Učitelka z obchodní akademie pomáhá jako sestra v nemocnici. Nabíjí mě to a neřeším pak malichernosti, říká

„Dvě dvanáctky a jednu desítku,” počítá Blanka Havlíčková, kolik času strávila minulý týden v nemocnici. Mininálně dvacet hodin práce týdně navíc k úvazku učitelky společenských věd a ruštiny, který obnáší osmnáct hodin přímé práce se žáky plus přípravy. Dalších pár hodin spolkne funkce výchovné poradkyně. A pak je tu péče o domácnost.

„Skloubit se to dá,” říká vesele učitelka a maminka dvou dětí ve věku čtrnáct a šestnáct let.  „Online hodin mám jen čtrnáct, na zbytek dávám podklady a videa ke samostudiu. Přijde mi to i efektivnější, a žákům taky, jsou rádi, že si mohou jet svým tempem. Na hodinách pak procvičujeme, prověřuju, co pochopili, nebo jdeme víc do hloubky,” pochvaluje si některé stránky výuky na dálku. „Přípravy, které jsem si udělala za covidu, budu teď používat celý život. Doba je zlá, ale přinesla i něco dobrého. Co tě nezabije, to tě posílí,“ směje se.

Má to různé benefity

Maturitu Blanka Havlíčková složila na zdravotnické škole, proto teď může v benešovské nemocnici pracovat na příjmu interní ambulance. Krátce po škole začala učit budoucí sestřičky a jako učitelka pracuje už jedenadvacet let. Na obchodní akademii ve Vlašimi, kde bydlí, přestoupila ze „zdrávky“ kvůli dětem a dojíždění.

„Nikdy jsem si nemyslela, že se do zdravotnictví ještě vrátím. Uniformy, šatičky, co jsem měla, všechno jsem rozdala neteři – pracuje na zubním. Tyhle dveře jsem si už zavřela, myslela jsem si, no a vida! My nějak přemýšlíme, a život to zařídí zase jinak,“ říká energii vyzařující blondýnka.

Lidé jí říkají: Jsi dobrá, to je oběť, ale ona to tak nevnímá. „Nechodím do nemocnice trpět. Saturuju si tím své potřeby,“ usmívá se. Při dálkové výuce jí chyběl živý kontakt s lidmi, jako asi každému učiteli, a ten teď má. A taky je to výzva, se kterou je zajímavé se poměřit. „Říkala jsem si: obstojím tam, po tolika letech? Dám to?“

Blanku Havlíčkovou těší, že může pacientům i personálu nabídnout energii, která jim chybí. „Doktoři i sestry jedou od října v hrozném zápřahu, je to takový kafemlejnek, který vás semele. Já mám ještě sílu být na pacienty vlídná, mluvit na ně, trpělivě jim všechno říct třikrát,“ říká chápavě. „Když mi staniční zavolá, jestli bych nevzala službu za někoho, kdo vypadl, tak jí řeknu: ano, ráda.“

A ji samotnou práce v nemocnici chrání před vyhořením v roli učitelky, to vidí jako velký benefit. „Když člověk učí dlouho, někdy začne řešit malichernosti. Mě nerozčílí, že si Maruška dovolila odejít z online výuky, protože jí kurýr přivezl balík. Nemocnice mi nad pseudoproblémy dává nadhled,“ usmívá se.

Někdy služba v nemocnici padne na den, kdy má mít výuku. „To se pak domluvím se žáky na jiný den a odučím hodinu odpoledne. Vycházejí mi vstříc,“ říká učitelka, která je třídní ve čtvrtém ročníku a připravuje i maturanty. „Děti“ ve svých třídách chválí. „Jsou úžasní, většina si opravdu dá tu práci, sedne a pracuje samostatně, neflákají se.“

Rodina byla nejdřív proti

Do nemocnice chtěla Blanka Havlíčková nastoupit už v říjnu. Přihlásila se do Sester v záloze, ale rodina byla silně proti. „Jestli tam hodláš jít, tak si bydli někde na ubytovně, nám to domů nosit nebudeš, řekli mi rezolutně,“ vypráví a směje se u toho. To se změnilo, když si rodina covidem sama prošla. Nejdřív onemocněla Blanka, ale izolovala se a nikoho doma nenakazila. Začátkem prosince pak dostala covid tchýně a od ní i tchán. „Bydlíme všichni pohromadě a v tu ránu jsem měla doma covidovou jednotku: manžel měl čtrnáct dní čtyřicítky a nepostavil se na nohy, babička skončila na pět dní v nemocnici a u tchána se pochybovalo, jestli to vůbec zvládne,“ líčí neveselou situaci.

Pro rodinu bylo štěstí mít doma sestřičku a Blance to taky pomohlo. Když v lednu znovu nadhodila, že by opravdu chtěla do nemocnice, už jí nebránili. „Pochopili, že je to vážná věc a že mě může potřebovat i někdo jiný.“ Manžel sice občas brblá, ale už nikdo neklade ultimáta. Dětem stačí, když máma navaří, a pak může na službu.

Osmdesát procent pacientů, které přijímá, je pozitivních na covid. „Když sanitka veze covidového pacienta, který se doma zhoršil, jdeme do skafandru. U suspektních pacientů, kde covid není prokázaný, jsme o něco víc nalehko: máme respirátor, roušku, štít, dvoje rukavice a speciální boty,“ popisuje ochranu, ve které tráví celé dny. „Respirátor dvanáct hodin nesundáme, dost z toho bolí hlava, a ve skafandru se člověk strašně zpotí,“ říká. Práce sester vyžaduje i běžně fyzickou sílu a obratnost, v proticovidových ochranných pomůckách je manipulace s pacienty násobně náročnější.

Velmi těžké to podle Blanky Havlíčkové mají „holčiny“ ze zdravotnických škol, které už jsou opět „na příkazu“, slouží v nemocnicích povinně. „Jsem moc ráda, že jim dali úlevu u maturity, chodí na dvanáctky, na víkendy, na noční. Na učení teď nemají čas.“

Dobrovolnic je víc

Na interně je Blanka Havlíčková jedinou sestrou v záloze, ale pomáhat sem ve volném čase chodí i pracovnice domova seniorů. Není v přímém kontaktu s pacienty, zadává údaje do počítače. Není jediná, mezi dobrovolníky jsou i lidé bez odborného vzdělání.

„V očkovacím centru jsem potkala kamarádku. Pracuje jako manažerka v McDonald´s a tomu pomáhá s organizací očkování. Šlo jí to skvěle, všechno úžasně klapalo,“ říká učitelka, která je ve volném čase zdravotní sestrou.

Zpátky do školy se paní učitelka přes všechny adrenalinové zážitky moc těší. „Není to tak, že bych si v nemocnici libovala. Ale beru to tak, že buď budu plakat a bědovat, nebo tu těžkou situaci proměním v něco, co mě nějak posune.“ A vzpomíná na loňský březen, kdy ji covid opravdu zaskočil. „Připadala jsem si ztracená, nevěděla jsem, co bude. Ale když mě pak na podzim napadlo jít sloužit, byl to impulz k akci, který jsem potřebovala. Začala jsem si vše chystat, organizovat, a už jsem se necítila bezmocná.“

Navíc se teď o dobrovolnictví, občanské angažovanosti a vzájemné pomoci může se svými žáky bavit konkrétně, ne jen jako o něčem, co se má taky ve škole probrat. „Nedávno přišla řeč na občanskou společnost a občansky odpovědný postoj a já jim říkám: Víte, že já chodím do nemocnice, a co pro ostatní děláte vy? Začali se jeden přes druhého hlásit: bylo Ukliďme Česko, paní učitelko, sbírali jsme odpadky okolo Sázavy, říkal jeden, druhá zase, že pomáhá s nákupem sousedce, která se bojí do obchodu. A já jim říkám: To je skvělý, že to děláte! Každý musí začít u sebe.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.