České rouškošití: některé rodiny k tomu pustily děti. Stačí práci rozdělit na kousky, říká tatínek

“Přišla s tím moje žena Eva,” říká Honza Tilinger. “A jak se najednou hodilo několik šicích strojů, které si v domě nasyslila s tím, že je všechny strašně potřebuje.” Když vláda vyhlásila kvůli koronaviru omezený pohyb a nucenou izolaci, Tilingerovi poslali své děti na chalupu s babičkou. “Kromě našich hlídá i sestřiny a od sestřenice. Když je dětí víc pohromadě, tak jsou líp organizovatelné.”

Doma se zatím dala do pohybu malá manufaktura, a když pak rodiče jeli za dětmi na návštěvu, vzali stroje, látky a žehličku s sebou. “Některé části výroby zvládnou i děti a náš Sázavka team (nazvaný podle chalupy) za ten víkend ušil sto dvacet devět roušek,” říká stavař a vysokoškolský učitel Honza Tilinger, který není největším tahounem domácího rouškošití, ale třicet roušek už ušil, asi sto vyžehlil a natrhal asi pět set pruhů látky. Trhání látky na pruhy je něco, co může dělat každé dítě a asi ho to i bude bavit. A tak děti trhaly, vytahovaly nitky, zažehlovaly, kolíčkovaly...

Rodina, tedy hlavně maminka Eva, dosud ušila asi 400 roušek. Stovku rozdali sousedům (“Máme skupinu na Facebooku, někomu jsem zavolal,” říká Honza). Další odběratele objevili mezi zdravotníky. “Sestra jezdí se záchrankou a nedostali nic, vyrobili si něco ze starého pláště a obinadla, sešili to sešívačkou,” konstatuje Honza a přitom si pochvaluje, jak Češi umí rychle a kreativně zareagovat, když vláda ne. “Něco si rozebrali spolužáci ze základky a gymplu, přes známé zareagoval i jeden hasičský sbor,” vyjmenovává další zájemce o roušky.

Několik minulých let Jan Tilinger investoval do budování místní sousedské komunity, a to ho zbavuje tenze a strachu z budoucnosti. “Když potřebuješ, houkneš na souseda,” říká. Ale i jeho rodiny se koronavirová krize dotkne. “Srazí nám to o dost příjmy, ale mám takový základní pocit jistoty, že to všichni dáme.”

Tilingerovi neprožívají úzkostně ani to, že by děti něco “zanedbaly”, protože do školy nechodily ani předtím. “Děti se učí hodně navzájem, stačí je obrat o tablety, spoustu věcí pak pochytí jeden od druhého.” Žádný velký rozdíl ´před a potom´ v této domácnosti není, a když, co se dětského života týče, zatím spíš k lepšímu. “Na chalupě mají fajnové prázdniny, i když babička je určitě nenechá jen tak být, nasadila ordnung a rozděluje úkoly,” glosuje to Honza Tilinger, který sedí doma v Praze 4, dodělává granty a učí online. A ostatním rodičům vzkazuje, aby se nebáli. “Nikdy nic není definitivní. Nebudeme rouškovat do konce svých dní, nemá cenu předjímat, co bude. Je dobré se opřít o vnitřní pocit sebedůvěry a najít v každé situaci něco pozitivního. Já jsem si třeba i naštípal dříví a přeskládal garáž.”

Chtělo by to praktickou školu pro chytré děti, a taková tu není

Dagmar Holá žije v domácnosti se dvěma syny. Kubovi je čtrnáct a je to středně funkční asperger. Matýskovi jedenáct. Šijí všichni, ručně. Každý svou roušku. „I jsme si na to chtěli koupit nějaký levnější stroj, ale jsou vyprodané.“ Dáša se „rozšila“ po dvaceti šesti letech. „Nejsme žádná manufaktura, každý vyrobíme tak dvě roušky denně.“ Starší syn umí i uzlíky, jednomu jde líp entlovací, druhému normální steh. Ušili roušku tátovi, a šijí dál pro známé, kteří se přihlásili na výzvu na Facebooku.

Dagmar je na volné noze, v roce 2016 založila a vede časopis ATYP o autismu a ADHD. I její rodina čelí existenční nejistotě. „Koronavirus nám pozastavil výsledky grantu a odsunul konferenci… Roušky mi pomáhají od úzkosti, co a jak bude, prostě šiju. Cyril Höschl má pravdu, že ruční práce prospívají duševnímu zdraví.“

Zapojit děti jí přijde přirozené: „Je to dobrá škola v tom, jak pozitivně uchopit těžkou situaci, pomáhat, jak člověk umí, a neřešit moc budoucnost. Všechno může být stejně jinak, než jak si představujeme.“

A celá rodina je pospolu. „Ten šicí stroj nejspíše kupovat nebudu, vzal by nám to sdílení při šití. Šijeme ve stejný čas a povídáme si u toho. Máme čas na sebe, vyprávíme si. Kuba nemá rád povídání a najednou se přidává. Jsem za tyhle společné chvíle vděčná. Mluvíme o životě a zároveň ho tvoříme a pomáháme druhým.“

Mladší syn Matěj chce být stylista. "Vyžehlil všechny látky a pak se divil, že má namoženou ruku," říká maminka. Šití baví i staršího Kubu. Víc než nudné domácí úkoly. Měl ve své škole dost problémů a od prosince přešel na individuální vzdělávání. "Teď, když jsou doma všechny děti, jsem si říkala, jestli by zase nemohl jet s nimi, aby byl v kontaktu se spolužáky. Ale nejde to, těch úkolů se valí moc. Kuba by potřeboval nějakou praktickou školu, kde je hodně ručních prací, ale pro chytré děti, a takové školy nejsou,“ říká s povzdechem Dagmar Holá.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.