Nepotřebujeme papír o nadání, abychom děti podpořili, říkají na škole v Ústí nad Labem

Základní škola Elišky Krásnohorské v Ústí nad Labem stojí kousek od nádraží na pořádném kopci, odkud je výhled nejen na rozsáhlý sportovní a volnočasový areál, ale také do širokého okolí. Budovu postavili v 80. letech a v té době byla škola výběrová – dělaly se tu přijímací zkoušky do tříd s rozšířenou výukou jazyků. „A i když se výběrové jazykovky zrušily už v roce 2005, máme pořád na Ústecku a okolí pověst dobré školy,“ říká ředitel Martin Alinče. „Vozí k nám děti třeba i z Děčína nebo Lovosic. Je to samozřejmě čest, ale zároveň také závazek. Nemůžeme si dovolit takové rodiče zklamat.“

Školu na kopci vyhledávají i rodiče nadaných dětí z Ústecka. „Neřekl bych, že se na takové děti vyloženě specializujeme, ale snažíme se rozpoznávat silné stránky a nadání u jednotlivých žáků a dát jim možnost, aby se mohli rozvíjet,“ říká Martin Alinče. Dřív tu bylo celkem obvyklé, že žáci na některé předměty chodili i o dva ročníky výše, jenže pak na sebe někde narážely sociální a intelektové schopnosti. Dnes se snaží spíš podpořit děti ve třídách, kde jsou.

Škola nabízí některé předměty v angličtině, do výuky také zařazují metodu CLIL, kdy žáci v jedné hodině probírají látku jak v češtině, tak i v cizím jazyce. A dlouhodobě je také partnerskou školou organizace Mensa Česko, která zde pravidelně jednou za dva roky nabízí testování IQ pro žáky. „Organizaci Mensa jsme si ke spolupráci vybrali my,“ vysvětluje Lenka Macková, která učí třeťáky a také má v popisu práce péči o nadané děti. „Nabízí nám například různé materiály, online aktivity i letní tábor pro nadané. A také organizuje logickou olympiádu, které se jako škola pravidelně účastníme a jednou za čas se stane, že náš žák vyhraje krajské kolo a postoupí do kola celostátního,“ usmívá se třídní třeťáků.

Neždímat výkon za každou cenu

Lenka Macková se s nadanými dětmi setkává ve svojí praxi poměrně často, koneckonců v populaci je jich kolem dvaceti procent, takže čistě statisticky vzato musejí sedět v každé české třídě. „U nás se občas stává, že děti přicházejí s potvrzeným nadáním nebo mimořádným nadáním už z mateřské školy,“ popisuje učitelka. „Rodiče někdy mívají představu, že hned od prvního dne bude mít takové dítě individuální přístup, možnost využívání například vlastního počítače, bude chodit na předměty do vyšších ročníků a podobně. Musíme jim vysvětlit, že si napřed musí dítě zvyknout, seznámit se s kolektivem, a pak se může nastavit plán, jak dál dítě rozvíjet.“

Lence Mackové v péči o nadané děti hodně pomáhá matematika podle profesora Hejného. „Už má v sobě zabudované možnosti různých obtížností, takže kdo chce, ten může jít mnohem dál než na standardní úroveň.“ Navíc jsou pro rychlejší děti v zásobě vždy nějaké pracovní listy a zajímavé úlohy. Ale matematikou to nekončí. „Stává se, že mezi nastupujícími prvňáky je hned několik čtenářů. Nejen, že umí písmenka, ale opravdu už jsou schopní vnímat i obsah čteného textu. Pro ně máme připravené texty a úkoly pro čtení s porozuměním, zatímco s ostatními se učíme písmenka a slabiky,“ popisuje učitelka. Velkému ohlasu se těší i čtenářské dílny, na které si přinášejí děti knihu, kterou doma právě čtou, knihu, kterou si vybraly samy, knihu, která je zaujala.

„Teď mám třeba ve třídě chlapce, který je tak zabraný do tématu vesmíru, že dochází i na místní univerzitu,“ říká Lenka Macková s úsměvem. „Až budeme vesmír probírat v prvouce, tak ho ráda zapojím. Musíme ale pracovat na tom, aby dokázal své znalosti spolužákům zprostředkovat tak, aby ho pochopili.“ Vrstevnické učení je pro tuto školu vůbec oblíbená metoda, která mimo jiné pomáhá i budovat vztahy mezi dětmi. Proto se často nestává, že by nadaní žáci získávali pověst „nerdů“, se kterými se nikdo nebaví. „Pokud mají hotovou práci v hodině, mohou pomoci spolužákům, kteří si zrovna s daným úkolem nevědí rady. Výhodou je, že děti si daný problém vyřeší svým jazykem, seznámí se s tím, jak o daném úkolu přemýšlí ti druzí. Když vám někdo opakovaně trpělivě pomáhá, nemáte potřebu ho shazovat a označovat za šprta,“ vysvětluje zkušená učitelka.

Zároveň je podle ní potřeba přemýšlivé děti nepřetěžovat, neždímat z nich výkon za každou cenu. „Když dopíší test, můžou si vzít knížku nebo logické úlohy, ale často řeknou – já si jen odpočinu, paní učitelko,“ popisuje Lenka Macková a naráží na problém, se kterým se v této škole setkávají často, a tím jsou přemotivovaní rodiče soustředění na výkon. „Mají pořád představu, jak se jejich syn nebo dcera bude neustále rozvíjet, ale na nich je kolikrát vidět, že nechtějí. Že si chtějí chvíli kreslit nebo koukat z okna. Proč by nemohli?“

Je v pořádku nevědět nebo udělat chybu

Matematiku podle Hejného vyučuje také Iveta Nováková, třídní čtvrťáků. K „jiné matematice“ ji přivedla před několika lety příprava materiálů pro mimořádně nadanou žákyni. Po téměř čtvrtstoletí za katedrou se tedy paní učitelka přeučila na úplně jiný systém. „Hejného metoda mi velmi vyhovuje, protože v úlohách jsou zabudované různé úrovně obtížnosti, což plně pokrývá požadavky na rozvoj matematického myšlení žáků,“ vysvětluje. Každou hodinu bere jako objevitelskou cestu a samotnou ji někdy překvapí, jak daleko se s dětmi v řešení úloh dostanou. „Například včera jsme se čtvrťáky počítali obsahy trojúhelníků ve čtvercové síti. Umíme řešit úlohy pomocí rovnic v různých prostředích. Poradíme si i se zápornými čísly. Nalezená řešení žákům přináší radost a motivuje je k další práci.“

V práci s nadanými dětmi se jí Hejného matematika osvědčila i z dalšího důvodu. Učí bystré děti, které jsou často velkými perfekcionisty, že je v pořádku něco nevědět: „Někteří opravdu mají problém unést prohru, zvládnout chybu. Pracujeme na tom. Když luští nějakou zapeklitou úlohu a do konce hodiny ji nerozlousknou, už vědí, že jim neřeknu řešení. Vrátíme se k ní příště, s čistou hlavou.“ Mezi základní principy Hejného matematiky patří mimo jiné, že k cíli může vést mnoho cest a chyba není nepřítel. Toto se učitelka snaží přenášet i do dalších předmětů. 

I mezi čtvrťáky Ivety Novákové jsou děti, které hltají knihy. Těm vycházejí vstříc čtenářské výzvy a besedy, kde mohou představit ostatním, co je zaujalo: „Jedna žákyně z mé třídy se zajímá o období a kulturu Keltů. Na toto téma si připravila zajímavou prezentaci. V minulé třídě to zase byl chlapec, kterého fascinovalo vše kolem včel. Pokud děti chtějí povyprávět spolužákům o svých zájmech nebo o tom, co nového objevily nebo na co nového přišly, mohou sdílet s ostatními své poznatky ve vlastní prezentaci a k tomuto mají dveře plně otevřené.“

Iveta Nováková věří, že změna je život – a chrání před vyhořením. Nejen, že přešla z „klasiky“ na „Hejného“, ale za covidu se společně s dalšími kolegy z prvního stupně výrazně posunula v práci s různými prameny: „Samozřejmě máme Koumáka a podobné sešity, ale naučili jsme se využívat i elektronické zdroje s QR kódy a elektronické učebnice od různých nakladatelství. Neustále tak rozšiřujeme paletu, kam můžeme sáhnout pro materiály pro konkrétní děti a jejich potřeby. Dřív jsme takové možnosti neměli. Hodně si toho cením.“

Teenagerům už se tolik nechce

Nadané děti se ale pochopitelně nevyskytují jen na prvním stupni, i když – jak trochu posmutněle konstatuje třídní osmáků Šárka Ponížilová – část talentů ze ZŠ Elišky Krásnohorské odsaje blízké víceleté gymnázium. Učitelé se snaží ty, kteří zůstanou, maximálně podpořit. Olympiády, různé soutěže a kroužky vedené například formou laboratorních praktik jim mají pomoci, aby se ve škole nenudili. Škola se navíc snaží do rozvrhů zařadit co nejvíc půlených hodin, a třeba osmáci Šárky Ponížilové se na matematiku dělí podle výkonnosti. „Dělení navrhujeme my učitelé, ale pokud se dítě vidí jinak, může jednou za pololetí tým změnit,“ vysvětluje učitelka. Základ se naučí všichni, rychlejší mohou jít do větší hloubky. „Snažíme se, abychom si nadaných nebo prostě jen šikovných žáků všimli. Setkáváme se v předmětových komisích, probíráme, co komu nabídnout. Je ale fakt, že ne každému se chce něco navíc dělat, v tomhle to mají prvostupňoví učitelé jednodušší.“

Její kolegyně z deváté třídy Magda Kovaříková potvrzuje, že nadchnout dospívající pro opuštění svých bezpečných vyjetých kolejí není někdy úplně jednoduché. I u ní se na matematiku třída dělí podle výkonnosti. Kdo chce do rychlejší skupiny, musí o to aktivně usilovat. „Pak se ale stane, že po měsíci zjistí, že tam nejsou spokojení. Tempo práce je vysoké a někoho to stresuje. V tom případě se dohodneme na tom, že je lepší myslet na své duševní zdraví,“ vysvětluje matikářka.

I ona vsází na elektronické zdroje a díky nim má možnost ušít hodiny na míru potřebám jednotlivých dětí. Navíc se pravidelně schází s rodiči a žáky na triádách, kde společně mluví o tom, jaké si konkrétní dítě nastavuje výzvy a jak se mu je daří naplňovat. „Dřív jsem vyžadovala potvrzení o nadání z pedagogicko-psychologické poradny,“ vzpomíná. „Dnes mi stačí vidět, že zvládá učivo a na triádě vyjadřuje touhu se učit víc. V tu chvíli nepotřebuju žádný papír na to, abych ho podpořila v rozvoji.“

Na triádách teď pravidelně řeší i jednoho ze svých žáků s mimořádnou inteligencí. „Když to řeknu s trochou nadsázky, mám pocit, že vyloženě trpí svým nadáním. Je hodně neklidný, občas vybuchne, pláče, vzteká se, protože mu ostatní vůbec nestačí a jeho to frustruje,“ popisuje Magda Kovaříková. „Přešel k nám do školy po tom, co byl jinde šikanován. My mu dáváme prostor. Když má pocit, že už nemůže vydržet, může se jít projít na chodbu nebo si sedne k počítači a sám si kutá na něčem, co je spojené s naším tématem. Když nechce pracovat ve skupině, nemusí. Jeho frustrační tolerance je malá, i když se už hodně posunul. S ním a jeho rodiči se scházíme pravidelně. Věřím, že to společně dáme.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.