Škola plná dětí, které se umí učit i radovat. Dobré žáky dělají dobré podmínky

Den tu začíná na evropské poměry radikálně brzy. V 5:30 dusot dětských nohou za mými dveřmi promění během okamžiku noční klid ve velmi rušné ráno. Pokoj pro nemocné děti, předělaný dočasně na pokoj pro hosty, kde se převaluji na tvrdé posteli, se nachází na chlapeckém patře vedle koupelny s toaletami. Poslouchám bouchání dveří, klučičí hlasy různé výšky a intenzity a změť dalšího hluku, který neumím pojmenovat. Chtěla jsem zažít školu od budíčku do večerky, ale teď se mi nechce vstávat a narušovat klukům komfortní zónu při mytí a na toaletě. Jsou super zdvořilí, jistě by mě i polonazí pozdravili úklonem hlavy, někdo by utrousil i good morning miss!, ale já je toho raději ušetřím a koupelnový scénář si jen představuji. Na záchodě a u umyvadel se za půl hodiny vystřídá několik desítek dětí a stejně tak o patro výš, v dívčím oddělení. Celkem tu žije kolem sto šedesáti dětí. V šest už musí být všichni oblečení do tepláků, na plácku před školní budovou obvykle začíná rozcvička celé školy. 

Jsem na návštěvě v internátní základní škole v indickém Siliguri v Západním Bengálsku. Tise Himalayan International School (akronym THIS) založil opat buddhistického kláštera Khenpo Tenpa Yungdrung se svým týmem, ale není to církevní škola, nýbrž sociální projekt. Je to škola určená dětem z odlehlých himalájských vesnic v Nepálu i Indii a zejména – i když ne výlučně – těm, které patří k etnické menšině mluvící tibetskými dialekty. Hlavním cílem je poskytnout dětem z chudých rodin mix moderního a tradičního vzdělání, které vychází z hodnot himálajské kultury spojených s buddhismem, hodnot, jako je mírové soužití mezi lidmi a nebo respekt člověka k přírodě. Proč kvůli tomu děti musely odjet z hor do dalekého rušného města? Vysvětlím.

Do neznáma za štěstím

Mamata Rokaya chodí do posledního, 8.ročníku, a do školy přišla před šesti lety, když se otevírala. „Upřímně, tehdy jsme nedali dohromady anglicky ani větu,“ říká nyní už slušnou angličtinou. Do školy se prý moc těšila, na rozdíl od jiných dětí, které na mou otázku odpovídají, že se spíš bály neznáma. „Strašně jsem si přála se sem dostat,“ říká.  Začátek byl podle ní těžký, ale „pak jsme si zvykli a teď jsme tu všichni kamarádi, bratři a sestry,“ vypráví všestranně talentovaní dívka, která je premiantkou školy a umí krásně tančit. O víkendech a svátcích předává své taneční umění i spolužačkám. Tanec je tu mezi děvčaty populární a s pomocí videí na Youtube se svépomocí učí různé styly, od folkloru po bollywood. „Od dětství jsem chtěla být tanečnicí. Pak jsem si ale uvědomila, že tak dobrá zase nejsem, a teď spíš chci jít dál studovat a pak mít vlastní byznys s bio potravinami. U nás v horách je všechno jídlo bio,“ říká Mamata s úsměvem a podívá se na mě oříškově hnědýma očima.   

Internátní školy jsou pro mnoho evropských rodičů nepředstavitelná věc, ale v Nepálu a Indii jsou běžné. Z horských oblastí odchází do blízkých či vzdálenějších boarding schools část dětí už před desátým rokem  a dvanáctiletých většina. Trend v posledních desetiletích hodně zesílil. Souvisí to s hodnotou vzdělání jako sociálního a ekonomického výtahu a také s úbytkem tradičních forem výdělku v horách. Hory se vylidňují a není tam ani dost dobrých učitelů. Děti z nejchudších rodin, které si nemohou dovolit za vzdělání platit, však bývají odkázané jen na místní veřejnou školu ve vesnici nebo v blízkém okolí, a tam se toho často moc nenaučí. „Stávalo se, že učitel ani nepřišel,“ vzpomíná jeden z chlapců. „Nám se tehdy líbilo, že nemusíme nic dělat, ale teď si uvědomuju, že jsme marnili čas,“ dodává. Kromě toho státní nepálské školy nevyučují tibetštinu ani tibetskou kulturu.

 „V naší vesnici se mluví dialektem zvaným khampa, který je podobný tibetštině. Dřív jsme tak mluvili i v naší rodině, ale pak jsme přešli na nepálštinu, protože ve škole se mluví jen nepálsky a šlo mi to lépe,” říká Mamata. Rodiny jazykových menšin tak pomalu ztrácejí své kulturní kořeny vázané na jejich jazyk.

V této škole se Mamata učí stejně jako ostatní děti od předškolní třídy až po osmou třídu tři jazyky: nepálštinu (která je jedním z úředních jazyků v Západním Bengálsku), tibetštinu a angličtinu. Každý jazyk se vyučuje 45 minut denně.

Vzdělání v sebevědomí

Společnou rozcvičku mají děti každý den, ale tento týden je to zrovna jinak, škola má závěrečné testování ze všech akademických předmětů – přijela jsem na samý závěr školního roku. Děti sice vstaly jako obvykle, ale místo ranního tělocviku mají za úkol si před snídaní opakovat učivo. Některé si otevřely učebnice v jídelně a jedno přes druhé z nich něco nahlas přeříkávají, další si posedaly venku, po dvou, třech nebo samy. Někdo vypadá soustředěně, někdo pod kapucí mikiny spíš klimbá. 

Cviky, které jim ráno mají rozproudit krev a uvést tělo do harmonie, si prohlížím aspoň na krátkých videích od Sonama Norbua. Kenla (tibetsky učitel – tak mu a dalším dospělým děti říkají) je duší školy, o děti se stará od jejího otevření. Oficiálně je prezidentem zakládající organizace, což ve skutečnosti znamená, že je neustále na místě, řeší každý problém, který se vyskytne, a stará se o internát a zdraví a well-being dětí. Všechny děti zná jménem i příběhem. Mnohé rodiny, z nichž děti pocházejí, sám navštívil.

„Byl jsem členem týmu, který v roce 2017 jel do hor na náborovou výpravu, nabídnout rodinám místo v naší škole,” říká mi. „Viděli jsme tam hodně chudoby a děti bez matky a otce nebo s otci alkoholiky. Některé děti pásly v horách kus od vesnice dobytek, úplně samy.” 

Ranní cvičení je, jak mi vysvětluje, sestavené ze základních cviků tibetské jógy. Děti na videu jsou v řadách za sebou a společně dělají různé, dynamické pohyby, vystřelují paže před sebe nebo s rukama v bok vyskakují do výšky s pokrčenými koleny, při některých cvicích vykřikují společně různé slabiky. Tibetská jóga, stejně jako krátká meditace ráno a večer, typické lidové tance v oděvech s dlouhými rukávy, kterými se ladně mává do vzduchu, ale třeba i malování buddhistických mandal – to vše se tu děti učí během uměleckých výchov nebo v odpoledních a víkendových zájmových kroužcích. Škola dětem zprostředkovává himalájskou, ale i indickou kulturu a její zvyklosti, a to zážitkovou formou. Hodně se tu zpívá, tančí i kreslí. Velký důraz kladou i na environmentální výchovu, která zde není považována za nové, módní téma, ale za pokračování tradiční úcty horalů k přírodě, jejich snahy žít udržitelně, v souladu s životním prostředím.

Třetím vzdělávacím a výchovným cílem – kromě moderního vzdělání a předání kulturních tradic – je cíl, který se dostaví snad i automaticky, když jsou oba předchozí dosaženy. „Chceme, aby děti věděly, že nejsou horší než ostatní, že mohou mít stejné aspirace, touhy a sny jako ostatní," říká zakladatel školy Tenpa Yungdrung. Jinými slovy, pocit vlastní hodnoty a důstojnosti dětí je pro tým dospělých, který školu uvedl do života, stejně důležitý jako jejich vzdělání.

Děti, které si umí poradit s nudou

Den je tu nalajnovaný od budíčku po večerku, což zajímavě kontrastuje s živostí a vitalitou dětí. Dokáží se na povel zcela utišit, ale uťáplé nejsou. Když si hrají, hrají si ostošest, hlučí a nikdo je neumravňuje.  „Všechno má svůj čas, když si hrají, ať si hrají!“ říká lakonicky Sonam Norbu. 

Ráda tu děti při hře pozoruju, jsou obratné a vynalézavé, cestu z nudy si hledají vlastními prostředky. Skupinka pěti holčiček, hádám tak šestiletých, sedí v kruhu pod schodištěm ubytovny a hází do vzduchu kamínky. Těch je tu na rozdíl od hraček dost. Jednou rukou vyhazují  jeden, dva, tři oblázky a zase je chytají, do dlaně a na hřbet ruky, ukazují si, jak se to dělá, a vesele si povídají. Skvělé na procvičení  motoriky.

Mají tu i hřiště, dvě šišaté brány a míč, a fotbal má hlavně mezi chlapci (ale hrají ho i dívky) hodně zapálených příznivců, nejeden z nich sní o tom, že se stane slavným fotbalistou. Patnáctiletý Binod kvůli tomu vstává každý den ve čtyři ráno a sám trénuje. „Sny se nesplní jen tak přes noc, musí se na nich zapracovat,“ říká rozvážně. Vášeň pro fotbal dělá z kluků zaujaté čtenáře místních novin (jejich sportovních rubrik), které visí na školní nástěnce. 

Mobily děti nevlastní. Občas je ale vidět, jak se shluknou kolem nějakého dospělého, který jim něco ukazuje na tom svém. V neděli se přes telefony dospělých spojují se svými rodinami, které žijí daleko v horách, kam se děti nedostanou ani na prázdniny. Kontakt s rodiči se tak odehrává hlavně přes whatsapp. Roli širší rodiny v internátu přebírá tým školy, učitelé a vychovatelé. Mnoho učitelů a celý internátní tým bydlí ve školním areálu stejně jako děti.

„Moje žena s malou dcerou žijí v Kalimpongu, což je asi dvě hodiny cesty autem, já za nimi jezdím o víkendu a přes týden přespávám ve škole. Dcera mi chybí, ale zato se odpoledne mohu věnovat našim žákům. Jejich rodiče jsou daleko, tak se je snažíme my dospělí nahradit,“ říká vedoucí učitel Nikhil Khati.

Koloběh vody z kartonu 

Ve škole bydlí i Yungdrung Lhamo, mladá učitelka původem z dalekého Ladakhu. Jako malé děvče i ona prošla internátní školou daleko od domova a říká, že jí to naučilo se spoléhat na sebe. Mluvíme spolu v knihovně. Ukazuje mi tu výtvory dětí ze svého předmětu, které leží na stole u okna. Yungdrung Lhamo učí ve škole „social studies“, kam patří i zeměpis. Dětem zadala, ať ztvární koloběh vody v přírodě. „Máme tu hodně papírových kartonů, tak jsem je pobídla, ať něco vyrobí z toho,“ říká. Žáci své omezené možnosti vytěžili perfektně. Díky dětské zručnosti a fantazii se kartonové obaly proměnily v sugestivní, špičaté hory, domy, mosty, pod kterými tečou modré řeky. Z vaty se stala oblaka, listí a kamínky vytvořilo přírodu. „Zvládli to skvěle, jsou šikovní,“ chválí děti učitelka, která do školy přišla před rokem a půl. 

Další mladá žena v pedagogickém sboru je Rinchen Thapa. Učí angličtinu ve čtvrtém, šestém a sedmém ročníku. Pochází z vesnice v okolí města Darjeeling, které je od školy, co by kamenem dohodil (na indické poměry), necelých osmdesát kilometrů. Je z tibetsko-nepálské rodiny, ale tibetštinu dohání až teď, v dospělém věku. „Když vidím, jak se jí učí děti, i já mám chuť se jí naučit pořádně,“ říká.

Angličtina je podle ní ve srovnání s tibetštinou jednoduchý jazyk. „Snažím se děti hlavně rozmluvit,“ říká Rinchen Thapa, která vystudovala politologii a angličtinu. „Ve třídách, kde je dvacet pět dětí, není snadné zapojit všechny, aby byly v hodinách co nejaktivnější,“ dodává. Některé z děti si daly závazek učit se jazyky nejen ve třídě, ale i mimo školní výuku. „My holky v našem pokoji jsme si slíbily, že jakmile vkročíme do dveří, budeme mluvit jen tibetsky nebo anglicky, aby se nám to dostalo víc do krve,“ vypráví Mamata. To paní učitelce Rinchen usnadňuje práci.

Yungdrung i Rinchen a další učitelé jsou také „house masters“.  Co to znamená? Všechny děti školy jsou rozděleny do čtyř formací, tzv. domů. Každý dům má svou barvu a je pojmenován podle jedné ze čtyř významných asijských řek, které pramení u hory Kailáš v Tibetu: Indus, Brahmaputra, Sutlej a Karnali. (Kailáš se tibetsky řekne Tise a to je i slovo v názvu školy).

Yungdrung Lhamo a její kolega Sonam Tashi Bhutia vedou žlutý dům Indus, zatímco Rinchen s kolegyní Sweta Rai jsou například vedoucími učiteli modré Brahmaputry. Jsou referenčními – chtělo by se říct třídními – učiteli pro zhruba čtyřicet dětí různého věku. 

Škola pořádá soutěže, ve kterých se týmy jednotlivých domů utkávají. Může to být přednes před publikem, různé výtvarné projekty, taneční vystoupení nebo šampionát ve fotbale. „Snažím se povzbudit i ostýchavější děti, aby se zapojily. Nedávno se mi taková věc povedla s jednou dívčinou, která by se sama nepřihlásila, ale pak si dodala odvahu, stoupla si před publikum, zvládla to a hned byla sebevědomější,“ říká Rinchen Thapa.

Hodně se toho tady děti učí už jen tím, že se starají o internát. V neděli se tu kolektivně uklízí, děti pomáhají při vydávání jídla a dalších činnostech. Každý den přináší spoustu interakcí se spolužáky různého věku, peer learning je tu na denním pořádku a samozřejmostí. S věkem dětem přibývá povinností a odpovědnosti. Starší žáci sami od sebe pomáhají malým dětem udržet talíř ve vodorovné poloze, když jim na něj jiní nakládají jídlo, ráno musí zajistit, že všechny děti vstanou a obléknou se včas. Každý ze čtyř domů má svého kapitána, ten má povinností nejvíc. Mamata a fotbalista Binod o tom něco vědí. Mamata je tento rok kapitánkou Indusu a Binod byl v minulosti kapitánem celé školy. „Starat se o ostatní je hodně práce, ale někdy to je i zábavné,“ říká.

Někdo tu šanci nedostane

Dívám se na fotku rodičů s první skupinou dětí, které dorazily do školy v roce 2018. Větrem ošlehaní horalové často vypadají daleko starší, než je jejich biologický věk. Život v horách se mění k lepšímu, někde pomaleji, jinde rychleji, staví se silnice, infrastruktura. Situace drobných farmářů, kteří pracují na poli nebo chovají dobytek, se ale zlepšuje velmi pomalu a někdy je i horší, protože mizí tradiční obchodní výměna a roste konkurence. Pro mnoho rodičů žáků této školy je život naplněný těžkou manuální dřinou, a podle toho i vypadají. I jejich děti v odraných šatech na fotce vypadají jinak než děti, které potkávám ve škole, přitom jsou to často stejné děti. Jako by se jejich tváře projasnily.

Nawang Sherpa je seniorní učitel, který první vlnu dětí ve škole přijímal. Bylo třeba je naučit všechno od úplného začátku, včetně základní hygieny. Jako zkušený učitel svůj tým povzbuzoval, aby s dětmi hlavně hodně komunikovali, a zdůrazňuje angličtinu. „Děti jsou velmi bystré a dokážou jazyk pochytat od dospělých, učí se napodobováním,“ říká. „Moje rada byla: ve třídě s nimi hlavně mluvte, učebnice nechte zavřené. Vyprávějte jim příběhy, vyprávějte o tom, co je zajímá, a dejte jim prostor, ať mohou reagovat!“ Poučený pedagogický přístup. 

S pomocí Nawanga, Norbua, Nikhila, Rinchen, Yungdrung a dalších kolegů, se kterými jsem nestihla mluvit nebo se mi nevejdou do textu, se děti téhle školy ocitly ve zcela jiné situaci, než by trajektorie života jejich rodin předpovídala. Velmi pravděpodobně je čeká lepší život, než mají jejich rodiče. 

Snad se to poštěstí i dalším dětem. Škola nevybírá žádné školné, žije pouze z darů a nežijí si tu na vysoké noze. Na fotkách vypadají školní uniformy úhledně a fotogenicky, při bližším pohledu na živo člověk vidí leccos jiného, třeba díru v botě. 

Strava je také skromná. Na snídani vejce s chlebem nebo vařená cizrna, na oběd rýže, brambory, čočka a zelenina, večer nudlová polévka s masem nebo zeleninou nebo opět rýže, brambory, zelenina. Na svačinu mají děti čaj s mlékem a burizony, občas ovoce. Zajímavější jídlo dostávají o zvláštních příležitostech, sladkosti výjimečně.

Jídelníček je ale dobře promyšlený, protože děti mají zdravé, bílé zuby a jiskřivé oči a někteří kluci už mě přerostli. Prohlížím si dětské písanky, výkresy a na další „důkazy o vzdělávání” a vidím, že žáci se umí soustředit, umí pochopit, co se po nich chce, a umí to vcelku dobře vymyslet. Když si hrají, vidím, že to dělají s chutí a umí být šťastné. A z toho, co mi říkají, je jasné, že dobře chápou, že vzdělání je jejich šance. 

Šance, kterou mnoho lidí z horských komunit Nepálu a Indie nedostalo. „Znám dost velmi inteligentních lidí, kteří studovat nemohli, jejich potenciál zůstal nenaplněný, což je frustruje a je smutné se na to dívat. Problémy v našich komunitách souvisejí s tím, že lidé nezískali vzdělání,“ říká zakladatel školy, představený kláštera Tenpa Yungdrung, který sám pochází z horské vesnice v Nepálu. Věří, stejně jako Sonam Norbu, že škola, kterou založili, dokáže rozetnout řetěz nepříznivých životních okolností, který chudé rodiny spoutává.

Zajímá mě, jaké mají s dětmi plány, když dorostou. Neočekávají snad od absolventů školy, že až dostudují, vrátí se do hor a budou se věnovat revitalizaci rodné vesnice? Některé podobné školy s něčím takovým počítají, připomínají dětem závazek vůči jejich komunitám. 

Tahle škola ale nechává velký prostor pro dětské sny. „Samozřejmě, že pokud se vrátí domů, bude to jen dobře, pomohou své komunitě, ale očekávat to od nich nechceme a ani by to nebylo realistické,“ říká zakladatel školy Tenpa Yungdrung. „Pokud si mladí lidé touží rozšířit obzory a odejít jinam, neměli bychom je nutit, aby zůstali. Stejně by to nefungovalo,“ říká a zní to rozumně. „Vlastně je možná i dobře, když půjdou do světa,” říká po chvilce. „Mohou tak hodnoty, které jim škola předala, sdílet s dalšími lidmi mimo svůj obvyklý okruh a pozitivně je ovlivnit.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.