Děti si propojují hořkou chuť piva se zábavou, proto by neměly pít ani nealko

Z mezinárodní studie The Health Behavior in School-aged Children, která zkoumá nejrůznější aspekty fyzického i duševního zdraví u dětí a dospívajících ve 48 zemích, se ohledně alkoholu a českých dětí dají vyčíst v podstatě dvě zprávy. Tou dobrou je, že děti v Česku ho pijí méně než dřív a také klesá počet těch, které se poprvé napily alkoholu už před čtrnáctým rokem (zatímco v roce 2002 šlo o tři čtvrtiny čtrnáctiletých, v roce 2014 už to byla „jen“ čtvrtina). Snižuje se i počet dětí, které se poprvé opily ještě na základní škole, a to za stejnou dobu z dvaceti procent na desetinu. Čeští teenageři také pijí méně tvrdého alkoholu než dříve. Ale teď ta špatná zpráva: zatímco v Evropě setrvale klesá podíl dětí, které v patnácti zažily opakovanou opilost, v Česku se drží kolem třiceti procent. Alespoň jedenkrát týdně se alkoholu napije téměř pětina patnáctiletých Čechů, evropský průměr je o šest procent nižší.

Pití pod patnáct bývá velký průšvih

„Pokud mluvíme o rizicích konzumace alkoholu, rozlišovala bych děti do patnácti let a dospívající nad touto věkovou hranicí,“ říká psycholožka Ilona Preslová, která se dlouhodobě věnuje problematice závislostí. „Alarmující mi přijde, že věk prvního napití je u nás někde kolem 12, 13 let, a to je opravdu brzy. Ve věku do 15 let je dítě po mnoha stránkách pravidelnou konzumací alkoholu zranitelné. Česká společnost je navíc k pití alkoholu velmi tolerantní a to se týká i dětí a mladistvých.“

S tím souhlasí i Tomáš Jandáč z Ambulance dětské a dorostové adiktologie ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Do jeho ordinace přicházejí i pacienti ve věku 12 nebo 13 let. Většina z nich má spíš problémy ukočírovat počítačové hry nebo sociální sítě, najdou se mezi nimi ale i ti, kdo se rádi a hodně napijí. „Když mi přijde do ambulance dítě, které v sedmé nebo osmé třídě někde potají popíjí vodku a má doma poschovávané lahve, je to pro mě velký vykřičník. Tyto děti většinou mají i nějakou přidruženou diagnózu, málokdy je alkohol tím hlavním a jediným problémem,“ říká a dodává: „Právě tito velmi mladí konzumenti ale často pijí sebepoškozujícím způsobem, tedy tak, že se v krátké době opijí do němoty.“

A jak vlastně dnes vypadá typické popíjení alkoholu u školou povinných? Zatímco generace jejich rodičů chodila do hospod a klubů, dnešní mládež si spíš koupí lahev a vyrazí někam ven „felit“, tedy jen tak posedávat, poslouchat hudbu, povídat si a popíjet. „Dalším trendem jsou takzvané priváty, kdy rodiče odjedou někam pryč a potomek sezve kamarády na pařbu k sobě domů,“ vysvětluje Tomáš Jandáč. Za prvé jsou podobné akce výrazně levnější než návštěva baru, za druhé snad neexistuje večerka na rohu, kde by teenagerům neprodali jakýkoliv alkohol. „I to je součástí problému,“ dodává adiktolog Jandáč. „Děti prostě sahají po těch nejdostupnějších drogách, a těmi jsou léky na předpis, většinou benzodiazepiny typu Neurol nebo Xanax, které najdou doma, a alkohol, který jim všude prodají. Není v tom žádná velká věda, a dokud nebude společenský konsenzus na tom, že by se dětem alkohol do ruky dostávat neměl, nic se nezmění.“

V rodině se zakládá na vztah k alkoholu

Pití alkoholu je pro děti nebezpečné z mnoha důvodů. Čistě ze zdravotnického hlediska na něj jejich tělo prostě není připravené: odbourává ho mnohem hůře než to dospělé, dochází k většímu poškození vnitřních orgánů, a navíc je alkohol i neurotoxický, takže nezralá nervová soustava dostává na frak. Čím dřív a více dítě vypije, tím je větší poškození organismu a riziko rozvoje závislosti. Mnozí rodiče si to ale neuvědomují, vesele dávají svým dětem cucnout piva nebo vína a baví se tím, jak potomkovi chutná. „Měl jsem v terapii čtrnáctiletou dívku, která pravidelně pila. Pracovali jsme půl roku, týden co týden, na jejím vztahu k alkoholu a pak jí máma k patnáctinám koupila lahev vína a vypily ji spolu. Vůbec jsem nechápal, jak je to možné,“ vrtí hlavou Tomáš Jandáč.

„Podle mého názoru není reálné očekávat, že by se děti do 18 let skutečně alkoholu ani nedotkly. Problémem ale je, když u rodičů a později v partě vidí, že se alkohol zneužívá jako lék na depresi, úzkosti nebo životní prohry, což je velmi časté a v současné době, kdy narůstá počet dětí se závažnými psychickými potížemi, velmi návodné,“ varuje Ilona Preslová. „Černobílé zakazování nepomáhá, ale upíjení od rodičů, kterému se všichni pobaveně smějí, v dětech ve věku kolem dvanácti třinácti let navozuje představu, že alkohol je pevná součást zábavy.“

Jinými slovy – rodiče by dětem měli jít příkladem, jenže to se dělá těžce, pokud sami nemají vyřešený vztah k pití a nedokážou bez něj ani relaxovat, ani se bavit. „Alkohol je legální, což samo o sobě vzbuzuje dojem bezpečné látky. Navíc většina národa se někdy napije, málokdo je úplný abstinent, a i když jen malá část lidí své pití nezvládne a ztratí nad ním kontrolu, přesto se těžko hledá způsob, jak o pití ve výchově mluvit tak, aby děti pochopily, že to nemusí být vždy nevinná zábava. V Česku se často bavíme vyprávěním historek o tom, jak se někdo opil, udělal si ostudu, zranil se a podobně. Před dětmi bych ale podobnými příběhy spíš šetřila, mohou to vnímat jako návod, jako něco, co je běžné a normální,“ upozorňuje psycholožka.

Nechcete, aby pili? Naučte je zacházet s emocemi

V souvislosti se sociálně-patologickými jevy, jako je užívání drog, hráčství, šikana nebo kyberšikana, se často se mluví o potřebě prevence – a s tou se jedním dechem zase zmiňují školy. Jen málokde se ovšem v preventivních programech zaměřují právě na alkohol nebo cigarety. Podle adiktologa Tomáše Jandáče to ale samo o sobě vlastně nevadí. „Moderní primární prevence se dnes tolik nesoustředí na to, aby odradila děti od nějaké konkrétní látky,“ vysvětluje. „Mnohem důležitější je zaměřit se na duševní i fyzické zdraví jako celek. Naučit děti zacházet se svými emocemi, budovat kvalitní vztahy, rozpoznat, kdy nejsem v pohodě, a umět si říct o pomoc.“

Moderní adiktologie pohlíží na pití (stejně jako braní drog nebo excesivní hraní počítačových her) v podstatě jako na volání o pomoc. Dítě, které je v pohodě se sebou i světem okolo, se nepotřebuje opíjet do mrtva. Pokud má tu potřebu, pak je něco v nepořádku s celým jeho životem a potřebuje se naučit, jak svou nepohodu lépe zvládat. Bohužel ale takové dítě, které například identifikuje školní poradenské pracoviště jako potenciálně rizikové, má dost malou šanci, že se k němu dostane odborná pomoc. O zoufalém nedostatku školních psychologů, dětských terapeutů a pedopsychiatrů se mluví už delší dobu.

Nealko pivo není limonáda

Možná by se mohlo zdát, že jistou odpovědí na problém s popíjejícími mladistvými by mohly být různé radlery, birelly, pivní limonády a další podobné nápoje. Bohužel ani ty ale nejsou zcela bez rizika – mnohé z nich totiž alkohol obsahují, byť pouze půl procenta. Podle české legislativy jsou ale i tak považovány za nealkoholický nápoj, v obchodech je najdete mezi limonádami a mohou si je koupit děti bez omezení věku.

Právě na popularitu nejrůznějších pivních nápojů a limonád reaguje kampaň Nechmel děti – sesterský projekt populárního Suchého února, který má za cíl ukázat dospělým, jak se jejich život změní, pokud 28 dnů v kuse nevypijí vůbec žádný alkohol. Za oběma kampaněmi stojí Petr Freimann, bývalý terénní pracovník a v současné době konzultant a terapeut. Ze studie, z níž kampaň vychází, vyplývá, že ochucená nealko piva v Česku pije pravidelně víc než třetina dětí mezi jedenácti a patnácti lety, a dokonce i jedenáct procent dětí mezi třemi a šesti lety. Drtivé většině z nich je přitom kupují rodiče. Ti sice vědí, že alkohol dětem škodí, považují však tyto nápoje za zdravější než třeba limonády.

„My se nesnažíme rodičům říkat, co mají a nemají dělat, nementorujeme, ale předáváme jim fakta, aby se mohli kvalifikovaně rozhodnout,“ říká Petr Freimann a připomíná: „Rodiče si možná neuvědomují, že v dětství se mimo jiné formují i chuťové návyky.“ Podle odborníků je totiž problém pivních limonád a radlerů i v tom, že se dítě naučí spojovat si typickou hořkou chuť piva se zábavou a příjemnými chvilkami ve společnosti blízkých lidí.

Text vyšel v Akademii Lidových novin. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.