Afghánky přišly o hlas, doslova. O zločinech Tálibánu musíme mluvit, ne je jen využívat v kulturní válce
V Afghánistánu utichla polovina jeho obyvatel. Tálibán totiž na veřejnosti oficiálně zakázal zvuk ženského hlasu. Strašidelné praktiky navzdory častému přirovnání nepřipomínají ani tak středověk, jako spíš prostředí otrokářských plantáží. Organizace Spojených národů na represi zareagovala zděšením, složitá geopolitická situace ale stále vyvolává především spory o to, zda má vůbec smysl s tamní vládou jednat. O příkoří Afghánek ale především musíme mluvit. Ideálně bez toho, abychom si na něm jen dokazovali „zbytečnost“ západního feminismu, píše v komentáři Gabriela Knížková.
Hlasy žen jsou v různé intenzitě umlčovány na řadě míst planety. Asi nikde to ale neplatí tak doslova jako v Afghánistánu. Radikální vláda Tálibánu tam totiž zavedla nové pravidlo: ženy na veřejnosti vůbec nesmějí být slyšet. Nejnovější z celé řady evropským pohledem naprosto neuvěřitelných způsobů diskriminace, kterých se radikální islamistické hnutí v čele země dopouští, tak Afghánkám zakazuje promlouvat, číst nebo třeba zpívat mimo domov. Důvodem je, že hlas ženy je podle tamních představitelů údajně intimní záležitostí a jako takový v podstatě „nástrojem hříchu“.
Foto: Jana Plavec
Nová sada zákonů, kterou v srpnu podle agentury AP zveřejnil Kábul, je prvním oficiálním dokumentem vymezujícím „neřesti a ctnosti“ podle striktního výkladu islámského práva. Zákoník schválený náboženským vůdcem Hajbatulláhem Achúndzádou ukládá, že si ženy musejí celé tělo a obličej zahalovat oděvem z těžké, neprůhledné látky. Dále se také nesmějí přímo podívat na muže, kteří nejsou jejich manželé či příbuzní. Porušení se trestá – a vzhledem k tomu, že letos na jaře tálibánci znovu zavedli institut veřejného bičování a kamenování, mrazí z představy, co všechno může takový trest obnášet. Tresty dále hrozí třeba také taxikářům, kteří by se uvolili svézt samotnou ženu bez mužského doprovodu. Ženy nesmějí studovat ani pracovat ve většině sektorů. V ohrožení života jsou kromě žen v Afghánistánu například také LGBTQ+ lidé. Zákony v prohlášení bezprostředně odsoudila OSN.
Návrat genderového apartheidu si tálibánci během uplynulých let postupně testovali: zničili přitom veškeré zbytky organizací podporujících ženy a dívky. V zemi už tak nezůstal prakticky nikdo, kdo by se drakonickým pravidlům dokázal veřejně postavit na odpor. Mezinárodní komunita se mezitím stále nedokáže shodnout, zda je vůbec správné se snažit s Tálibánem jednat, a většina její pozornosti se v posledních měsících upírá hlavně ke krokům Izraele v Gaze. Kontroverzní zasedání OSN v katarském Dauhá, na němž letos v létě nechyběli právě tálibánští předáci, zdá se, žádné větší vítězství nepřineslo. Přítomnost afghánských špiček u jednacího stolu nicméně otřesný režim do jisté míry legitimizuje.
Po ofenzivě v roce 2021 se představitelé hnutí dušovali, že tentokrát si ženy pod jeho nadvládou práva zachovají. Už tehdy ale bylo jasné, že ve snaze upevnit nově nabytou moc západní svět spíše jen dočasně chlácholí. Realita, která připomíná ještě zrůdnější verzi klasického románu americké spisovatelky Margaret Atwood Příběh služebnice (autorka se ostatně mnohokrát nechala slyšet, že do podoby fundamentalistického totalitního státu Gileádu nevetkla nic, co se někde ženám napříč historií skutečně nestalo), vrací Afghánistán do 90. let, kdy se Tálibán chopil moci poprvé.
Utrpení žen jen, když se hodí
Zákaz používat na veřejnosti vlastní hlas, stejně jako naslouchat hlasům ostatních lidí se stejným pozadím a osudem, má kromě nepředstavitelných praktických dopadů na život hlubokou symboliku. Například pro afroamerické otroky ve Spojených státech byl zpěv lidových písní jedním z posledních dostupných způsobů vzájemné komunikace a zdrojů vlastní kultury, identity a dočasné mentální úlevy. Řada disciplín od antropologie po psychoanalýzu uznává hlas jako ukazatel autentičnosti a bránu do vnitřního světa jednotlivce. Hlas je naším nejpřirozenějším nosičem názorů a myšlenek a nedílnou součástí osobnosti, kterou však ženy podle Tálibánu raději vůbec mít nemají. O to rázněji a vytrvaleji by však téma bezpráví ve středoasijském státě měly zvedat ženy z jiných koutů světa, jakkoliv jde vzhledem k současné moci Tálibánu do velké míry o symbolickou podporu. Zajímat se a sdílet informace o tom, co teď afghánské ženy musejí zažívat, je to nejmenší, co pro ně můžeme udělat.
Řada domácích odpůrců feministického hnutí totiž obludné režimy potírající ženská práva, jako je ten v Afghánistánu, s oblibou využívá jako hůl, s níž lze v případě potřeby v debatě přetáhnout ženy ve svobodných zemích, pokud si začnou příliš ‚vyskakovat‘. Tedy mluvit například o pay gapu, nedostatku školek, penalizaci mateřství či sexuálním násilí.
Ohledně vztahu spojení se současným západním feminismem je nicméně potřeba zmínit ještě jednu věc. Řada domácích odpůrců feministického hnutí totiž obludné režimy potírající ženská práva, jako je ten v Afghánistánu, s oblibou využívá jako hůl, s níž lze v případě potřeby v debatě přetáhnout ženy ve svobodných zemích, pokud si začnou příliš „vyskakovat“. Tedy mluvit například o pay gapu, nedostatku školek, penalizaci mateřství či sexuálním násilí. „Raději se jeďte podívat do Asie nebo na Blízký východ, abyste viděly, že v Česku máte mlčet a být rády, jak se tady máte dobře,“ hřímají.
Takové srovnávání ale není ničím jiným než prachobyčejným argumentačním faulem lidí, kterým práva žen nejspíš vytanou na mysli jen tehdy, pokud vycítí příležitost s jejich pomocí shodit ženy jiné. To, že se uprostřed Evropy jako ženy naštěstí nemusíme bát o holý život (tedy většinou, femicida se totiž děje i u nás), neznamená, že se nesmíme a nemáme ozývat v kritice systémových nerovností, které jsou relevantní pro náš kulturní a zeměpisný prostor. Své hlasy totiž stále ještě používat můžeme. Na rozdíl od Afghánek, jejichž současná situace ukazuje, jak naivní by bylo se domnívat, že svět 21. století už definitivně a zcela samozřejmě vykročil z dob patriarchálního temna.
