Bagatelizace sexuálního násilí jako politická zbraň. Europoslanec Zdechovský táhne do boje proti Istanbulské úmluvě

Nad Zdechovského blogovým příspěvkem bychom mohli mávnout rukou jako nad banalitou a dalším blábolem. Jenomže Tomáš Zdechovský není bezvýznamný lidový bavič typu Lubomíra Volného, ale místopředseda vládní strany a hlavně expert KDU-ČSL na politickou komunikaci a politické kampaně. Jeho příspěvek navíc už přebírají a citují média, navzdory tomu, že je plný nesmyslů a účelových lží. A už jeho název – Přestaňme se znásilněními strašit jak s migranty – naznačuje, že i manipulací.

Pointou textu je zpochybnění odhadů počtu znásilnění, ke kterým v České republice dochází. Jeho přiznaným cílem je bagatelizace problematiky sexualizovaného násilí jako něčeho, co je úmyslně přeháněné v honu na granty, něčeho, co bychom přeci vůbec neměli řešit (už vůbec ne nějakou mezinárodní úmluvou). Na rozdíl od hospodských řečí se na to snaží jít rádoby odborně; i proto může být šíření podobných manipulací nebezpečné.

Anketa náhodných lidí?

V úvodu příspěvku se poukazuje na rozpor mezi odhadem počtu znásilnění uvedeným v učebnici kriminologie od Tomáše Gřivny (podle ní je nahlášeno 10–30 % všech případů) a odhady údajných „neziskových organizací“, podle kterých ženy hlásí podstatně nižší procento znásilnění. Doslova píše: „Kriminalisté tedy uvádějí zásadně vyšší čísla než neziskové organizace čerpající na problematiku dotace.“

Tomáš Zdechovský tak otevřeně naznačuje, že průzkumy jsou „cinknuté“, zveličené, aby neziskové organizace dostávaly na řešení problematiky znásilnění větší dotace. Do průzkumů „neziskových organizací“ bůhvíproč zařazuje i prestižní Sexuologický ústav a jeho špičkový výzkum sexuálního chování české populace, který je široce akademicky uznáván a jehož data jsou používána celou řadou dalších zdravotnických i nezdravotnických institucí – a se světem „neziskovek“ nemá společného vůbec nic.

Speciálně si bere na paškál výzkum organizace Persefona, který označuje za „anketu“, která nemá „prakticky žádnou“ vypovídací úroveň. Přitom hned v úvodu průzkumu je jasně uvedeno, že ho dělala nikoliv Persefona, ale prestižní agentura Focus, a to na reprezentativním vzorku (z hlediska pohlaví, bydliště, vzdělání atd.) za dodržení všech pravidel výzkumu. Označit reprezentativní výzkum za „anketu“ „náhodných lidí“ není nepochopení nebo neznalost, ale manipulace.

Pan Zdechovský má vedle církevních škol i magisterský titul z Masarykovy univerzity, předpokládám tedy, že jako humanitně vzdělaný člověk má ponětí o základech statistiky a ví, že reprezentativní průzkumy jsou běžnou, akademicky uznávanou a mnohokrát v praxi ověřenou metodou získávání informací o společenských jevech. Bez zajímavosti není ani to, že krátký odstavec o tom, kdo a jak průzkum prováděl, se nachází hned nad částí, kterou ve svém blogu sdílí – a kterou úmyslně ořízl tak, aby se tam neobjevil.

Studie dokazující opak

Rozpor mezi „neziskovými organizacemi“ a „lidmi z praxe“, o kterém pan Zdechovský píše a snaží se ho tím vytvořit, neexistuje. O stejném čísle ohledně počtu nahlašovaných znásilnění (cca 5 %, plus mínus jednotky procent v rámci statistické chyby) mluví například i naše přední viktimoložka z Policejní akademie Ludmila Čírtková (tedy odbornice z praxe, kterých se sám dovolává), ale třeba i Agentura Evropské unie pro základní práva ve velkém průzkumu v roce 2014. Žádný z nich nebyl nikdy odborně zpochybněn. Na rozdíl od učebnice pana Gřivny, která byla v minulosti lidmi z oboru veřejně kritizována pro nedodržení akademických pravidel, absenci zdrojů pro jeho tvrzení a pro vydávání dojmů a názorů za fakta. 

Vzít si jedno (pseudo)odborné tvrzení a postavit ho na roveň názoru řady špičkových průzkumů a odborníků, kteří se v rámci oboru na daném faktu shodují, je oblíbenou figurou manipulátorů už od dob, kdy se začala diskutovat škodlivost kouření. Vybrat si jeden nebo několik málo hlasů odborníků z okraje spektra a snažit se vytvořit zdání, že na dané věci není shoda, byla také roky dobře fungující taktika popíračů existence globální změny klimatu. Nepochybuji o tom, že pan Zdechovský jako expert na masovou komunikaci si toho je velmi dobře vědom a dělá to úmyslně.

„Kreativní práce se zdroji“ v první části jeho textu je ale ještě slabá ve srovnání s druhou, kde už si europoslanec otevřeně vymýšlí a vyvozuje nesmyslné závěry tvářící se jako seriózně míněný výpočet. („Říkám si, jestli se vůbec někdo zamyslel nad tím, že jestli tu máme 800 000 znásilnění předně u žen mezi 18–34 lety, kterých je dle statistik ČSÚ 1 038 694 (rok 2017), znamenalo by to, že pokud se třeba po 20 letech potkají spolužačky ze základky, prakticky každá musela už být znásilněna.“). Průzkum přitom jasně uvádí, že uvedené číslo se týká lidí každého věku, tedy celé populace – netýká se tedy „předně žen mezi 18–34 lety“.

V samém závěru blogu přechází pan Zdechovský do frontálního útoku čirou lží. Nejprve vytváří nesmyslný oslí můstek k Austrálii, „kde řeší už jen výhradně násilí na ženách a jejich dětech“, a dodává, že se tam „u rozvodů pak křivá obvinění z partnerského násilí objevují v 82 % případů“. Což dokládá odkazy na dvě studie, které jsem si k jeho škodě rozklikl. První je z roku 2007 a hned v jejím úvodu se píše, že je vytvořena na zcela náhodném vzorku, který nereprezentuje celou rozvádějící se populaci a jeho závěry nemohou být zevšeobecňovány. Druhá studie pak Zdechovského interpretaci přímo vyvrací. Výzkum zjistil, „že žádná studie nedošla k závěru, že by existovala významná část obvinění, která by pravděpodobně byla falešná“.

Kdo z toho má prospěch

Jestliže nás europoslanec Zdechovský odkazuje na odborné zdroje, pojďme se do nich ponořit hlouběji. Jím odkazovaná studie analyzovala 521 soudních případů během sedmi let (tedy cca 36 ročně) a došla k závěru, že většina z obvinění ze zneužívání dětí (nikoliv partnerského násilí) jsou „nedostatečná“ – nikoliv křivá. To je zásadní rozdíl. Křivé obvinění předpokládá úmysl uškodit za pomoci lživého obvinění. Nedostatečné obvinění znamená, že ohlašovatel/ka věří, že se skutek skutečně stal – a třeba se i stal, ale v rámci trestního systému s celou řadou pojistek na ochranu obviněného nebyl dostatečně prokázán.

Odkazovaná studie je nicméně zajímavá z jiného důvodu. V závěru vyslovuje hypotézy, proč je číslo nedostatečných obvinění tak vysoké – a říká, že je to způsobeno strukturálními problémy a osobními zkresleními soudců, kteří odmítají uvěřit, že zneužívání dětí je tak rozšířeným problémem. To je pasáž, kterou měl pan Zdechovský číst velmi pozorně, protože se týká sexualizovaného násilí jako takového a popsanému zkreslení zjevně podléhá i on sám.

Pan Zdechovský prokazatelně lže, aby zlehčil rozsah problematiky sexualizovaného násilí. Na konec zbývá odpovědět na otázku, proč to pan europoslanec dělá. Proč si vypůjčil strategii od popíračů škodlivosti kouření nebo globálního oteplování a snaží se zpochybnit rozsah problému. Dá se čekat, že to dělá z ideologických důvodů, stejně jako podobně orientované spolky a strany v zahraničí. Můžeme se ptát: Qui bono?

Křesťanské strany se snaží problém bagatelizovat jednak proto, že samy mají máslo na hlavě (církev prokazatelně roky kryla sexuální zneužívání a mnoho takových případů máme i v Česku), jednak proto, že jim boří jejich ideologické bábovičky. Řešení problematiky genderově podmíněného násilí totiž znamená usilovat o odstranění nerovností mezi pohlavími (jak správně uvádí Istanbulská úmluva) jakožto kořenu problému. A to je pro stoupence tradičních pořádků nepřijatelné, protože místo ženy je přece tradicí jasně dané. Byla koneckonců stvořena jako druhá z Adamova žebra…