Snažím se k matematice přitáhnout co nejvíce žen, říká česká profesorka v Americe

Prošla jste si americký vzdělávací vysokoškolský systém vlastně „od píky“, od studenta přes bakalářský, magisterský titul až k doktorátu. Můžete z toho postupného růstu dneska těžit?

Určitě. Kdybych rovnou začínala kariéru v Americe jako profesor, bylo by to mnohem těžší. Ale já si tím systémem prošla od začátku jako student, nasála ho a přijala. Byla jsem i na té druhé straně. A i když při vyprávění vypadá životní příběh jako pohádka, bez překážek to samozřejmě nebylo. V Americe musíte dřít, pokud od ní ty příležitosti chcete dostávat. 

Nicméně příležitostem a tomu, jestli přijdou, nahrává i samotný systém studia tam. Pokud vím, už když studujete, svět vašeho oboru o vás ví, „detekuje“ vás. A stejně tak vy si mapujete příležitosti, oťukáváte ostatní, podobně zaměřené univerzity, teoreticky si připravujete půdu pro to, kam dál půjdete, a funguje tam i propojení s trhem práce. Je to tak?  

V Americe, minimálně v přírodních vědách, to tak je. Sama jsem už jako student jezdila hodně po konferencích, jezdila jsem později i přednášet na jiné univerzity. Tam se na mě chodili dívat nejen studenti, ale i tamní profesoři. A pokaždé, když jsem přecházela na nějakou novou univerzitu – z Massachusetts do Iowy, na OSU, zpátky do Iowy a pak do Chicaga, už o mně věděli, znali mě z předchozího působení, věděli, jak pracuju, kam směřuju, věděli, jak jsem o tom schopná mluvit, jak vnímám výzkum, kterému jsem se na poli matematiky věnovala… Tohle v Americe funguje úplně přirozeně. Po přednáškách, na kterých hostujete, se chodí na večeře, tam poznáváte tváře fakulty, lidi zpoza katedry, přirozeně se seznamujete a pak se také vzájemně zvete na další a další akce. 

Tedy se celý univerzitní svět v jednotlivých specializacích přirozeně vazbí. 

A snaží se nejen univerzity, ale i samotní studenti. Je přirozené se ozvat, nabídnout přednášku, říct si o pozvánku na kolokvium, protože máte téma, o kterém byste chtěla mluvit. Máte prostor být vidět. Navazovat spolupráci. A neobvyklé není ani to, že spolupracují jednotlivé univerzity. 

Takže spolu nesoupeří? Nekradou si nejlepší studenty a později kandidáty na vědecké pozice pod rukama?

To soupeří! Ale je to hodně transparentní. Člověk ví přesně, jaké jsou kroky, co musí splnit, aby se dostal na pracovní trh ve svém studijním nebo vědním oboru. Takové podmínky má každá univerzita dané předem… A u každé pozice, o které sníte, máte možnost se zeptat, co přesně musíte splnit, abyste dostali třeba profesuru. Každý uchazeč ví, kolik musí vydat článků, kolik odvést výuky, jak moc pomáhat univerzitě nebo fakultě. To se dá všechno zjistit. Přijít do toho najednou až třeba právě u profesury, by jednoduché nebylo. Ale tím, že jsem tu dostudovala bakaláře, jsem měla výhodu, že jsem v tom matematickém programu byla od začátku a od začátku pracovala na networkingu. 

Proto jste se nikdy do Čech nevrátila?

Mimo jiné. V Praze bych se neměla na co a na koho napojit. Odešla jsem z matfyzu ve druháku, dřív, než jsem v tomto směru cokoliv stihla. Dřív, než jsem se napojila na profesory… Nedávalo by to smysl. Navíc Amerika je v matematické vědě, ke které jsem se dostala, opravdu nesmírně daleko. 

Americké vs. české univerzity, to bude taky úplně jiný poměr domácích a zahraničních studentů? 

V Americe jsou fakulty opravdu hodně mezinárodní. Tady je, když se podívám na naši fakultu, jen třetina Američanů, zbytek jsou lidé z celého světa. A jsou to lidé patřící ke špičkám svých oborů, kteří zase znají ty nejlepší studenty svých oborů ve svých mateřských zemích a automaticky si je sami přitahují. 

Pak už je ta kosmopolitnost logická…

A funguje to i opačně: studenti znají hvězdy svých oborů ze svých zemí, sledují jejich kariéru a sami je kontaktují a chtějí se za nimi dostat. 

A díky stipendiím mohou?

Mně na cestě do Ameriky pomohlo stipendium, ale bylo sportovní, dostala jsem se sem, abych hrála mimo jiné univerzitní volejbalové konference. Ale jinak stipendia na bakalářských programech příliš nefungují. Většina studentů si proto bere půjčky. Doktorandská stipendia jsou o dost zajímavější, ale také už se do nich nedostane jen tak někdo, univerzity si vybírají opravdu z kandidátů z celého světa a kandidáti dobře vědí, jak velká je konkurence. 

Přivedla jste i vy do Ameriky české studenty? Třeba právě k vám, do Chicaga?

Je to jeden mých cílů, který bych ráda naplnila: protože jsem po letech výzkumů matematické teorie přešla do, řekněme, administrativní části fakulty, kde řeším, jak přitáhnout obecně nové studenty k oboru. A ty české nevyjímaje. Nicméně univerzita mě stále vytěžuje natolik, že jsem se k tomu ještě nedostala. Kdykoliv se mi zdá, že jsme se konečně stabilizovali co do struktury matematického výukového programu, přijde něco jako covid. Teď se snažíme vrátit na normální prezenční výuku, ale Amerika prochází ekonomickou krizí podobně jako celý zbytek světa, a je to zase náročné z jiného důvodu. Všechno je mnohem dražší. Zdražuje se provoz univerzity, ať už jde o zvýšení platů pracovníkům, či o malichernosti jako vytápění učeben. Navíc jeden z dopadů covidu hlavně u administrativních pracovníků je otázka práce z domova – mnoho z nich chce natrvalo pracovat z domova, což univerzita prozatím nedovoluje, a spousta zaměstnanců proto odešla. A teď hodně řešíme nábory nových pracovníků, restrukturalizaci a rozpočet. Dopadá to na nás všechny, včetně doktorandských studentů v matematice, protože to rozhodně nejsou milionáři. Bakaláře to dožene až v budoucnosti, až budou splácet tu vyšší půjčku, ale doktorandské studium je dražší rovnou, všichni platí za všechno víc, ale nevydělávají víc. 

A stipendium nestačí. Odkud do něj vůbec proudí peníze? Je stipendium otázkou nějakých nadačních fondů?

Stipendia jsou daná univerzitou. Ta na ně vydělává především z výzkumu, nikoliv ze školného od studentů. Ve výzkumu pracují nejlepší doktorandští studenti spolu s nejlepšími vědci často na věcech, co určují budoucnost v průmyslových oborech. Co se týče matematiky, aplikovaná matematika dostává granty přímo z průmyslu a teoretická matematika většinou od vlády. Výsledky aplikované matematiky se pak rovnou aplikují právě třeba v průmyslu, průmysl zpětně investuje do výzkumu… a vzniká přirozený koloběh. A pro doktorandského studenta z něj plyne mimo jiné možnost stipendia, byť mimo něj má ještě povinnost u nás na univerzitě přednášet. To je pak další podíl jeho peněz.

Samotné studium se už díky tomu určitě dost liší. Je to jiné – když porovnáme Ameriku a Česko – ještě v něčem jiném? My tu známe systém: chodím na přednášky, dělám zápočty, zkoušky, píšu práce…

Tady je hodně propracovaný networking, díky kterému i mně při studiu – na rozdíl od Česka – opravdu bavilo chodit na přednášky. A dokonce se přiznám, že ani ne tak kvůli samotným profesorům, ale právě pro networking, vzájemné propojování se s ostatními studenty… My jsme v Čechách byli všichni Češi, ale tady je to opravdu různorodá společnost a mě vždycky bavilo poznávat lidi z celého světa, zjišťovat, jaké mají znalosti ze svých středních a vysokých škol. Bavilo mě se ptát, jak to funguje u nich, jak se sem dostali… 

Také během seminářů ve všem spolupracujete. Funguje tu společný výzkum, vytvoříte skupiny a jedete v tom společně. A Amerika je velmi otevřená. Doteď se snaží přitáhnout opravdu nejlepší lidi z celého světa. A umí s nimi dál pracovat i tehdy, když se jim to povede. Tady se špičkový student ani vědec nezavírá do izolace, aby byl sám jako v kouzelné věži a něco tvořil. Ale přivedou ho na fakultu, propojí ho se studenty, s výzkumníky, vytvoří fungující výzkumnou skupinu. Řekla bych, že i to bylo v Čechách víc individualizované, že tam jede každý to svoje… 

Vy jste se dostala opravdu na samotný vrchol. Coby matematický vědec jste se soustředila na teoretickou matematiku a definovala matematické věty, které – pokud budeme mít štěstí a pokrok v technologiích opravdu poskočí – budeme moct aplikovat třeba… za dvě stě let. Ve dvaatřiceti jste se stala proděkankou, což bylo i podle vašich slov až zázračně brzy. Máte pod sebou tuším na 3000 studentů, profesorů i dalších zaměstnanců… Kam míříte dál? Dá se ještě mířit dál?

(Směje se.) Došla jsem si také od pracovních víz přes zelenou kartu k občanství. A zatím to vidím tak, že zůstanu v Chicagu. Od roku 2015 mi trvalo minimálně dva roky, než jsem porozuměla programu a systému a začala jsem si vytipovávat odvětví, které bych na univerzitě chtěla zlepšovat. A vidím ještě hodně moc práce, kterou chci udělat. 

Jeden z mých dalších cílů je zvýšit počet studentek a ženských profesorek právě v matematice, protože je to jeden z těch oborů, kde muži dominují skutečně nepřehlédnutelným způsobem. Ale uvědomila jsem si, že tady se dá právě krásně využít americký zvyk a tendence k networkingu. Pokud mám na univerzitě ženské profesorky, tak přitahují svoje doktorandské studentky, a ty zase studentky z bakalářských programů. Bakalářky jsou lépe propojené se studentkami z gymnázia, a tak to jde zpětně až na základní školu. Jenže tam vidíme, že se něco láme. Tam předměty jako matematika a biologie nejsou pro dívky atraktivní. Myslím ve chvíli, kdy se rozhodují, co budou studovat dál. Zatímco když se bavíte s dětmi v páté třídě, baví je všechno, včetně matematiky. Až pak najednou přírodní vědy ztrácejí svůj půvab. A já začala přemýšlet proč. 

Trochu si myslím, že je to dané tou zdánlivou neužitečností matematiky. Když si člověk odbyde ty základní matematické operace, které dokáže přímo aplikovat na svět kolem sebe, zbyde z toho najednou teorie, o které vůbec neví, na co se hodí… I české školství si tohle poměrně nedávno uvědomilo jako problém: máme tu příliš mnoho teorie, u které děti nerozumí tomu, k čemu jim bude v praxi. Možná je to stejný moment?

Ano. A to je právě důvod, proč jsme vytvořili už před deseti lety s kolegyní informatičkou letní školu pro studentky prvního ročníku středních škol a dívek v osmé a deváté třídě základní školy kombinující matematiku a informatiku. Oba obory jsou vedené jako velmi neženské, ale my jsme jim představily program, který zahrnoval všechno, co se učí ve škole, ale na vyšší úrovni. Ukázaly jsme jim tam, co umí umělá inteligence, práce s roboty, jak se píšou programy. A ony najednou rozumí matematice úplně jinak. Dívají se na kódování, na to, jak je matematika potřebná v průmyslu, v lékařství, spolupracujeme s lidmi, kteří mají třeba marketingovou a reklamní agenturu, a těm dívkám ukazujeme, jak své firmy tito lidé umí rozvíjet mimo jiné právě proto, že denně používají matematiku. 

Buďme konkrétní, o jaký jde program?

Jmenuje se ExploreU. Každé léto k němu děláme dva dvoutýdenní kurzy, přijede okolo padesáti studentek, učíme je my dvě a naše čtyři doktorandské studentky, všude jsou obklopené ženami působícími ve vědě a my všechny se jim snažíme ukázat matematiku, případně matematiku s informatikou, ze stránky použitelnosti do budoucnosti tak, aby na konci střední školy, až si budou vybírat svůj obor, měly jasno. A skutečně mají. Tu matiku si vybírají a my jsme s nimi pak i nadále ve spojení…

Jaké jsou teď aktuálně genderové poměry na fakultách?

Na bakalářském studiu je to 20 % studentek. Lepší je to až na doktorandském, kde už se vlastně trochu systematicky rovnají počty mužů a žen, tam už se pohybujeme fifty fifty. Což znamená, že brzy budeme moct čekat více ženských profesorek, ty na sebe napojí další studentky a tak dále. Už teď je posun znát, v současné chvíli se k nám hlásí celá třetina profesorek! 

Teď už to tak asi není, ale když vidím ta čísla, říkám si, že jedna z věcí, které vás k tomu zapojování žen do vědy přivedly, byla ta, že jste možná sama ve svých studijních začátcích narazila na u silné předsudky. Žena, navíc cizinka... A krásná a blond k tomu? V tom všem svět předsudky mívá. Měl je i u vás?

Zkoušeli to, ale já jsem sportovec a vždycky jsem byla průrazná, nebála jsem se ptát, hovořit, debatovat, oponovat. Takže si myslím, že sportovní bojovnost z volejbalu mi hodně pomohla, aniž by to byla bojovnost typu „jdu přes mrtvoly“… A i to se studentkám snažím vštípit, že je důležité. Nikoliv jít přes mrtvoly, ale prosadit se tím, že budou vidět, slyšet, že budou mluvit, vystupovat. Nesmí se jim stávat, že když se budou chtít o přednášce na něco zeptat, stud jim to nakonec nedovolí.  A ano, musí tam fungovat i práce ze strany profesorů, kteří musí ustát i „špatné“ dotazy, neztrapňovat… 

Já sama učím třetí a čtvrté ročníky, kde polovina studentů jsou dívky, a myslím, že se nám všechny ty teoretické záměry daří aplikovat v praxi dobře. Stahují se automaticky kolem mě. Chodí spolu i na ostatní kurzy a vzniká tam takový hezký návazný mechanismus, který je spojí i do budoucna, do výzkumů… a to je přesně to, co jsem si přála dokázat.  

Jitka Stehnová je juniorská mistryně Evropy, bývalá hráčka české extraligy i amerických konferencí ve volejbale a beachvolejbale. V posledních letech působí jako profesorka matematiky a proděkanka matematické fakulty Chicagské univerzity. Ve výzkumu se zasloužila o posun v otázkách matematických interpretací, v univerzitní praxi se snaží přitáhnout k matematice a přírodním vědám nové studenty a skrze sestavování nových matematických seminářů tak ovlivnit budoucnost matematiky pro další generace. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.