů jedná o součást rozvodových tahanic. Zejména u nejmenších dětí ve věku tři až šest let je ale potřeba opravdu velká odbornost k vedení rozhovoru. Jsou hodně sugestibilní, což znamená, že se mohou snažit naplnit i nevyřčená očekávání dospělých autorit, jsou ještě více v moci fantazie než dospělí, a tak mohou mít potíže s rozeznáváním fantazie a reality. Pokud dostávají návodné otázky, snadno si v hlavě vytvoří příběh, ke kterému jejich obrazotvornost přidává další a další detaily. „S nejmenšími dětmi musí pracovat speciálně vyškolení lidé, kteří vědí, jak se jich mají ptát, aby zjistili co se skutečně stalo a zároveň výslech vedli pro dítě citlivě,“ dodává Petra Wünschová.

Přátelské prostředí potřebuje jasná pravidla a hranice

Způsoby, jak správně naložit se sdělením dítěte, by měla mít každá organizace pracující s dětmi a mládeží ve svém vnitřním provozním řádu. A nejen to – každá taková organizace včetně školy by měla mít jasně stanovená pravidla chování nebo etický kodex. Nebylo by třeba řešit, jestli je v pořádku, když dítě tráví čas s jedním dospělým dlouho do večera nebo o víkendu. „V zahraničí by si žádný učitel nebo vedoucí nedovolil být s dítětem někde sám za zavřenými dveřmi a udržovat s ním blízký soukromý kontakt mimo rámec té dané organizace,“ vysvětluje Petra Wünschová. S tím by ruku v ruce měla jít jasná (a včasná) sexuální výchova u dětí: „Každé dítě by mělo vědět, kdo, kdy a jak se jeho těla smí dotýkat. Děti vycítí, že je něco ,divně´, ale musejí vědět, že je v pořádku se ozvat.“

Škola, stejně jako sportovní nebo jiný mládežnický oddíl, je z podstaty kolektiv, kde jsou vztahy asymetrické. Dospělý je v pozici autority, vzoru, v případě učitele má například vliv na prospěch a hodnocení dítěte; proto je jeho zodpovědností, jaká komunikace a chování se nastaví. „Přátelské prostředí neznamená bezlimitní nebo bezhraniční,“ říká Petra Wünschová. „Je to právě naopak, dobrým vztahům prospívají jasně nastavené hranice. Ty nakonec chrání jak děti, tak dospělé, protože tu nevzniká jakási šedá zóna ošemetných situací.“

Ošemetné situace se řeší diskrétně a bez skandálů

Když už ale podezření vznikne, je nesmírně důležité, jak se k ní organizace postaví. Ideální je, pokud škola využívá například aplikaci Nenech to být, která původně vznikla k boji proti šikaně, ale je možné jejím prostřednictvím nahlásit třeba i sexuální obtěžování. Pokud žáci o takové možnosti vědí, někdy se s její pomocí podaří řešit věci dříve, než přerostou v trestný čin. Žáci se mohou svěřit třeba i s tím, že jim učitel navrhl doučování u něj v kabinetě, a přitom jim sahal na koleno, takže to vedení může řešit rychle, diskrétně, bez skandálu a bezpečným způsobem.

„Mnohokrát se tyto záležitosti bohužel odhalí až ve chvíli, kdy už přerostou opravdu až do stádia trestného činu závažné podoby, kdy je zapotřebí řešení v součinnosti s policií,“ vysvětluje Petra Wünschová. „Jenže jakmile se to už rozkřikne, zveřejní a řeší to celá škola, už nezbývá prostor pro citlivé řešení, a nenávratně to poškodí vztahy v kolektivu, oběť samotnou i podezřelého, obzvlášť v případě, kdy se ukáže, že se obvinění nezakládalo na pravdě.“ Po chodbách, třídách i kabinetech se rozjede šuškanda, spustí se panika a lidé mají tendenci zaujímat různá stanoviska, sepisovat petice na podporu jednoho nebo druhého a tak podobně. „Jenže po prvním oznámení musí ještě následovat druhá fáze, kdy se celá věc prošetřuje a zjišťuje se, co se opravdu stalo. A to se ve zjitřené atmosféře dělá opravdu těžce,“ dodává Petra Wünschová. K tomu, aby prošetření proběhlo diskrétně, je třeba, aby proběhlo dřív, než „o tom“ vědí všichni okolo.

Oběti si musejí poradit samy. Aspoň zatím

Zatímco pachatel prochází výslechy, jednáním u soudu a nakonec třeba i ochrannou sexuologickou léčbou, oběti visí ve vzduchoprázdnu. „Zacházení s dětskými oběťmi sexuálního zneužívání je v Česku bohužel velmi zanedbaná oblast,“ zdůrazňuje Petra Wünschová. V zahraničí se běžně zřizují advokační centra pro oběti násilí. Pokud má škola podezření, volá právě tam a ihned se tak aktivuje policie i orgány sociálně právní ochrany dětí. Společně se sejdou ve výslechové místnosti, která je útulná a přátelská. Na základě prvního rozhovoru se rozhodne o dalším postupu, zda je na místě zahájit vyšetřování. Pokud ano, dítě získá zmocněnce, který mu vysvětluje, co se kdy bude dít a provádí ho celým řízením. 

„Zároveň ale oběť ihned má podporu psychologa, možnost odborného vyšetření dětským psychologem či dětským psychiatrem. Zatímco v zahraničí se k dítěti musí dostat odborná pomoc do měsíce, a zároveň se pracuje i s rodinou a okolím dítěte, například školou či širší rodinou, v Česku se příliš nenabízí a oběti tak zůstávají na zpracování svých prožitků samy, nikdo jim neporadí, kam zajít,“ krčí rameny Petra Wünschová. 

Podle zkušeností pracovníků Centra LOCIKA se rodina, ve které žena i děti byly obětí závažného domácího násilí, při vyšetřování a poskytování následné pomoci dostane do kontaktu se 47 různými osobami na 15 různých místech. S dětmi mluví po dobu vyšetřování a řešení případu 29 různých osob, jsou podrobeny dvěma typům zkoumání soudními znalci a několika typům výslechů (na OSPOD, na policii a u soudu). Děti přitom poprvé mluví s psychologem až po 6,5 měsících od rozhodné události, kdy v rodině zasahovala policie. “V Česku mají stále přednost procesní věci před zájmem dítěte,” vysvětluje Petra Wünschová. “Nejdřív musí absolvovat policejní výslech nebo vyšetření soudním znalcem a až mnohem později se k němu dostane psycholog. Ideální je, když je psycholog součástí týmu, který se s dítětem setkává, už od začátku.”

První advokační centrum pro dětské oběti násilí v Česku otvírá právě Centrum LOCIKA letos v září. „Je ale nutné podotknout, že v Česku je velká tolerance vůči násilí na dětech - jako jsou například tělesné tresty - obecně a k sexuálnímu zneužívání rovněž. Je to vidět už jen z toho, že například neexistuje metodický pokyn pro OSPOD, jak postupovat v případech sexuálního zneužití dítěte. K tomu, že v případech zneužívání nemáme jako stát zavedené vyšetřovací postupy, které by děti netraumatizovaly, nám opakovaně sdělilo své výhrady i OSN. Jako společnost ještě musíme urazit velký kus cesty, než si s tímto problémem budeme vědět lépe rady.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.