Doporučujeme: Přepište dějiny - Knížky nadupané českou historií a psané tak, že konkurují napínavým thrillerům

Ani jeden z autorů se už od prvního dílu podcastu nebojí ironie, bez mrknutí oka shazují klišé, která jsme si ve vztahu k vlastní historii zažili tak moc, až je považujeme za realitu. Neberou si servítky ve vztahu k tomu, co s vnímáním dějin páchají hoaxy, dezinformátoři, ale i současné známé osobnosti používající zkreslení historie třeba pro svou politickou kariéru… A co mohou, naopak Michal Stehlík a Martin Groman uvádějí ve vzájemném a otevřeném dialogu na pravou míru. Bavíte se. Žasnete. Zastavujete se a pouštíte si podcast znovu, aby vám nic neuteklo. A stejné ohromení vás čeká u knih, které se ne úplně překvapivě jmenují Přepište dějiny a Přepište dějiny podruhé. 

Otázky národní hrdosti tak, jak je určitě neznáte

Modrá „jednička“ Přepište dějiny začíná polemikou o národním pocitu „Češi jsou nejlepší“. A trefuje český hřebíček na hrdou hlavičku. „Mnohokrát jsme v minulosti věřili, že jsme miláčci velmocí, že jsme největší demokraté div ne na světě... Jsme pořád nejlepší, a když už v ničem jiném, tak aspoň pivu, sklu, porcelánu, kolové, hokeji nebo rychlobruslení. Jako bychom tušili, že skutečné problémy máme někde jinde, hledáme v nedávných i dávných dějinách oporu pro svůj pocit výjimečnosti…“ Podotýkají také, že jakýkoliv úspěch jakéhokoliv Čecha dělá hrdými nás všechny: „Tu se schováváme za Masaryka, tu za Havla, tu za hochy z Nagana, jako bychom úspěšní jako oni byli všichni.“ A netají se ani tím, že stejně jako umíme slavit vítězství, neumíme se na vrcholu udržet a milujeme hlavně vítězství snadná a ve svou výjimečnost věříme jako v určitý mýtus, který nás provádí i dobami těžkých krizí. A přesně v tomto ladění si pak pánové podávají jednotlivé střípky dějin. 

Souvislosti a zase souvislosti

Na příběhu Masaryka v kapitole Hledá se king Michal Stehlík a Martin Groman vysvětlují, „proč si do čela státu pořád volíme šéfa, který slibuje, že se o nás postará“. Proč je idealizující myslet si, že právě s nástupem Masaryka obratem začala demokracie. Nebo proč se dodnes ti, kdo volili, schovávají za ty, které zvolili a zbavují se tak rádi své vlastní zodpovědnosti. V kapitole Emil běží za nás všechny zase ukazují kořeny našeho obdivu ke sportovním úspěchům a obrovský prostor dostává i náš vztah k Němcům, který rozebírají už od bitvy na Bílé hoře až po období protektorátu nebo konec války. „Konec znamená obvykle také začátek. V tomto případě konec války nepřinesl jen začátek míru a svobody, ale také přirozený, i když tragický začátek pomsty. Jen málokdo si ve vyhrocených dnech povstání mohl uvědomit, že pomsta nikoho neočistí, jenom upatlá. Ale dělo se to v celé Evropě…“ 

A rázem se ocitáme v nástupu komunismu, socialismu, kolektivizace. A autoři se dotýkají dalších bolavých míst. (Ne)soudržnosti, Fučíka, Kriegla… Témat, u nichž zjistíte, že o nich navíc často slyšíte úplně poprvé, protože – a to je další rys českého přístupu k historii – si z minulosti tak nějak vybíráme. Populární věci. Zajímavosti. A právě proto tak často ztrácíme kontext, kterého je tu dost a dost. 

Dvojka není o nic nudnější

Červené pokračování, Přepište dějiny podruhé, navazuje argumenty i tématy, která nabízejí buď úplně nově, nebo v nových kontextech. Trefují se třeba do toho, jací premiéři stávají v čele naší země a také konstatují: „Česká republika je parlamentní demokracie, má premiérský systém. Přesto se čeští ministerští předsedové historicky trochu krčí ve stínu prezidenta. Kdo je ale lídr a není na čase si to uvědomit?“ A navíc jdou do úplné současnosti, tedy až do roku 2022, ve kterém tento díl vyšel. Ke slovu se dostává politický význam hudby, kultury, ale i televizních pohádek. Mluví se o demytizaci 17. listopadu, stejně jako o tom, jak nám s politikou mávají dnes sociální sítě a sociálními sítěmi politika…

Ale… víc už si přečtěte sami. Faktem je, že sice vstřebáváte fakta, ale máte spíš pocit, že čtete dobře napsanou beletrii. Je to jazykově živé čtení, protože knížka s radostí opustila upjatost jakýkoliv historických pojednání. A grafika skvěle živost doplňuje. V každém případě platí, že kdyby se takhle učil dějepis, možná bychom všichni o dost víc věděli, kdo jako Češi jsme. Ale protože se takhle neučí, můžete aspoň u vás doma (a ideálně s dětmi) tuhle formu historie vstřebávat sami. Budete se bavit i žasnout. A spoustu věcí budete konečně opravdu vědět. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.