Pět mýtů o nadaných dětech. Neplatí například, že by nepotřebovaly zvláštní péči

První mýtus: Nadané děti jsou děti ambiciózních rodičů

Ne každé nadané dítě umí při nástupu do první třídy číst a počítat. Pokud ano, obvykle se to naučilo samo. Jak vysvětluje ve své knize Nadané dítě a jak mu pomoci ke štěstí a úspěchu česká psycholožka Monika Stehlíková: „Za mimořádně nadané dítě je v České republice obecně považováno dítě, jehož IQ je 130 a vyšší.“ A dodává, že tato hranice je v různých státech světa různá a že „mimořádně nadaní lidé mají kromě vysokého IQ i odlišné psychické funkce.“ Neplatí tedy, že by přemýšlivé děti byly výsledkem ambicí rodičů. Rozhovor s terapeutkou Monikou Stehlíkovou si můžete přečíst ZDE. 

Druhý mýtus: Nadané dítě je bezproblémové, nepotřebuje žádnou péči

V českém školství jsou nadané děti řazené mezi žáky se specifickými požadavky. To znamená, že mají právo na zvláštní přístup. Nadanost nespočívá v tom, že myslí rychleji než ostatní. Jejich mozek často funguje zcela odlišně. Mimořádně nadané děti jsou často také zvýšeně citlivé na vzruchy okolí, na hluk či přemíru světla. Mnohdy se cítí být ve společnosti nepochopeny a jsou zmatené z toho, že vnímají jednotlivé události jinak než ostatní. Péči tak nepochybně potřebují – přinejmenším v tom, aby jim někdo pomohl pochopit, v čem jsou jiné a do jakých situací je to může dostávat.

Třetí mýtus: Nadané dítě čeká úspěch a štěstí

Bohužel to tak není. Pokud mluvíme o nadaném dítěti, vidíme jeho potenciál. Víme, že je schopno některé věci pochopit lépe či rychleji než ostatní, že často dokáže vytvořit nová řešení a vidět věci z jiného úhlu. Ale občas zapomínáme, že je to stále „jen“ člověk. Člověk se všemi svými pozitivními i negativními charakterovými vlastnostmi. „Tyto děti jsou opravdu náročné. Hádají se, argumentují, nepřijímají NE jako odpověď,” říká v rozhovoru americký neuropsycholog Paul Beljan. Aby mělo nadané dítě úspěch pracovní, musí být také vytrvalé, kreativní a zvídavé. To jsou okolnosti, kdy může svůj potenciál naplno rozvinout a v daném oboru zazářit. Pokud se bavíme o štěstí životním, to inteligence nijak nezaručuje. Celý rozhovor s neuropsychologem Paulem Beljanem si můžete přečíst ZDE. 

Čtvrtý mýtus: Někde Bůh dal a jinde zase ubral

Představa nadaného dítěte jako hrdiny filmů Rain Man je chybná. Je pravda, že mezi lidmi trpícími například Aspergerovým syndromem je velké procento těch, kteří mají vysokou inteligenci (takzvaná dvojí výjimečnost), ale neplatí, že každý, kdo má vysokou inteligenci, trpí nějakou nemocí. Na první pohled se může zdát, že většina mimořádně nadaných dětí má sociální problémy, protože nezapadají do kolektivu. „Mimořádně nadané děti mají na svůj věk často dost neobvyklé zájmy. Hůře proto hledají takzvané intelektové vrstevníky. Dost často si pak s dětmi stejného věku nerozumí, protože nenacházejí stejná témata a často tak potřebují buď někoho staršího, nebo nějakého svého intelektového vrstevníka,” vysvětluje psycholožka Jitka Fořtíková. 

Pátý mýtus: Nadané děti lehce odhalí test inteligence

Dítě může být nadané v mnoha směrech a IQ testy odhalí jen některé z nich. Nezáleží přitom, zda se jedná o základní testy společnosti Mensa, nebo ty u psychologa. Lehce se může stát, že dítě vyniká v oblastech, na něž se zaměřuje Mensa test a vyjde mu IQ vyšší než 130, ale když se hodnoty zprůměrují s ostatními oblastmi inteligence při rozšířených testech u psychologa, může dítě vyjít jako zcela průměrné. Ani tyto rozšířené testy však neodhalí míru tvořivosti, empatie, hudební sluch či sportovní talent. Nadané dítě je takové, které své vrstevníky v některých oblastech silně převyšuje. A nemusí to být zrovna jen logické myšlení, které testy odhalí jako první.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.