Chápu, že vše nemůže být jen zábava, ale proč bychom se nemohli bavit při učení jazyka, říká lektor angličtiny

Jak si podle vás stojí v angličtině Češi ve srovnání s ostatními národy?

Neznám přesné statistiky, ale myslím, že na tom nejsme až tak špatně, jak si mnozí myslí. My máme v tomto ohledu výhodu, že mluvíme jazykem, který nikdo na světě nezná a mluví jím relativně málo lidí. Spousta mladých tak samo chce angličtinu ovládat a učí se i mimo školu. A paradoxně se tak mnohdy naučí i více než ve škole, kde na ně – ne vždy dobře – působí učitelé. 

Myslíte, že se učí, aby se pak venku domluvili?

Také, ale v dětském věku a především období dospívání „potřebují“ sledovat filmy, seriály, hrát videohry, sledovat youtubery. A naráží na to, že nabídka toho všeho je v češtině velmi omezená. Kvůli svému studiu španělštiny se setkávám s mnoha Španěly a vidím ten rozdíl. Oni mají k dispozici téměř veškerý obsah internetu ve svém rodném jazyce a nic je tak nemotivuje se další jazyk učit. Vlastně ho nepotřebují. Když se však u nás ve školách dětí či studentů zeptám, kolik z nich si myslí, že bude angličtinu opravdu používat, přihlásí se drtivá většina. A podle toho se jí také věnují.

Vy jste naznačil, že učitelé u nás nevedou výuky vždy úplně nejlépe. Co podle vás dělají špatně?

Já si myslím, že to není jen u nás, abych teď nepomluvil jen české školství, ale obecně se angličtina učí poměrně zastarale. Jedná se stále o takovou tu gramaticko-překladovou metodu, kdy se děti musí na spoustě škol učit slovíčka překladem. Do jednoho sloupečku píší anglické slovo, do druhého výslovnost a do třetího překlad. A takhle, jak to tam je také napsané, z toho pak píší písemky. Pak třeba ještě musí překládat text z češtiny do angličtiny či zpět. Dovednost překladu ale nemá být podle rámcových vzdělávacích programů výstupem výuky angličtiny. Přesto je právě tento typ písemek na mnoha školách jedinou nebo jednou z mála testovacích metod. 

Proč je to špatně?

Není to potřeba. Například v mezinárodních zkouškách překlad vůbec není. Výstupem výuky například je, aby se dítě dokázalo představit. To však nezajistím tak, že ho nechám se zpaměti naučit větu „dobrý den, jmenuju se…“ Ale spíš tak, že s dítětem mluvím nebo mu třeba nechám napsat krátký text o sobě, v němž se představí. Tak poznám, jestli to zvládá. Ne tím, že se naučí a odříká pár vět, které se líbí učiteli. Problematické také je, že pro překlad dítě potřebuje znát každé jednotlivé slovo a každý obrat, přičemž pokud tu konkrétní gramatiku nezná, větu nepřeloží. To však vůbec neznamená, že se neumí představit. Výstupy rámcových vzdělávacích plánů nám říkají, co má dítě umět. A mělo by se testovat, jestli to umí. Ne jestli to umí jedním konkrétním způsobem. To je jeden z problémů, který ve školství stále vnímám. 

Je jich více?

Dalším je, že si učitelé stále často myslí, že je třeba děti k učení nutit. A jdou na výuku takovým násilným způsobem. Jenže jazyk je velmi intimní, týká se mysli, přemýšlení, mluvení… i těla, protože výslovnost je vlastně používání svalů. K tomu nikoho nemůžete nutit. Věřím tomu, že role učitele není zajistit, že budou všechny děti umět anglicky, ale zprostředkovat jim tento jazyk, motivovat je, inspirovat a ukázat jim možnosti. Protože když se dítě rozhodne, že se mu jazyk nelíbí a nechce se ho učit, nikdo mu ho do hlavy nedostane. Jsem pro to, aby měl člověk svobodu v tom, co a jak se učí. A určitě jsou předměty, které mě nezaujmou. 

Neměl by si přesto odnést nějaké určité minimum z hodiny každý žák?

To ano, ale nátlak k tomu nepomůže. Vy tím tlakem spíš zvětšujete odpor dětí k tomu jazyku a ve výsledku toho budou umět daleko méně, než když je necháte volně, snažíte se jen motivovat a nabízíte různé tipy aktivit.

Jaké aktivity jsou ty motivující? 

To jsou přesně ty, o kterých vám spousta učitelů řekne, že je dělat nemohou, protože na ně nemají čas. Například používat více písniček, a teď nemyslím těch z našeho mládí, ale takových, které si vyberou sami žáci, které se jim líbí. Scénky z filmů, úryvky oblíbených seriálů, různé hry. Ano, výsledkem možná bude, že neproberou veškerou gramatiku, o které si učitel myslel, že je nutné ji probrat. Ale budou mít daleko lepší vztah k jazyku a naučí se možná daleko víc. Už proto, že když se děti podaří zaujmout, budou ten jazyk daleko více vnímat a budou se učit i mimo školu.

Vy jste říkal, že nejste zastáncem učení zpaměti. Není ale zrovna angličtina plná frází, které se naučit musíte, protože jim jinak nemůžete rozumět?

To sice ano, ale nemusíte je vypisovat a učit se je zpaměti. Stačí, když dětem ukážete materiály, v nichž se ta daná fráze bude objevovat. Na to mám takovou pěknou pomůcku. Je to karton, ze kterého je vystřižený dílek puzzle. Když učím novou frázi, například „make a mistake“, což hodně studentům dělá problém a říkají „do a mistake“, tak je nejdříve s frází seznámím – vytvořím vlastně takový obrys v jejich mozku – takový dílek puzzle. A když jsou pak v kontaktu s angličtinou, poslouchají ji nebo se třeba dívají i na seriál, když čtou příběh nebo i komiks, najednou na něj ta fráze „make a mistake“ začne vyskakovat. Je to stejné, jako když si koupím červenou Dacii, kterou jsem dosud na silnicích ignoroval a najednou mám pocit, že ji má snad každý. A nezažije si jen tu samotnou frázi, on ji uvidí ve spoustě různých větách, textech s různým použitím. Puzzle zapadne. To platí i v případě učení se slovíček, které se nemusí memorovat. Stačí, když se s nimi seznámí v učebnici, kde je použité, a potom je bude všemožně objevovat. Tím si jej zapamatuje. Memorování není vůbec potřeba. Chápu, že celý život nemůže být jen zábava, ale proč by právě ten jazyk nemohl být, když se dá učit nenásilně? 

Co když už ale dítě takhle odpor k jazyku má, možná i ze školy, teď začínají prázdniny, máme ho na dva měsíce ve své moci… Co mohou dělat rodiče? 

Obecná rada asi neexistuje, protože každé dítě je jiné. Ale pokud známe zájmy dítěte, jsme na dobré cestě. Třeba jestli rádi sledují YouTube, můžu jim pomoci najít nějakého zajímavého youtubera v angličtině. Pokud mají rádi seriál, mohou ho sledovat v angličtině. Takhle se vlastně naučily moje děti, aniž bych je k tomu nutil nebo jakkoliv motivoval. Jediné, co jsem potřeboval, je předplatné Netflixu. Protože tam, když sledujete seriál, v určité chvíli dojdete k tomu, že jsou díly tak nové, že nejsou v české verzi. A pokud je chcete vidět, musíte anglicky. Dnes má syn úroveň C2, dcera C1 a můj vliv na to je podle mě nula a nepřeceňoval bych ani vliv školy. Oni se prostě jen věnovali angličtině v oblastech, které je baví. Ať to byly seriály, nebo četba knih, které nebyly v češtině. Takže jim možná jen stačí ukázat, že svůj koníček nebo věc, kterou dělá rád, může rozšířit ještě o všechny materiály v angličtině. 

To se bavíme už o starších dětech, kolem deseti let. Zároveň se však říká, že nejlépe se učí jazyky děti i o polovinu mladší. Co s nimi? 

Já tedy zrovna tento názor v žádném případě nesdílím. U dětí vůbec ne. Možná jedině v tom ohledu, že když jste mladší, nemáte ještě ty starosti, máte více času. Ale jazyk se dá učit v každém věku. Když to vztáhnu na sebe, já jsem se například učil na vysoké škole španělsky, kde jsem došel zhruba na úroveň A1. A teď, ve svých 47 letech jsem za rok a půl došel na úroveň C1. Klíč je v motivaci. Pokud jsem motivovaný, věnuji tomu víc času, úsilí a možná i peněz. Pokud ne, věk mě nezachrání. 

Hodně se doporučuje dětem už třeba ve třech letech pouštět jako kulisu třeba anglické pohádky. Má to podle vás smysl? 

Nefunguje to v tom smyslu, že byste pak očekávala, že si na základě této metody v sedmi letech půjdou koupit na dovolené samy zmrzlinu v angličtině. Ale na druhou stranu si díky tomu na nový jazyk zvyknou, nebude je rušit a budou k němu mít pozitivní vztah. A když se ho začnou učit, půjde jim to mnohem rychleji. Pro rodiče mám tak snad jen jedinou radu, aby to také nepřeháněli, aby dítě nezískalo k učení jazyka nechuť. 

Spousta lidí říká, že prostě nemá na jazyky talent. Narazil jste na takové lidi? Je to opravdu tak nebo jen mají motivace či píle?

Podle mě je to ta druhá možnost. Nemyslím si, že pokud se dokáže člověk naučit rodný jazyk a další věci, tak je možné, aby mu zrovna angličtina nešla. Ten důvod obvykle nebývá v talentu, ale v motivaci. Protože když jste motivovaná, věnujete tomu čas a ten jazyk naučit prostě musíte. Ať už používáte jakoukoliv metodu, i když některá funguje lépe a jiná hůře. Nemyslím si ale, že pokud tomu věnujete několik hodin denně, že se to nenaučí. 

Několik hodin denně? 

Chápu, že to může znít nesplnitelně. Ale on je třeba prvním krokem přepnout si počítač do angličtiny. V autě pak neposlouchám hudbu, ale pustím si audioknihu. Když čtu zprávy, nemusím je číst v češtině, ale podívám se na ně v angličtině. V televizi nemusím sledovat nějakou potrhlou telenovelu v češtině, ale podívám se na potrhlou telenovelu v angličtině. A tak vlastně dělám všechny ty věci, co dělám vždycky a které mě baví a zároveň nemusím hledat nějaký speciální čas na jazyky. To je dnes neuvěřitelně jednoduché. Když jsem se učil já a chtěl jsem knížku v angličtině, musel jsem prošmejdit deset antikvariátů po celé Praze. Měl jsem už naučenou trasu od jednoho k druhému, přičemž v každém měli tak dvě tři knihy v angličtině. Do kina jsem chodil s papírkem před oči, abych neviděl české titulky. Dnes můžete v angličtině dělat téměř cokoliv. Takže já si nemyslím, že bylo možné „nemít buňky“ na jazyk tak, abych se ho nemohl naučit. Ale je to dobrá výmluva, to určitě.

Marek Vít získal ocenění Evropský učitel jazyků 2008 a je držitelem certifikátu CPE. Angličtinu učil na základní, střední i vysoké škole a zároveň přednáší učitelům, jak ji učit zábavněji. Je zakladatelem webových stránek www.helpforenglish.cz, kde návštěvníci zdarma najdou vysvětlení anglických jevů a výukové testy. Je také autorem výukového software englishme!

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.