Mladým společnost není lhostejná. Iniciativa Respektuju ukazuje, že osvěta může být cool
Jana a Kateřina chtějí změnu. Jejich dlouhodobým cílem je především informovat mladé lidi o důležitých společenských otázkách. Na svém instagramovém profilu s názvem Respektuju učí Čechy, že na rozhledu a empatii záleží. „Spousta lidí si během pandemie řekla, že se budou vzdělávat na internetu. A to je super,“ říkají.
„Lidi s podobným smýšlením jako my nemají v tuzemsku koho volit,“ říká Kateřina Panzerová. „Myslím si, že tu strany nemůžou být progresivní. Pokud by někdo chtěl tuhle mezeru vyplnit, ostatní partaje ho stejně semelou.“ Kateřina je jednou polovinou dua Respektuju, které se na Instagramu svým 43 tisícům sledujících snaží rozšířit obzory ohledně společenských témat, o nichž se v Česku mluví málo nebo vůbec.
Skrze krátké a graficky zajímavé instagramové posty se tak uživatelé dozvědí například informace o nejčastějších mýtech o panenské bláně, problematice porodnického násilí, islamofobii nebo veganství. Nejvíc sledujících nachází účet mezi uživateli od šestnácti do devatenácti – jejich větší část tak tvoří právě mladí Češi a Češky, kterým společenská témata a politika nejsou lhostejné, ale zatím je nemohou ovlivnit u volebních uren.
„Nápad na založení Respektuju vznikl v roce 2020,“ vypráví na focení kampaně pro Converse Jana Myšáková, zakladatelka profilu, k němuž časem přibyl stejnojmenný podcast. „Věnovala jsem se tehdy různým prospěšným projektům – tou dobou jsem třeba zachraňovala koťata,“ říká s úsměvem. „Začalo mi docházet, že se všechny projekty u nás vždy věnují jen jedné konkrétní věci a mně tady hrozně chybí propojení různých témat. Vídala jsem přitom řadu zahraničních účtů na sociálních sítích, které se snažily dělat osvětu všeobecněji, a člověk u nich našel celou škálu témat. Takže jsem na Instagram dala výzvu, jestli někdo nedělá grafiku a nechce se mnou podobný projekt založit. Takhle jsem se potkala s Kačkou. Poprvé jsme se sešly v říjnu na plzeňském nádraží a řekly jsme si, že Respektuju by byl fajn název. Takže to celé byla velká náhoda. Od té doby tvoříme a teď už spolu i bydlíme.“
Učit followery i sebe
Jako první se dvojice začala věnovat tématu rasismu v Americe a hnutí Black Lives Matter, které začalo opět nabírat na síle po smrti Afroameričana George Floyda. „Začalo to třemi, čtyřmi posty o tomhle hnutí, pak postem o trans problematice a celkově sdělením, že se k sobě lidé mají chovat s respektem. Pak jsme vydaly příspěvek o tom, proč se nemá říkat n-word. Následně nám raketově vzrostl počet sledujících, hodně lidí to sdílelo. Dostávaly jsme ale i vlnu urážek, že někomu zakazujeme něco říkat. To byl velký milník,“ vzpomíná Jana.
Například co se rasismu týče, skutečně dobře propracované materiály jsou česky prakticky jen od romských organizací. Třeba o agresi vůči Asijcům ale česky nenajdete skoro žádné zdroje.
Kateřina přiznává, že se díky zpracovávání tématu sama v lecčems poučila. „Hrozně ráda říkám, že to pro mě bylo taky nové. Vždycky se lidí ptám, kdy se třeba dozvěděli o existenci slova feminismus. Myslím, že díky tomu, že jsme s Jančou spoustu věcí objevovaly, to začalo fungovat: kdyby šlo o jedno konkrétní téma, musela by Jana hledat někoho, kdo opravdu souzní jen s tím jedním tématem, což by bylo složitější.“
Přehlížený rasismus
Zpočátku psaly Kateřina a Jana posty samy – v současnosti už ale mají k dispozici tým dobrovolníků, který jim s účtem pomáhá. „Obecně při plánování témat vycházíme z toho, na co se nás ptá okolí: když třeba někdo něco špatně řekne. Témata vycházejí z toho, co chceme samy ukázat lidem. Aby pochopili, jaký se za určitým vyjádřením skrývá problém,“ vysvětluje Kateřina. Díky tomu vznikl například vysvětlovací příspěvek o mikroagresích.
Dobrovolníci jsou podle Jany rozdělení do tří skupin: jedna píše, další dělá korektury a ověřuje fakta a třetí se věnuje grafické stránce projektu. „Máme mezi dobrovolníky hodně vysokoškoláků, kteří daná témata studují. Vždycky příspěvek odevzdávají se seznamem zdrojů. Když jsem ještě příspěvky psala já, čerpala jsem hlavně z anglickojazyčných zdrojů a studií. Například co se rasismu týče, skutečně dobře propracované materiály jsou česky prakticky jen od romských organizací. Třeba o agresi vůči Asijcům (korektní varianta podle Ústavu pro jazyk český, pozn. red.) ale česky nenajdete skoro žádné zdroje,“ podotýká Jana.
Ptám se, jaký problém je podle dua v současnosti v české společnosti největším tabu. Podle Kateřiny rozhodně jde právě o rasismus. „Například kvůli rozdělenému školství je skoro nemožné, aby se tu plošně vytvořil pozitivní náhled na Romy a vymýtily se stereotypy. Ti lidé jsou odsunuti na svoji sociální pozici, nemají kam se posouvat.“ Podle Jany je to ale zároveň zmiňovaná absence propojení různých témat, intersekcionality. „Pracuju v neziskovce s uprchlíky a vidím, že v rámci organizace je mnohem palčivější homofobie než rasismus, právě proto, že se tam lidé s jinými etniky běžně setkávají. V rámci našeho účtu je to ale určitě rasismus, hlavně proti Romům, který je hodně normalizovaný,“ domnívá se.
Každá země má něco
Ve srovnání s dalšími zeměmi se tak má podle Kateřiny a Jany Česko ještě co učit, ačkoliv svoje problémy mají všude. „Je zajímavé, jak se v různých zemích tvoří zákazy a povolení. Například ve vztahu k trans právům se mnoho zemí stává liberálnějšími. V Itálii se naopak kriminalizuje mimo jiné surogátní mateřství,“ jmenuje Kateřina. „Třeba z hlediska queer práv na tom nejsme nijak výrazně lépe než země jako Rumunsko, Slovinsko nebo Litva. Co se týče feminismu, interrupcí a podobně, máme u nás určitý standard – neustále ho teď ale ohrožují různá politická hnutí. Jenže třeba ve velmi západní Francii je zase silná xenofobie vůči muslimům. Každá země má zkrátka něco,“ uzavírá Jana.
Jana a Kateřina se ale shodují na tom, že mladé generaci není směřování země lhostejné: trend prý od doby, kdy Respektuju zakládaly, ještě zesílil. „Vzniklo mnohem víc iniciativ podobných Respektuju,“ dodává Jana. „Spousta lidí si během pandemie řekla, že se budou vzdělávat na internetu a objevila se řada nových účtů. To je super. V tom je změna k lepšímu určitě jasně vidět.“
Pět otázek pro vizážistu Honzu Mece alias Fatale Vanity
Honza moc dobře ví, v čem spočívá síla make-upu. Umí totiž jeho prostřednictvím zvednout sebevědomí, popustit uzdu kreativitě i se na chvíli stát někým jiným. Pro kampaň Converse Honza Kateřině a Janě vytvořil ku příležitosti Prague Pride look překypující barvami. Mezitím si ale našel čas i na krátký rozhovor.
Foto: Ivan Kašša
Co pro tebe znamená make-up?
Vždycky mi vadilo vypadat každý den stejně. Make-up je skvělý módní doplněk: přijde mi, že je jednodušší než se stylově obléct. Večer ho smyješ a ráno můžeš vymýšlet něco jiného – barvy, tvary, pocity. Může přizpůsobit náladě a tomu, jak se člověk cítí. Tenhle přístup se u mě dřív hodně promítal. Teď je pro mě make-up spíš záležitostí vlastní image. Zkrátka už ke mně patří. Postupem času z něj ale trochu ubírám, asi je to i věkem. Už nejsem tak extravagantní, jako když mi bylo třeba sedmnáct.
Spousta lidí se k výraznému líčení odhodlává. Zároveň je ale pro řadu z nás těžké naopak vyrazit ven úplně bez make-upu. Jak to máš ty?
Hodně nalíčený chodím hlavně do práce, protože se pohybuju v beauty průmyslu. Ale obličej někdy potřebuje day-off. To cítím i vnitřně, že na něj někdy nemám náladu. Pak je nemít make-up určitě na místě: záleží, jak to člověk ten den cítí. Mívám období, kdy se maluju intenzivně, trénuju různé techniky, hraju si se šminkama doma. Rok co rok mě ale potkává vždycky zhruba dvouměsíční tvůrčí „krize“, i když to za krizi vlastně nepovažuju. Během ní se víc věnuju třeba péči o pleť.
Kde se tvoje vášeň pro líčení vzala?
Přivedla mě k tomu moje máma a celkově moje rodina. Hodně mě podporují. První šminky jsem sebral mámě a vůbec se mi to nepovedlo. Ale když člověk není ochotný chybovat, nic se nenaučí, což platí v líčení i v životě. Na internetu mě pak hodně chytnul youtuber Jeffree Star – inspiroval mě to prostě dál zkoušet.
Jak postupuješ při tvorbě profesionálního looku?
Už mám v hlavě takový katalog toho, co jsem kdy vytvořil. Samozřejmě to pak propojuju s tím, co má daný člověk na sobě, jaké má rysy, barvu očí a vlasů. Zároveň je potřeba ho uzpůsobit příležitosti a kampani. Pro Converse jsem měl úplně volnou ruku – je Prague Pride, takže jsem pro Janu a Kateřinu vybral hodně barev.
Jako Fatale Vanity jsi aktivní na české drag scéně. Co bys poradil někomu, kdo chce s dragem začít, ale neví, jak na to?
Je rozdíl, když jde o někoho z Prahy, nebo dalších regionů: v Praze je o dost jednodušší se zkontaktovat s někým, kdo se tomu věnuje, pomáhat si. Tak či tak bych mu ale určitě řekl, ať se nebojí a jde do toho po hlavě. Drag nemůžeš dělat polovičatě. Make-up je nejjednodušší způsob, jak začít. Nevadí, že budeš dělat chyby. Nemusíš do toho hned dávat tisíce. Make-up udělá hrozně moc – pak si stačí vzít černé tričko a ověřit si, že se v tom cítíš dobře. Najednou vidíš tu změnu. To člověka pohltí.
Foto: Ivan Kašša Make-up: Jan Mec Make-up asistent: Sára Jelínková Styling: Natálie Zlámalová
