Venkovská škola, kde vám otevře dítě a volně se tam povalují pilky. „Děti nejsou hloupé, dávají na sebe pozor,“ říká ředitelka

To, že sedí děti s učiteli v kruhu na koberci, a ne v lavicích, je v dnešní škole rutinní a již i parodovaná věc, emblém moderního vzdělávání. Vztahy v této konfiguraci ale vypadají v různých školách různě. Jsou školy, kde se i přes tento znak neformálnosti učitelé vyznačují snahou děti umravňovat. Mají pro to své dobré důvody: žáci se jim pod rukama rozbíhají jako rtuť.  Kánon doby velí s nimi zacházet vlídně, ale disciplína a soustředěnost jsou neustále v ohrožení.

A pak jsou školy, kde děti taky sedí na koberci a je tu rušno, ale divočina, která hrozí rozkladem, tu není. Možná je to menším počtem dětí a menším rozměrem školy, možná i typem rodiny, odkud děti přicházejí, či schopností ředitele a učitelů, to je třeba taky zahrnout. Faktorů je jistě víc a nedají se oddělit.

Bez ztráty tváře

Ve škole s názvem Archa ve vsi Petroupim u Benešova dnes žákům při takzvaném ranním kruhu vysvětlují, že zítra nepoteče pár hodin voda a jak se kvůli tomu změní program. Učitelky to s nimi probírají tak detailně, že mě to přestává bavit, ale praktické děti to na rozdíl ode mě zajímá a dost se ptají. Jeden chlapec paní učitelku opraví, protože se spletla a řekla slovo, které úplně nepasuje do věty. Školáci na prvním stupni.

Archa má i mateřskou školu a asi o hodinu později tam tentokrát předškoláci hlasují o tom, zda půjdou na plánovaný výlet s tatínky, i když prší. Většina chce, a tak půjdou. Když se poté přemístím zase do školy, procházím kolem skupiny dětí, kterým se učitel omlouvá za to, že během dne při nějaké akci některé z nich odbyl. Vysvětluje jím ale také, že si to částečně zavinili sami, protože to nebyla vhodná chvíle na dotazy.

Alternativní

Archa je alternativní škola. Z těch, o kterých si část veřejnosti myslí, že pouze předstírají, že jsou vzdělávací institucí, ale ve skutečnosti si tu děti bez hranic hrají od rána do večera a ze školy vycházejí pologramotné. Je fakt, že živo a rušno  tu je, jak již bylo řečeno, škola je malá, takže pořád nějaké přemísťování a reorganizace. Taky se tu volně povalují nástroje jako pilka a kladivo a každý se jich může chopit, když dostane chuť si něco vyrobit u malých ponků na terase, a to i mimo pracovní výchovu.  "Děti nejsou hloupé, dávají na sebe pozor, když jim to vysvětlíte," říká ředitelka Jitka Hřebecká.

Chaos tu není.

S inkluzí jsme na stropu

Důkazem je, že děti z této školy vycházejí vzdělané, což znamená, že pokračují na školách dle svého výběru (či dle výběru rodičů). Třeba to tu ale mají lehčí i proto, že nemusejí „zápasit“ s dětmi s různými „dys“, tak jako v běžné škole?  Tahle hypotéza se ale nepotvrzuje. "Dys" tu mají v míře nadprůměrné.  Do školy přijali děti s dysfázií, autismem, mentálním postižením, depresí.  Ba co víc, s inkluzí jsou témař na stropu svých možností. Žáky se zvláštními vzdělávacími potřebami škola přitahuje jako magnet. „To už tak u alternativních škol bývá, že tam často rodiče přivádějí děti, které měly v běžné škole nějaký problém. Dokonce nám volají i z okolních škol s tím, že nám rády přenechají dítě, které se u nich těžko adaptuje,“ říká ředitelka. Podle jejích slov je tu takových dětí až  třetina.

Kdo je dobrý učitel?

Generace žáků zažily ve škole oblíbené a neoblíbené učitele, ale ti neoblíbení z toho neskládali účty, na to, co si myslí žáci, se nehledělo. V dnešní době jsou školy pod drobnohledem rodičů a děti mají svou hlavu. Učitel, který s dětmi nenajde společnou řeč, zažívá permanentní stres. A proti sobě stojí dva názory. Školy by měly na disciplínu přitlačit, jinak to špatně dopadne, říká jedna strana. A druhá strana, ta alternativní, oponuje: Učitelé by měli být ještě víc na straně dětí, chápat je a na tom postavit didaktiku a edukaci. Je pryč doba, kdy to šlo nějak.

O učitelce, která se umí hezky zlobit

Jaké to je být na straně dětí a zároveň si nenechat skákat po hlavě? Starší paní učitelka si povídá s dětmi o dešti a když se šum zvýší nad pro ni snesitelnou mez, najednou řekne káravě: "to je ale najednou překřikování…" Signál ke ztišení byl jasný, ale nepříjemně to nepůsobilo. „Jo, Andulka, k té se chodíme učit, jak se hezky zlobit, “ směje se paní ředitelka.

Pomoz mi, abych to dokázal sám

Archa má kolem padesáti dětí na základní škole a dvacet čtyři v mateřské. Je to církevní škola, zřizovatelem je Pražská diecéze Církve československé husitské. Motto školy na webových stránkách je Pomoz mi, abych to dokázal sám.

„Vedeme děti k samostatnosti, protože samostatné děti se učí rychle a hlouběji,“  říká paní ředitelka.

(Jak školu vede a jaké používá didaktické metody brzy v plánovaném rozhovoru.)

p.s. Dítěti, které mi vysvětlilo cestu, je osm let.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.