„Řeknete, že už nemůžete, a respekt zmizí.“ Linda Bartošová o tlaku na výkon i girlboss mýtu

Začnu otázku, na kterou se vás teď zřejmě budou ptát všichni: Jak se máte?

Ano, tohle je druhý rozhovor a opravdu ta otázka padla. Ale je to pochopitelné. Asi bych ji taky položila, kdybych si tu knihu přečetla. Mám se trošku unaveně. Bylo toho teď celkem dost. Musím říct, že jsem si dala tři projekty za sebou, což znamená: podcastovou sérii Slast, spuštění nového podcastu Sirény, který děláme s kolegyněmi Anetou a Hanou, a teď vydání knížky. Sice jsem na tom pracovala celý minulý rok, ale ono přece jenom, když ty věci jdou ven, tak to taky stojí nějaký úsilí. 

Takže teď vyhlížím takové větší období klidu, kdy se nebudu hned pouštět do nových věcí – což mi dřív dělalo trošku problém. Nezačít hned utužovat svoji pozici tím, že zase brzy vydám něco dalšího. Myslím, že i takhle bych měla bojovat proti tlaku kapitalismu – proti tomu, jak moc musíme být neustále rychlí a jak moc musíme vydávat cokoliv ze sebe, abychom byli ještě legitimními hráči a hráčkami v té hře. Takže teď se snažím uvědomovat si všechny tlaky, které stále ještě na sobě a v sobě mám, a trochu zpomalit. Takže jedním slovem: unaveně. Ale vyhlížím víc energie a klidu.

Ptala jsem se, protože vy tuhle otázku tematizujete hned v úvodu své knihy rozhovorů o duševním zdraví. Je zajímavé, jak moc jsme ochotní nebo připravení sdílet to, jak se skutečně máme. Když já se zeptám své mámy, jak se má, tak mi většinou odpoví, jaké je zrovna počasí, co měla k obědu nebo co bude vařit.

Chápu, že tohle jsou faktory, které reálně můžou ovlivňovat náladu – a to, jak se ten den mám. Když není prostor na hlubší rozhovor a hlubší rozebrání toho, jak se dlouhodoběji máme, tak se třeba zeptám: „Jak se dneska máš?“ To mi přijde možné zodpovědět, i když si třeba nejsme s tím člověkem tak blízcí. Takže jsem si našla takovou svoji formulku. Na to „jak se teď máš“ nebo „jaké máš období“ se snažím ptát lidí, u kterých mě to zajímá a u kterých vím, že máme prostor to mezi sebou otevřít.

Vy jste ve své knize uvedla, že na jejím začátku stálo období, kdy se zhroutila vaše pečlivě budovaná identita holky, co všechno zvládne. Mě by zajímalo, kde jste vzala ten pocit, že tu identitu musíte mít. Jak jste přišla na to, že se to od vás očekává? A druhá otázka: jak jste ji dokázala zase opustit? To může být srovnatelně těžké jako tu identitu udržovat.

Nemám pocit, že jsem ji úplně opustila, ale určitě jsem ji zásadně nalomila tím rozhodnutím odejít z České televize. Kde jsem ji vzala? Myslím, že v průběhu socializace, výchovy, v průběhu navnímávání systému, který si cení lidí, kteří jsou vysoce výkonní a úspěšní podle konvenčních standardů úspěchu. 

Plus jsem to navnímala v genderových rozdílech, které ve společnosti panují. Cítila jsem, že pokud já jako žena si mám vydobýt nějaký respekt, tak to půjde hlavně skrze to, jak dokážu ostatním ukázat, že jsem chytrá, že mám ten vysokoškolský titul, že dokážu tuhle a tuhle výzvu v práci, že dokážu zpovídat toho a toho politika, že dokážu unést tolik a tolik ranních náročných směn za sebou nebo přijet ze zahraniční cesty a hned ráno sedět ve studiu. 

V tom pozdějším fungování v televizi mi přišlo, že jedině všechny tyhle věci dohromady mi dodají respekt a přijetí od ostatních. A pak mi došlo, že ani tohle ne – protože já takhle můžu jet, a potom řeknu: „Už nemůžu.“ A rázem u některých lidí, v některých očích, ten respekt zase zmizí. Tak co je to potom za respekt, když je takhle podmíněný?