Pozornost má konečně žena, ne násilník. Šokující případ Pélicot ukázal, že obětí může být kdokoliv
Případ systematického sexuálního násilí, který ve Francii i zbytku světa nemá obdoby, je u konce. Gisèle Pélicot se dnes u soudu ve francouzském Avignonu dočkala spravedlnosti. Její manžel Dominique Pélicot, který ji bezvládnou nechával znásilňovat padesáti jinými muži, od něj odešel s nejvyšším možným trestem. O tom, co nás šokující případ naučil a proč si jméno odvážné Francouzky budeme pamatovat ještě dlouho po jeho skončení, píše v komentáři pro web Heroine.cz Gabriela Knížková.
V Avignonu se dnes před vstupem do soudní síně naposledy sešly davy žen a mužů, pro které se v uplynulých měsících stala jednasedmdesátiletá Gisèle Pélicot hrdinkou. Naproti budově soudu visí od rána nápis s jednoduchým vzkazem: „Děkujeme, Gisèle“. Poděkování si přeživší systematického hromadného znásilňování a babička sedmi vnoučat z městečka Mazan rozhodně zaslouží. Otázky a témata, které se přelomovému soudnímu procesu podařilo nejen ve Francii, ale po celém světě otevřít, by totiž nerezonovaly do té míry, do jaké rezonovaly, pokud by se nerozhodla veřejně ukázat svoji tvář.
Bývalý manžel madam Pélicot, taktéž jednasedmdesátiletý Dominique Pélicot, od čtvrtečního závěrečného soudu odchází s dvacetiletým trestem vězení – tedy s maximální sazbou, kterou navrhovala prokuratura. Muž, který naprosto šokujícím a chladným způsobem nechal svou manželku pod vlivem účinného koktejlu drog asi dvousetkrát znásilnit jinými muži v jejich vlastní ložnici, zatímco si akty natáčel a přechovával ve svém počítači, při čtení rozsudku propukl v pláč. Hanba skutečně změnila stranu, jak Gisèle Pélicot slavně žádala během procesu.
Foto: Profimedia/ČTK
Dominique Pélicot by se nyní měl stát učebnicovým příkladem faktu, který jasně ukazují viktimologické poznatky a zkušenosti odborníků a odbornic: 90 procent obětí pachatele zná a v polovině případů se jedná právě o partnera či partnerku oběti. „Otřel jsem svou ženu ubrousky a zapnul pračku,“ vypověděl Pélicot během líčení. Největší nebezpečí tak na (zejména) ženy nečeká v temných uličkách, na sólo výletech nebo při návštěvách pochybných nočních klubů, ale v práci, ve škole a vlastním domově.
To ostatně potvrzuje i domácí zlomový případ bývalého poslance Dominika Feriho, jehož dovolání tento týden zamítl Nejvyšší soud. Na rozdíl od potvrzení nejvyššího navrhovaného trestu v případě Pélicota si ale Feri nakonec odnesl pouhý tříletý trest – i to se však v zemi, kde se donedávna znásilnění trestalo mnohdy jen podmínkami, jeví jako zásadní posun. Ostře sledované procesy tohoto typu dokážou být pro proměnu veřejného mínění ohledně sexuálního násilí mimořádně důležité: otevřeně totiž pojmenovávají a odsuzují chování a situace, které řada lidí stále považuje za intimní záležitost s nejasnými morálními hranicemi, případně rovnou za nástroj pomsty ze strany zhrzených žen.
Manželé, kamarádi a násilníci
V případě francouzské kauzy je tento efekt ještě mnohem výraznější. Nevidíme totiž jen pachatele, ale především ženu, jíž vlastní manžel bez jejího vědomí dobrovolně a mechanicky způsobil roky fyzického a psychického utrpení. Ve středu pozornosti je konečně přeživší. Gisèle Pélicot nás tím, že u soudu odmítla anonymitu, donutila konfrontovat se se stereotypem „dokonalé oběti“ – na rozdíl od přetrvávajících představ o nezodpovědné dívce, která se vydala ve špatný čas na špatné místo, jde o starší, elegantní dámu, matku a babičku. Tedy ženu, s níž byste na první pohled nejraději poseděli na kávě, ale rozhodně se vám její podoba automaticky nevybaví v souvislosti s tématem systematického znásilňování. Dnes už si snad díky její odvaze mnohem lépe uvědomujeme, že obětí sexuálního násilí může být kdokoliv – i někdo, u koho bychom to možná nepředpokládali. Je nicméně namístě dodat, že způsob, jakým dokázala Gisèle Pélicot pomoct řadě dalších žen a rozvířit společenskou debatu, nám žádná přeživší sexuálního násilí ani trochu nedluží a neměli bychom ho do budoucna očekávat i jinde.
Gisèle Pélicot nás tím, že u soudu odmítla anonymitu, donutila konfrontovat se se stereotypem dokonalé oběti – na rozdíl od přetrvávajících představ o nezodpovědné dívce, která se vydala ve špatný čas na špatné místo, jde o starší, elegantní dámu, matku a babičku.
Ostatní verdikty nad padesáti muži, kteří se na sexuálním násilí vůči Pélicot podíleli, jsou nicméně podle zpravodajské stanice BBC obecně nižší, než navrhovala obžaloba. Jean-Pierre Marechal, který po vzoru svého „mentora“ Dominiqua Pélicota podobným způsobem nakládal se svojí ženou Cilií, dostal dvanáctiletý trest místo navrhovaného 17letého vězení. Další muži odešli s tresty mezi dvěma a patnácti lety. Někteří z nich madam Pélicot znali a běžně se s ní potkávali – šlo například o prodavače v místním supermarketu. Obrovský rozsah případu Mazan připomíná, že pachatelé znásilnění nebývají nelidské zrůdy, nýbrž prodavači, účetní, manželé, bratři a kamarádi.
„Nechce být považována za ikonu,“ řekl dnes právník Gisèle Pélicot Stéphane Babonneau. „Chce ukázat dalším ženám, že v sobě mají takovou sílu, jakou si ani neumějí představit, a že musejí věřit samy sobě. To je její poselství.“ Děkujeme, Gisèle.
