Veřejná školka, soukromá školka, nebo dětská skupina? Každá varianta má své pro a proti

Kdysi dávno, když generace dnešních rodičů ještě nosila plenky a jezdila v kočárku, byl systém předškolní péče poměrně jasný a přehledný. Od půl roku do tří let mohly děti navštěvovat jesle, které zřizovalo ministerstvo zdravotnictví a o kojence a batolata se tam staraly výhradě dětské zdravotní sestry. Po revoluci ale zájem o jesličky upadal, navíc se rodily početně slabší ročníky a hodně se prosazoval ideál rodičovství, kdy každé dítě z rodiny stráví ve výlučné péči (nejčastěji) matky nejméně tři, ale v mnohých případech i čtyři roky. A tak se na přelomu tisíciletí zavíraly jesle a slučovaly mateřské školy.

Dnes je ale situace úplně jiná. Dětí se zhruba od roku 2006 rodí čím dál víc, veřejné mateřinky zejména ve velkých městech a jejich okolí jsou přeplněné a leckde je zázrak sehnat místo i pro čtyřleté. Rodičovský příspěvek navíc na důstojný život nestačí, být dlouho mimo svou profesi také už nechce každý, a tak se čím dál víc rodičů vrací do práce alespoň na částečný úvazek. A protože znovu otevřít už jednou zrušená zařízení nebo vybudovat úplně nová je složité a drahé, dostávají se ke slovu různé alternativy. V posledních letech jsou to zejména dětské skupiny, kterých od roku 2014 vzniklo téměř 1500 a navštěvuje je asi 20 tisíc dětí.

Péče o děti pod třemi ministerstvy

Mateřské školy existují buď veřejné (nesprávně nazývané „státní“, ačkoliv zřizovatelem bývá obec, nikoliv přímo stát), nebo soukromé. Ty se potom dál dělí na tzv. „rejstříkové“ a ostatní. „Rejstříkové“ školky jsou zapsány do rejstříku škol a školských zařízení ministerstva školství, musejí děti vzdělávat podle Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání a jejich kvalitu prověřuje Česká školní inspekce. Výměnou za to, že se podrobí těmto pravidlům, dostává i soukromá mateřská škola dotace na každé dítě a rodiče doplácejí jen to, co je „navíc“ – tedy třeba menší počet dětí ve třídě, častější výlety nebo rodilého mluvčího mezi učiteli. Školky „nerejstříkové” jsou v mnohém svobodnější, takže například přijmou i neočkované dítě, ale veškeré náklady na provoz nesou výhradně rodiče. Protože zpravidla fungují v rámci živnosti, spadají pod ministerstvo průmyslu a obchodu a kromě hygienických pravidel nejsou vázány vůbec ničím dalším – nemusejí mít pedagogicky vzdělaný personál a nemusejí nikomu nijak dokládat, jak se o děti starají.

Dětské skupiny naproti tomu vznikají pod patronací Ministerstva práce a sociálních věcí jako opatření, které umožní lepší slaďování rodinného a pracovního života. „V podstatě jsme tu od toho, abychom hlídali, ne od toho, abychom vzdělávali, protože to oficiálně dělají pouze zařízení spadající pod ministerstvo školství,“ vysvětluje Lucie Grůzová, která v Brně-Židenicích provozuje dvě dětské skupiny a zároveň působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. „Samozřejmě to dělení je do značné míry umělé, protože kdo se někdy staral o malé děti, tak dobře ví, že právě rané dětství je obdobím, kdy se učíme prakticky neustále a od všech lidí kolem sebe. „Patent“ na vzdělávání mají ale mateřské školy, nikoliv dětské skupiny.“ Dětské skupiny fungují částečně z dotací, částečně z plateb od rodičů. Jsou určené dětem od půl roku do šesti let; a zatímco za batolata mladší tří let se platí maximálně 4 700 korun měsíčně, pro starší děti se pak cena za celodenní docházku pětkrát týdně může vyšplhat i na deset tisíc korun. „Z dotací od státu provoz třídy dětí mladších tří let neufinancujete, zvlášť ve městě v pronajatém prostoru,“ krčí rameny Lucie Grůzová. „A to je problém, protože pak těžko zajistíte jejich oddělení od starších dětí.”

Vzdělávání, nebo hlídání? To je, oč tu běží

Roztříštěný systém, kdy se jeden typ instituce věnuje vzdělávání a druhý péči a výchově – tedy v řeči rodičů „hlídání“ – se odráží i v požadavcích, které jsou kladeny na personál. Učitelky v mateřské škole by měly mít za sebou alespoň střední, ale ideálně vysokou školu pedagogickou, studijní program Učitelství pro mateřské školy. Naproti tomu v dětské skupině stačí, když pečující osoba má zdravotnické vzdělání nebo absolvuje úspěšně akreditovaný kurz Chůva pro děti v dětské skupině, který trvá 160 hodin, z čehož 50 hodin je praxe a 110 hodin teoretické lekce. A to ještě v lepším případě, protože kurz je možné nahradit domácí přípravou a složením zkoušky. Pouze ve skupinách, kde jsou i děti starší tří let, bude nejpozději do roku 2026 nutné mít pedagoga na dvacet hodin týdně. Co se týče „nerejstříkových školek“, tam může o děti pečovat kdokoliv, kdo má čistý trestní rejstřík a sociální či zdravotní vzdělání; žádné další nároky na odbornost nejsou.

„A tady já vidím velký otazník,“ říká Kateřina Lánská z Informačního centra o vzdělávání EDUin, která se dlouhodobě věnuje tématu předškolního vzdělávání. „V období před nástupem do školy už je možné u dětí zachytit některé projevy, které do budoucna mohou vyústit v diagnózu nejrůznějších poruch učení. Pedagog v mateřské škole dokáže takové dítě identifikovat, podpořit a pomoci mu, protože na to má odpovídající vzdělání. Dokáže poradit rodině, na jaký typ specializované odborné pomoci se má obrátit.“ S tím souhlasí i Eva Koželuhová z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy: „Myslím, že pečující osoby by měly mít dobrou znalost vývojové psychologie a také pedagogiky se zaměřením na děti tohoto věku. Mám informace od ředitelek a učitelek mateřských škol, že již v současné době mají čím dál častěji případy dětí, které v raném věku docházely do dětské skupiny nebo nerejstříkové školky, nyní přichází v pěti letech do MŠ a mají například silné logopedické vady, které dosud nikdo neřešil.“

Další otázkou je pak to, jak mají děti vyplněný čas, který v té či oné instituci stráví. Práce s dětmi v mateřské škole se řídí Rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání, který si každá školka dál přetaví ve svůj školní vzdělávací program a následně třídní vzdělávací program. Je ovšem třeba říct, že pravidla, kterými se musejí řídit rejstříkové školky (ať už veřejné, nebo soukromé), nemusejí být někdy tak úplně ku prospěchu věci. Může se stát, že někteří pedagogové chybně chápou svou vzdělávací úlohu, děti přetěžují velkým množstvím řízeného programu, který nenavazuje na zájmy a otázky dětí a neumožňuje dětem být aktivní v učení a samostatně si volit svou činnost a hru. Ve třídě tak zbývá jen malý prostor pro rozvíjení dětské kreativity a vlastní cesty dítěte za poznáváním světa. V srpnu se tak stanoví přesně obsah a tematické zaměření třídního vzdělávacího plánu a až do června se podle něho „jede hlava nehlava“. Dětská skupina také nemůže fungovat jen tak samospádem, musí mít zpracovaný plán výchovy a péče, který by měla dát rodičům k dispozici. Co se v něm ale objeví nebo neobjeví, záleží čistě na vedení dané instituce. „Myslím, že by dětským skupinám prospělo, kdyby existovalo nějaké volně dostupné kurikulum; vzorový plán, který by dali dohromady odborníci na raný vývoj dětí,“ zamýšlí se Lucie Grůzová. „Bojím se ale, že někteří provozovatelé by to vnímali jako další otravnou povinnost a požadavek „shora“. Nicméně věřím, že by to nakonec přispělo k větší kvalitě dětských skupin. A o to by nám přece všem mělo jít především.“

Systému by prospěly standardy a spolupráce

Dětské skupiny vznikají rychlým tempem a rozhodně budou vznikat i dál. Národní plán obnovy ekonomiky po pandemii covidu-19 například na jejich vznik a rozvoj počítá s osmi miliardami korun, o které si v prvním kole žádaly obce a ve druhém kole neziskové organizace. Tím spíš je ale třeba, aby se zvýšila, a hlavně vyrovnala kvalita těchto zařízení. „Už jen proto, že rodič vlastně nemá šanci rozeznat kvalitní dětskou skupinu od nějaké horší, která vznikla hlavně proto, aby se využily peníze z dotací. Hledáte prostě někoho sympatického, kdo na vás dobře zapůsobí. Hlavně u těch nejmenších, kteří toho ještě moc neřeknou, ale nemáte šanci zjistit, co se potom děje za zavřenými dveřmi,“ zamýšlí se Lucie Grůzová.

Zřizovatelka dvou dětských skupin v Brně přitom vidí na této formě péče o nejmenší hned několik výhod. První a největší je nízký počet dětí na dospělou osobu. „Máme šest dětí na vychovatelku, to je prostě sen, to se v mnohých zemích vůbec nevidí,“ vysvětluje. „Navíc můžeme snadněji přijmout a integrovat děti se speciálními vzdělávacími potřebami nebo děti se zdravotním postižením.“

Co by podle Lucie Grůzové pomohlo, by byla větší spolupráce s veřejnými mateřskými školami; možná i to, aby dětské skupiny spadaly pod ministerstvo školství. „Přišlo by mi určitě dobré a přínosné, kdyby byla větší ochota ke spolupráci napříč institucemi. Abychom my předávali informace o dětech veřejným mateřským školám, kam od nás přecházejí naši odchovanci, abychom sladili svůj přístup k nim. Zatím ale nevidím, že by se věci hýbaly tímto směrem,“ dodává Lucie Grůzová.

V zahraničí jdou jiným směrem

Jako dobrý směr vývoje považuje Barbora Loudová Stralczynská z Univerzity Karlovy to, že se podle nejnovější zákonné úpravy zvyšují požadavky na kvalifikaci pečujících osob v dětských skupinách, pokud je zde zařazeno tříleté a starší dítě. „Do budoucna potřebujeme i v případě dětských skupin zvyšovat základní pedagogickou kvalifikaci pečovatelů. Pro zajištění kvalitní práce s dětmi je třeba více než jen relativně krátký kurz chůvy. Ten obtížně může připravit na komplexní a velice náročnou práci s dětmi v předškolním věku,” říká. „Je paradoxní, že na jednu stranu hodnotíme odborné středoškolské vzdělání učitelek v mateřských školách jako nedostatečné kvůli vysoké náročnosti současné práce s dětmi. Na druhou stranu svěříme víceméně stejně staré děti do péče osobám s velice nízkou kvalifikací. Zde vzniká vysoké riziko, které dokládají zahraniční výzkumy.”

Ty ukazují také na velký přínos kvalitního předškolní vzdělání pro děti, především ty se speciálními vzdělávacími potřebami a z méně podnětného prostředí. Podmínkou je ale vzdělaný personál, propracovaný vzdělávací program a podmínky. Pokud naopak děti docházejí do zařízení s nízkou kvalitou pedagogické práce, má to negativní vliv na jejich rozvoj a budoucí vzdělávání. „Proto vidím ještě značný prostor pro zlepšení v celém systému péče o předškolní děti,“ říká Barbora Loudová Stralczynská. Podle ní je chybou, že máme dokonce tři základní typy institucí, a jen dvě z nich jsou nějakým způsobem regulované a kontrolované. „O tom, co se děje v soukromých institucích bez zápisu do rejstříku školských zařízení, nevíme vůbec nic, a to je velké riziko,“ upozorňuje. „Vzhledem k tomu, že právě tady často pečují o ty nejmenší děti, které se ještě nemohou slovně vyjádřit… Je obtížné zjistit, zda pečující osoby s dětmi zachází správně a na jaké úrovni je jejich chování v době, kdy jsou s dětmi samy. Práce s nejmenšími je velice náročná – vyžaduje znalost vývoje dítěte, didaktiky, ale klade také vysoké požadavky na kvalitu osobnosti pedagoga: respekt k dítěti, jeho osobnosti, zájmům a aktuálním potřebám. Toto hodnotím jako velkou výzvu.” První roky dítěte jsou přitom klíčové pro jeho celoživotní učení a well-being. Výzkumy ukazují, že finance investované do zajištění kvalitních předškolních institucí se vrátí společnosti v mnohonásobně nižších nákladech v budoucnosti.

V zahraničí na to jdou jinak

V zemích, kde se Česko rádo inspiruje, tedy ve Skandinávii nebo v Německu, jde přitom tendence opačným směrem než u nás. „Vznikají tam spíš integrované předškolní instituce, které jsou schopné poskytnout výchovu, vzdělávání a péči dětem od raného věku až do nástupu do školy,“ vysvětluje Barbora Loudová Stralczynská. „Podle toho, jak se mění potřeby v oblasti – jednou je víc mladších, jindy starších dětí – se pak otevírají skupiny s různým věkovým složením.“ V Německu se dokonce vytváří vzdělávací a výchovný plán pro děti až do deseti let, který zahrnuje i pedagogickou práci s dětmi v družinách na prvním stupni. Vztahuje se i na v Česku často zmiňované „Tagesmutter“ neboli mikrojesle či sousedské hlídání, které se u nás také chystá. Oproti Německu budou podmínky založení takové „sousedské skupiny” v Česku o dost mírnější: bude stačit úvodní školení a každý druhý rok kurz první pomoci. 

A ještě v něčem se zařízení pro předškoláky v některých zemích liší od Česka: například ve Švédsku za ně rodiče platí různé částky, vždy podle svého příjmu. „Rodič-samoživitel tedy za docházku svého dítěte do předškolního zařízení zaplatí velice málo (popř. je péče zdarma), zatímco například dva manažeři hradí poměrně vysokou sumu. Jde o to, že vzdělání je vnímáno jako „výtah“ z chudoby a sociálního znevýhodnění,“ vysvětluje Barbora Loudová Stralczynská z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. „Má tedy smysl ho zadotovat těm, kteří by si ho nemohli dovolit. Naproti tomu náklady na péči o tříleté či starší dítě v Česku, které se „nevešlo“ do veřejné mateřské školy, jsou klidně deset tisíc měsíčně, a to je pro mnohé rodiny prostě příliš. Navíc je záměrem konsolidačního balíčku od roku 2024 zrušit i možnost odečíst si tzv. školkovné z daní, a tím se dostupnost předškolní péče ještě zhorší.“

Podle Barbory Loudové Stralczynské bychom do budoucna měli uvažovat o sociálních, ekonomických a vzdělávacích faktorech současně: „Špatná předškolní výchova znamená pozdější vysoké náklady na podporu dětí, u kterých se v předškolním věku nepodařilo odhalit a kompenzovat znevýhodnění. Nekvalitní předškolní výchova znamená vysoké náklady na sociální podporu v dospělosti, promarnění potenciálu řady dětí, které neměly to štěstí se narodit do ideálních rodinných a sociálních podmínek. Nízké výdaje na předškolní výchovu nyní znamenají vysoké výdaje pro společnost v budoucnosti. Máme na to?”

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.