Vylézt na Mount Everest, to bych asi uměl, ale mě teď zajímají jiné výzvy, říká otec pěti dětí a průvodce po Sahaře

Máte takovou zvláštní práci – provázíte lidi po Sahaře a není to jen taková obyčejná turistika, spíš cesta za poznáním sebe sama. Jak jste k tomu dospěl?

V mém životě bylo několik zlomů a tahle práce souvisí s tím posledním. Před tím jsem patnáct let podnikal v internetovém byznysu.

Vzděláním jste co?

Vzděláním nejsem nic.

Dostudoval jste nějakou školu?

Ne. Papírově mám základní vzdělání. Odešel jsem z gymplu ve třetím ročníku. Pak jsem tedy vystudoval management v bakalářském studiu na zahraniční soukromé škole, tedy sídlící v Praze, tam mi to umožnili bez maturity, což by v našem systému nešlo.

Omezovalo vás v životě nějak, to, že jste, formálně vzato, člověk bez vzdělání?

Myslím, že ne, když nepočítám svůj stud. Nikdy se mi nestalo, že by mi někdo řekl, že mě kvůli tomu nezaměstná. Taky jsem práci nikdy nehledal přes výběrová řízení, práce si mě vždy spíš našla sama. Ale popasovat se s tím vnitřně bylo těžší. Přece jen, ať chceme nebo ne, většinový koncept toho, co je správné, co je to být správným člověkem, na nás působí. I když v dnešní době jsou tyhle kolektivní představy i tlaky rozvolněnější.

Jak váš odchod z gymnázia brali rodiče?

Máma je učitelka, takže to nenesla lehce a dodnes říká, že to pro ni bylo těžké, ale já o tom tehdy s nikým nediskutoval. Ta moje volba souvisela s rozhodnutím skončit s vrcholovým sportem, s plaváním. Chodil jsem na sportovní gymnázium, máma je učitelka tělocviku. Musel jsem pak nějak zpracovat ten rozdíl mezi dramatickým životem vrcholového sportovce, kterému jde o vítězství na olympiádě, a životem, kam už sport tohle drama nevnáší.

Jakou jste našel po škole práci?

Šlo hlavně o to se uživit, takže jsem pracoval několik měsíců na stavbě. Ale bylo to s partou muzikantů, ke kterým jsem měl blízko, nebyl to špatný život. A celkem rychle jsem si našel lépe placená místa v korporátu. Začínal jsem v bance a celkem rychle se vypracoval až na vrcholové manažerské pozice. Zatímco mí spolužáci ještě studovali, já už sbíral cenné pracovní zkušenosti, a tím jsem získal jistý náskok. Líbí se mi takový ten „cechovní“ přístup ke vzdělávání – neboli učím se tím, že něco dělám a odkoukávám přímo v praxi. Zvlášť v IT prostředí to dává smysl, tenhle svět se vyvíjí tak rychle, že škola nemá šanci s ním držet krok. Z tohoto pohledu se člověk vzdělává daleko efektivněji ve firmě.

Narazil jste někdy na nějaký deficit daný tím, že jste neprošel teoretickým vzděláváním? Vysoká škola například učí - má učit - práci s informacemi na vysoké úrovni…

Vlastně neměl. Když to nějak popíšu v kategoriích, kterými se teď vnitřně zabývám (a to souvisí i s těmi poutěmi na Saharu), tak pro mě je velký rozdíl mezi znalostí a moudrostí. V životě potřebujeme hlavně moudrost, schopnost integrovat různé zkušenosti a přetavit je do nějakého poznání. Moudrost si spojuji se zkušenostmi, prožitky, vlastním hledáním. Stávající pojetí vzdělávání, jak to vidím já, je ale postavené převážně na předávání znalostí. A teoretické znalosti samy o sobě jsou mi prakticky k ničemu. To je, jako kdybych učil dítě lézt na prolézačku tím, že mu to budu vysvětlovat u stolečku, místo abych ho nechal lézt a padat. Škola lidem vysvětluje, jak by něco měli dělat, kdyby to dělali, ale reálně to přitom nedělají.

Copak to naši předkové vymysleli tak špatně? Vzdělávací systém, jak ho známe, existoval po generace…

Myslím, že tradiční vzdělávání dokáže dobře připravit zaměstnance, které někdo vede, ale už méně lidi, kteří chtějí být samostatní, a těch je dnes víc a víc. Ideálem je, aby se člověk uměl o sebe postarat sám, práci si našel a vytvořil, ne aby čekal na nějakou fabriku nebo banku, až mu ji nabídne. A takový člověk potřebuje hodně praktické moudrosti, školní znalosti nestačí. Já jsem chodil do školy dvanáct let a nevybavuju si, že bych se tam naučil něco, co se mi pak v praxi opravdu hodilo. A to je hrozně dlouhá doba. Ale je to otázka pohledu. Někomu tahle škola dala víc než mně. Nechci nikomu nutit svou perspektivu. Spíš ať je víc možností. Možnost učit se v praxi a praxí, zážitkově a skrz zkušenosti, ale i možnost chodit do klasické školy, pro ty, kterým to vyhovuje.

Škola nás naučila číst, psát a počítat, to se hodí, ne?

To snad ale nemusíme nikoho učit, můj tříletý syn počítá pořád, učí se to sám.

Od vrcholového manažera k vlastní firmě, pojďme dopovědět, jak se stalo tohle…

Kolem roku 2000 mě přizvali k řízení malé české internetové firmy, jaké tehdy vznikaly ve velkém počtu. Byla to příležitost se osamostatnit a dokázat si, že umím řídit lidi a procesy. Firma se nám pod rukama postupně rozrůstala, až z toho byl holding několika společností a já jsem tomu dělal generálního ředitele. Etnetera existuje dál a dobře se jí daří. To jen já jsem z ní před pěti lety odešel.

Máte dvě dospělé dcery a tři děti předškolního věku. Máte nějaký ideál rodičovství?

Mým úkolem jako rodiče je podpořit dítě v tom, aby našlo své talenty. Neměl bych mu cpát své představy nebo nějaké nenaplněné vlastní aspirace. Dnešní děti jsou silné osobnosti, mnohé by si ani nic vnutit nenechaly. Robin, můj tříletý syn, mi v lecčem připadá silnější než já. Má svou vůli, kterou směřuje ke svým talentům, a kdybych tohle chtěl nějak měnit, musel bych ho zlomit.

Kdy třeba převládne Robinova vůle nad vaší?

Když je zaujatý svou malou tiskárničkou a tak ponořený do tiskání, že ho nic na světě nepřiměje s tím přestat, i když je třeba čas na večeři. A žádným nátlakem se mi nepodaří, aby změnil názor. Bude ze všech sil oponovat.

Takže u vás doma kraluje tříleté dítě, nebo se nějak vaše potřeby a požadavky dají skloubit s těmi jeho?

Já se při tom zamýšlím nad tím, proč je tak důležité, aby šel s námi jíst, když je zabraný do hry.

Takže když budete někde na nákupu a pak máte naplánovaný výlet, ale Robin bude chtít zůstat hodinu dvě v obchodě a hrát si tam, pro vás to bude v pořádku?

Asi jo, asi pro mě není tak důležitý ten původní plán. Když se u dětí objevuje hněv nebo vzdor, vede mě to spíš ke zkoumání než k potlačování. Ale je jasné, že jsem to já, kdo stanovuje hranice, když jeho chování narušuje mé potřeby. Ale jde to bez křiku a nervozity. Prostě ho vezmu do náruče a odnesu ho, jsem silnější než on. Zvednu ho do vzduchu a řeknu mu „hele, teď musíme jít, potřebuju to teď udělat podle sebe“. Ale v mém projevu a srdci není při tom hněv a dítě neponižuju ani nezesměšňuju.

Funguje to?

Někdy jo, někdy ne. Výchovu jedu vlastně ve třetí vlně, kromě dospělých dcer (z nichž jedna už má dvě děti, takže jsem i děda, ve svých čtyřiačtyřiceti) mám jednoho předškoláka s bývalou partnerkou a další dvě malé děti, které žijí se mnou a jejich mámou, mou ženou Terezou. A tak už vím, že chyby dělám a budu dělat, a beru to s určitou lehkostí. A můj pohled na to, co jako rodič dělat, se taky v čase mění.

Jaký otec jste byl, když byly malé vaše dospělé dcery?

Despotičtější a silovější. Když už byly velké, tak jsem se jim za to omluvil. A tohle moje přiznání, že jsem byl, jaký jsem byl, protože jsem to prostě líp neuměl, mělo velký účinek, vyléčilo mnohá zranění. Svým způsobem to je daný vzorec, ze kterého se nejde úplně vyvázat. Rodiče nás zraňují, a my se stáváme dospělými, když už nejsme v zajetí těchto zranění. Má to nějaký iniciační význam. Je to součást našeho údělu. Důležité je umět uznat vlastní chybu a omluvit se. Je to právě snaha působit neomylně a dokonale, co způsobuje ve výchově velké škody. Dítě se pak taky snaží být dokonalé, nebo spíš zakrývat svou nedokonalost.

Co fyzické tresty, zažíval jste je doma a použil sám někdy ve výchově?

Já jsem jako kluk býval bit celkem často. Dcery jsem občas přes zadek plácl, a občas, i když výjimečně, mi to někdy ujede i teď, se synkem. Pak se mu ale omluvím, není to cesta, kterou bych obhajoval jako správnou. Neříkám mu – vidíš, to máš za to!

Od výchovy zpět k vám. Jak se tedy stalo, že jste opustil práci na vrcholu a začal se věnovat nějakým poutím na Saharu?

Jak už to tak bývá, změna nastala krizí. Můj život mi najednou přestal dávat smysl. Jel jsem v nádherném, nablýskaném vlaku, ten najednou zastavil uprostřed polí a já nevěděl proč. Můžeme to klidně nazvat krizí středního věku. Tak jsem se zastavil a začal jsem hledat. A z nitra najednou vystoupily priority, které vydělávání peněz nebo dokazování si toho, jak jsem dobrý, odsunuly do pozadí. Tím, jak jsem se lépe „díval“, začal jsem i víc „vidět“ souvislosti a hlubší pravdy o sobě, začal jsem rozumět tomu, proč se co děje. Tenhle sebekoučovací proces mě dovedl k myšlence, že bych se mohl věnovat koučování druhých, firemní kultuře, organizaci a managementu. Ale to byla jen velmi krátká, přechodná fáze. Seznámil jsem se totiž se svou budoucí ženou Terezou, která jezdila se skupinami lidí na Saharu, a na jednu z těch výprav jel jako účastník. A pak jsem se sám stal průvodcem. Tereza je teď s našimi dětmi doma a já jsem její projekt převzal. Uvědomil jsem si, že prostředí byznysu je pro mě najednou příliš malé. Ve firmě je snaha vše plánovat a řídit, a já zjišťují, že na život se tohle úplně aplikovat nedá, je proměnlivý a vzpírá se tomu.

Co je tedy přesně novou náplní vašeho života?

Už pět let žijeme na vesnici v Krkonoších. Kromě výprav za sebepoznáním, které vedu, mám i individuální klienty v Praze. A teď jsme tu na protějším kopci koupili pozemek, na kterém chceme vybudovat nějaké základní zázemí pro skupiny lidí scházejících se za cílem nějakého sebepoznání. Když to řeknu poeticky, vytváříme prostor a čas pro to, aby se mohly dít zázraky života. To jsou ty hlavní komodity – prostor a čas. Když je jich dostatek a člověk je v kontaktu s přírodou, začnou se dít věci. Lidé zažívají aha momenty, ve kterých si uvědomí, že spoustu věcí, o kterých si mysleli, že musí dělat, dělat nemusí. A že mohou dělat věci, o kterých si mysleli, že jsou jim nedostupné. A z toho uvědomění pramení pocit velké úlevy. Uvolní se napětí, o kterém jsme ani nevěděli, protože to do té doby byl náš permanentní stav.

Na jednom společenském setkání, kterého jsem se taky účastnila, jste řekl, že na Mount Everest byste vylézt asi dokázal, ale že vás už podobné výzvy nelákají. A že vám přijde jako větší výzva strávit čtyři hodiny s dítětem.

Přesně už nevím, co jsem řekl a jak jsem to myslel, ono se to, co si myslím, pořád mění. Jasně, mám za sebou zdolávání různých výzev, ještě před šesti lety jsem absolvoval triatlon Iron man a pamatuju si, že jsem pak přemýšlel o tom, co bych tak ještě mohl podniknout. A nemohl jsem přijít na nic, co by mi dávalo smysl.  Vylézt na nějaký další kopec, nebo třeba přeplavat kanál La Manche? Ale proč vlastně? A tak jsem přesedlal na vnitřní výzvy, poznávání sebe sama. Na určité úrovni je to náročnější než cokoli, co jsem absolvoval před tím. Neschovávat se sám sobě, být pravdivý.

Martin Černohorský vedl patnáct let společnost Etnetera na principech svobodné firmy, než se začal věnovat aktivitám seberozvoje, které zastřešil názvem Život je. Žije v Krkonoších, v obci Rudník.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.