Slast má smysl. Ženské vzrušení není vulgární a do veřejnoprávních médií patří, potvrzuje debata o podcastu

Nekonečná sága odehrávající se na české části sociální sítě X, kterou bychom mohli volně nazvat „muži, kteří nenávidí Lindu Bartošovou“, má od minulého týdne další kapitolu. Novinářka a feministka společně s Radiem Wave představila svou novou podcastovou sérii s názvem Slast o ženské touze a sexualitě navazující na dřívější pořad Krása rozebírající, jak naše životní zkušenosti a postoje ovlivňuje všudypřítomný ideál krásy. Vizuálem nové řady se stala fotografie, na níž Bartošová pózuje s odhalenými rameny a mokrými vlasy, která budí dojem, že stojí ve sprše. A tady se zrodil problém.

Oním důležitějším tématem, k němuž se Čermák, Staněk a řada dalších bohužel úplně dobře nepropracovali, je pak právě role veřejnoprávních médií. Bavit se o tom, jaká témata a žánry má nabízet veřejnoprávní rozhlas, který má stejně jako Česká televize prostřednictvím koncesionářských poplatků představovat kultivovaný, edukativní, informativní a zábavný standard mediální produkce, je určitě přínosné. Přesně ty jmenované vlastnosti je ale důležité zmínit – ukazují totiž, jak „ustřelená“ jsou některá volání z posledních dní po tom, aby česká veřejnoprávní média nabízela pouze suše podávané zpravodajství po vzoru základního servisu zpravodajských agentur. 

To totiž nedělá žádné úspěšné a konkurenceschopné veřejnoprávní médium na světě: nejlepším příkladem je zlatý standard v podobě britské značky BBC, která se nebojí posouvat veřejnou debatu a pracovat se vkusem diváctva prostřednictvím rozličných žánrů a tematického rozpětí. Představme si ostatně debatu o jejich legitimitě v případě, že by televizní a rozhlasový program skutečně nenabízel nic jiného než vylepšený teletext. Předpokládám, že by vypadala nějak takto:

„Proč máme platit něco, co nedrží krok s dobou? Co nezajímá mladé lidi ani ty starší?“

„Česká televize je naprosto zbytečná. Doslova kdekoliv jinde na internetu najdu zajímavější novinářskou práci.“

„V éře AI je tohle absolutní přežitek a nuda.“

„Proč neudělají nějaké téma, kterému se tady jinak nikdo nevěnuje? K čemu je všichni platíme? Odvádět podprůměrnou práci za veřejné peníze nebo honit sledovanost bulvárními tématy umí každý.“

Zastavme se konečně na chvíli ještě u zmiňovaného bulváru. Části kritiků a kritiček Bartošové totiž zjevně vadí také fakt, že v Českém rozhlase vzniká podcast ze všech témat zrovna o ženské sexualitě. Ať totiž chceme nebo ne, pro mnoho lidí je – navzdory tomu, že se ve výsledku týká drtivé většiny populace – právě ženská sexualita pořád cosi menšinového, nedůležitého a zároveň prvoplánově vulgárního. Obzvlášť pokud v náznacích neslouží jen jako lehce komické, rádoby čtverácké osvěžení jinak takzvaně kultivovaného pořadu (ano, je řeč například o výrocích na adresu žen zaznívajících od moderátora populární soutěže StarDance Marka Ebena), ale je coby hlavní téma zkoumaná z různých úhlů pohledu, laicky i vědecky, otevřeně a bez předsudků. Ženský orgasmus totiž pořád považujeme za trochu „rozežraný“ a arbitrární. Ostatně když nám donedávna nestál ani za vědecké zkoumání, proč by nám měl stát za rozhlasový podcast?

Přesně takové postoje ale ilustrují, proč má taková podcastová série právě ve veřejnoprávním médiu smysl. Pokud se ještě jednou vrátíme k BBC, plní podobnou funkci jako třeba podcast s názvem Pride & Joy právě z produkce této společnosti, který rozebírá přístupy a výzvy queer párů v oblasti rodičovství. Posouvá okrajové téma do mainstreamu (jakkoliv je v rámci téhle argumentace trochu ponižující, že ženskou sexualitu skutečně považujeme za okrajovou), neskáče na masovost, vzdělává. Slast Radia Wave tyhle nároky splňuje. 

Pojďme se bavit o tom, co do veřejnoprávních médií patří a nepatří – jen si u toho zkusme uvědomit, že naše vlastní předsudky a zažité narativy mají spíše vyzývat než potvrzovat a že ne každý pořad musí být nutně pro všechny. Jednu výsadu nám totiž nikdo nebere. Přepnout stanici můžeme vždycky.