Co potřebuje dětský mozek, aby se mohl učit? Dobré vztahy a odpočinek

Centrum Intricate Roots na svém webu uvádí, že vaším cílem je „proměňovat vzdělávací systém skrze neurobiologický přístup citlivý k vývoji“. Co si pod tím mám představit?

Myslíme si, že náš vzdělávací systém a školy se hodně vzdálily tomu, jak funguje mozek. Málokterý učitel se toho během studia pedagogiky dozví dost o fungování mozku a o tom, jak mozek vstřebává informace. A to je problém, protože jeho úkolem je, aby dennodenně působil na mozky dětí. Když se lidé učí, vznikají nová spojení mezi neurony, a mozek se tak neustále přetváří. Velkou roli v tomto procesu hraje také stres. Odborníci na vzdělávání často mluví o takzvané „zóně nejbližšího vývoje“, kde se dítě nejefektivněji učí. Jenže tato zóna nevypadá pořád stejně. Rozšiřuje se a zase zužuje podle psychického i fyzického stavu žáka. A to stejné mimochodem platí i o učitelích. Hodně se mluví o tom, že by se vzdělávací systém měl změnit pro žáky, ale on není ideální ani pro učitele.

Jak vaše centrum konkrétně pomáhá ve školách?

Stává se, že k nám přivedou dítě, kterému se nedaří, jsou s ním problémy. My ale málokdy řešíme jen toho individuálního žáka, protože jako školák prostě fungujete uvnitř systému. Na ten my se podíváme a zkusíme navrhnout změny, aby byl víc v souladu s vývojem dítěte. Dám příklad: je vám devět let a chodíte do čtvrté třídy. Upřímně řečeno, očekávat od vás, že budete 45 minut tiše sedět a soustředěně pracovat, je prostě neadekvátní vývojovému stupni, v němž se nacházíte. Spousta podobných požadavků, které na děti klademe, je přehnaných.

S tím naprosto souhlasím. Hraje nějakou roli i prostředí třídy?

Obrovsky důležité jsou vztahy, a znovu – nejen pro děti, ale i pro učitele. Ti ze sebe hodně dávají, ale málokdy mluvíme o tom, že by měli také dostávat. Další podstatná věc je pohyb. Mají děti vůbec šanci se během vyučování hýbat? A jak? Je důležité zachovávat rytmus a tím nemyslím, že budeme bubnovat, ale mít nějaký rytmus učení a odpočinku. Protože školní den se často odehrává v poklusu. Zvonek zvoní, začíná hodina, končí hodina, začíná další. Ale nemyslí se dost na to, že mozek potřebuje také vydechnout a zpracovat všechny informace, které během dne nasál. Je dokázáno, že když se „odpojíme“ a můžeme jen tak být, hrát si, tak tehdy má náš mozek prostor si všechno utřídit a učit se. A o tom, že bychom měli všichni víc spát, snad není ani potřeba mluvit.

V tom by mohla pomoci i fyzická práce, třeba péče o rostliny, školní zahradu. Dělá se to tak v USA?

Hodně se o tom mluví, ale málo změn se tímto směrem děje. Jsou školy, které se snaží víc, ale zdaleka jich není dost. A přitom máte pravdu, práce s hlínou a rostlinami jsou přesně tou činností, která mozku umožní vstřebávat a třídit informace. Víc a víc žáků se navíc v poslední době ptá po smyslu toho, co se učí ve škole. Proč je tohle nebo tohle důležité? Jaký vztah to má k mému reálnému životu? Nemyslí to špatně nebo neuctivě, ale prostě jim vzdělávání přijde odtržené od jejich reality. Pokud bychom víc naslouchali jejich vývojovým potřebám, nemuseli by mít tolik pochybností o smyslu vzdělávání.

Co vůbec dětský mozek potřebuje, aby se mu dařilo a dokázal se učit?

Jak už jsem říkala, naprostým základem jsou dobré vztahy. Dítě potřebuje cítit, že je ve škole vítané, že tam patří, že také něčím kolektivu přispívá. Protože když se bojí, že ho někdo bude šikanovat, nebo má pocit, že nezapadá, tak se samozřejmě nedokáže dostatečně soustředit. Potřebuje dostatek pohybu i odpočinku. Nemůžeme na děti pořád jenom mluvit, to nevede k lepšímu učení.

Dají se budovat vztahy a pocit bezpečí, když je ve třídě pětadvacet a víc dětí, jak se to často stává v Česku?

Teoreticky to možné je, ale podle mého názoru by už někdo měl říct, že to je velmi zastaralý způsob vzdělávání a že je potřeba změna. Musíme ten systém vybudovat kolem učitelů; tak, aby i pro ně byl udržitelný a realistický. Pětadvacet dětí na učitele je prostě moc. Možná na střední škole už se tak učit dá, ale u předškoláků bychom na tolik dětí měli mít nejméně čtyři dospělé a na základní škole tři. Jedině tak budou učitelé odvádět dobrou práci.

Přijde mi zajímavé, jak mluvíte o učitelích, protože na ty se často zapomíná. Jak se dá pomoct jim?

Nevím, jaká je situace v Česku, ale v USA čelíme opravdovému exodu učitelů. Mají těžkou práci, která není nijak skvěle placená. Mnozí z nich si hledají přivýdělek navíc na letní prázdniny a mladí učitelé mají běžně po večerech další úvazek mimo školu. Navíc ze studií si odnesou učivo, které mají předat, ale jen málo nástrojů pro zvládání náročného chování dětí ve třídě. A podle mnohých z nich se z učení vytrácí kreativita, kterou používali dříve, také třeba proto, že je ve třídě moc dětí, takže je potřeba se soustředit na udržení kázně, i z důvodu přeplněných osnov.

V Česku můžete často zaslechnout názor, že v 80. letech bylo ve třídě 40 žáků, ale učitel měl respekt a všichni jsme všechno uměli. Dnes přibývá poruch učení i chování a děti toho umí mnohem méně. Co se stalo?

Ano, to bych také ráda věděla, protože poruchy učení a chování tu byly odjakživa, to není nic nového – jen možná žáci s výraznějšími projevy neměli šanci se zapojit do hlavního proudu vzdělávání. A také je možná ve hře víc faktorů v prostředí, které to celé zhoršují. Nedávno jsem třeba slyšela nějakého odborníka na veřejné zdraví v USA, který prohlásil, že naše země zažívá epidemii osamělosti. Máme mnohem méně vztahů a kontaktů s lidmi než naši předkové před třiceti či čtyřiceti lety. Mnozí rodiče vychovávají děti daleko od příbuzných, ale nikdy v historii děti nevyrůstaly jen v nukleární rodině; je to náročné a osamělé pro všechny. A k tomu v uplynulých letech nastoupily technologie, kvůli nimž jsou lidé paradoxně ještě izolovanější. Na rodinách a dětech se to podle mě odráží. Nevím, jestli je to odpověď na vaši otázku, ale tohle mě k tomu napadá.

Co by pomohlo učitelům už v začátcích kariéry, aby uměli s dětmi lépe pracovat?

Nejen učitelům, ale třeba i sociálním pracovníkům by pomohlo, kdyby měli už ve škole příležitost zjistit něco víc o fungování mozku, o učení a o tom, jak ho ovlivňuje stres. A samozřejmě by velmi pomohlo, kdyby se každý, kdo pracuje s mládeží, ve škole dozvěděl, jak zvládnout skupinu, jak řešit, když se jim ve třídě nějaké dítě psychicky „rozloží“ nebo je v dlouhodobé krizi.

Můžete mi říct víc o tom, jak se mozek učí a jakou roli v tom hraje stres?

Velkým specialistou a průkopníkem v tomto ohledu je psychiatr Bruce Perry, který na učení nahlíží z pohledu neurologie. (V češtině mu nedávno vyšla kniha, kterou napsal společně s moderátorkou Oprah Winfrey a jmenuje se Co se ti stalo? – pozn. red.) Podle doktora Perryho je naše fungování – a tím myslím učení, sociální reaktivita nebo odolnost vůči všemožným nepříjemnostem – do značné míry ovlivněno tím, v jakém stavu se v každém momentu nacházíme. Úroveň stresu má zkrátka velký vliv na to, jak zvládáme svoje úkoly a které části mozku zapojujeme.

Lidský mozek se skládá z mnoha částí, ale nejlépe se učíme, když jsme velmi bdělí, zapojujeme část mozku zvanou kortex. Pokud nám v takovou chvíli učitel něco říká, dokážeme to racionálně a kriticky vnímat. Zároveň se zapojuje limbický systém, který vnímá vztahovou rovinu. Pokud cítíme, že nás učitel rád vidí, že nás respektuje, že my respektujeme jeho, tak to je ideální stav, kdy se můžeme učit. Jenže když se rodiče včera pohádali, doma není dost jídla a podobně, tak se místo stavu bdělosti nacházíme spíš ve stavu poplachu. Zapojují se nám jiné části mozku než tomu šťastnějšímu dítěti vedle nás. Nemáme přístup k racionálním částem mozku a naopak máme velmi aktivní limbický systém. Takže se mnohem víc soustředíme na vztahovou rovinu situace a méně nebo vůbec na učení. Ne proto, že bychom to tak chtěli, ale jednoduše kvůli stresorům, které zatěžují náš mozek a znemožňují nám soustředění a myšlení.

Jak se to odráží ve školách?

Když si představíte třídu o třiceti dětech, tak je celkem dobře možné, že pětadvacet z nich je vývojově tam, kde mají být, a do školy přicházejí připravené se učit. Jenže my musíme myslet i na to, co můžeme udělat pro těch zbylých pět. Víme totiž, že na začátku úspěšného učení je zvědavost, která nastartuje zájem, úsilí a celý ten cyklus učení. Jenže zvědavost je svým způsobem luxus. A když doma zažíváte násilí, nemáte pořádně kde bydlet a přijdete do školy bez snídaně, tak potřebujete pomoc, abyste si mohli zase dovolit být zvědaví a učit se.

Přijela jste do Prahy na konferenci, která se zabývá traumatem a vzděláváním. O traumatu se teď opravdu hodně mluví. Myslíte si, že v každé třídě sedí nějaké traumatizované dítě, které potřebuje jiný přístup?

Myslím si, že termín „trauma“ se nadužívá. Pravděpodobně můžeme říct, že v každé třídě sedí jedno dítě, které prošlo nějakou traumatizující událostí. Pokud se ale zeptáme, jestli v každé třídě jsou nějaké děti, jejichž životy komplikují dlouhodobé a silné stresory, pak odpověď zní: rozhodně ano. Hodně řešíme žáky, kteří mluví sprostě, narušují výuku nebo se perou. Jiné děti si ale svůj stres zpracovávají uvnitř. Jsou tiché, usmívají se, přikyvují, ovšem také nejsou schopné se učit. Můžeme se zabývat tím, jak zlepšit vzdělávání pro tyto děti, ale ještě lepší by bylo, kdybychom přemýšleli, jak ho zlepšit pro všechny zúčastněné včetně učitelů.

Nepřijde vám, že v poslední době lidé slovem „trauma“ označují všechno nepříjemné, co se jim v životě stalo nebo děje?

Trauma ve světě samozřejmě existuje a nezažívá ho právě málo lidí. Na druhou stranu ale ne všechny nepříjemné situace, které se nám v životě stanou, můžeme označit za traumatizující, spíš bych mluvila o stresorech. Navíc o tom, zda a do jaké míry člověka událost traumatizuje, rozhoduje mnoho faktorů, a zdaleka ne všechny jsou zřejmé na první pohled. Řekněme, že dva lidé spolu zažijí havárii v autě, při které se jim fyzicky nic moc nestane. Jeden půjde domů, kde ho obejme rodina, jeho přátelé se budou zajímat, zda se mu něco nestalo, nabídnou pomoc. Ten druhý půjde domů, kde žije sám, protože mu rodiče už dávno zemřeli při dopravní nehodě. Ten první bude za pár dnů v pohodě, zatímco toho druhého událost hluboce zasáhne a na dlouho vyřadí z běžného provozu.

Je ale všechen stres špatný? Měli bychom úplně odstranit stres ze vzdělávání? Není úkolem dospělých v dětech budovat odolnost?

Samozřejmě, že nelze odstranit dětem ze života veškerý stres a není to ani žádoucí. Už samotné učení je pro mozek stresující, protože je namáhavé. Ale aby dítě rostlo a vyvíjelo se, musí zažívat momenty stresu a frustrace, jinak to nejde. Nicméně pečující osoby musejí dohlédnout na to, aby ten stres mohlo dítě zvládnout vlastními silami, a k tomu je třeba, aby prostředí, v němž vyrůstá, bylo předvídatelné a konzistentní. V takovém prostředí se dítě učí překonávat obtíže a nepohodu. Pokud mu ale všechen stres ze života odstraníme, tak mu vůbec neprospějeme, protože se v dospělosti bude z každého problému hroutit. Zvládání stresu je důležitá dovednost, kterou se ale musíme naučit, a to se nám mnohem lépe daří v prostředí, které je předvídatelné a přátelské.

Jessica Paola Pfeiffer vystudovala sociální práci a klinickou psychologii. Založila centrum Intricate Roots v Denveru v USA. Vyučuje na University of Colorado. Pravidelně moderuje podcast Education Suspended, kam si zve hosty ze světa vzdělávání, psychologie a neurovědy.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.