Páťák napsal knížku a knihovna mu nabídla namluvit s kamarády audioverzi

Do nahrávacího studia Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem se hrne jedenáct dětí. Partička sedmi kluků a čtyř holek ve věku kolem deseti let tu dnes natáčí audioverzi knížky jednoho z nich, páťáka Alberta Karjagina. U dveří studia je vítá IT specialista z knihovny Štěpán Tóth, který nahrávání bude šéfovat. 

„Máte na papírech označené, kdo co říká?“ snaží se postupně vnést řád do zatím poněkud chaotické situace. „Já se to vlastně učím s nimi, máme nové studio a bereme to jako pilotní projekt,“ vysvětluje čtyřicátník.

Dětskou výpravu do knihovny přivedla Albertova maminka Dana Hádková. Bertík Karjagin a jeho kamarádi jsou členové Badatelské Akademie Datel určené intelektově nadaným, přemýšlivým dětem, kterou Dana Hádková vymyslela a kde působí jako lektorka. Skupinka tvořená zvídavými dětmi z různých škol se s dvěma lektory schází čtyřikrát do roka. „Školy děti uvolňují na jeden celý týden a my jim místo vyučování připravujeme poznávací program,“ říká.

První kapitola, začínáme!

V místnosti nahrávacího studia teď zůstávají pouze ti, kteří mluví v první kapitole. Zbytek se přestěhuje o patro výš, kde se zatím tisknou kopie dalších stránek a děti si na nich barevně označují řeč své postavy. „Teď se v tom tedy nevyznám,“ krčí rameny druhá lektorka akademie Olga Himmelsbergerová a trochu napjatě se přehrabuje v kupce papírů.

Dole se zatím začíná natáčet. „Ticho, a jdeme na to, šup šup!“ zavelí Štěpán Tóth. „Většina dětí, které přijdou do zoo, se hned hrnou k výběhu slonů, lachtanů, tygrů, gepardů, nosorožců, zeber nebo žiraf,“ předčítá Bertík jako vypravěč první větu své knížky. Pak předává slovo Haničce, doktoru Kanárkovi, řediteli zoo – tedy dětem, které tyto postavy namlouvají. Někdo škobrtá, jiným to jde lépe, někdo umí i pracovat s hlasem. Bertík jako zaujatý manažer projektu by nejraději obsadil do klíčových rolí ty nejlepší. „Jonáš by měl číst i ředitele!“ navrhuje kamaráda, který má dobrý přednes. Nakonec se ale věci nechávají plynout a on se se situací smiřuje. Bertíkův o pár let mladší bratr Hugo, ilustrátor knihy, není ještě skvělý čtenář, ale bratrovým napjatým pohledem se nenechá rozházet.

„Sedněte si k tomu mikrofonu blíž a nedávejte si papíry před pusu,“ připomíná čas od času Štěpán Tóth.

Knihovna není jen půjčovna knih

„Knihovny už zdaleka nejsou jen půjčovny, máme bohatý program, děláme spoustu akcí, a hodně jich je pro děti a rodiče,“ říká ředitelka Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem Jana Linhartová. Její knihovna má klubovny, herny, polytechnické dílny i malé nakladatelství. Ve spolupráci se zřizovatelem, což je Ústecký kraj, cíleně podporuje programy pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami – kam patří i intelektově nadané děti, které sdružuje zmíněná akademie Dany Hádkové.

„Měli jsme tu nedávno čtení z knihy třináctiletého chlapce s Aspergerovým syndromem,“ uvádí jako příklad ředitelka Linhartová. „Projekt dává dohromady děti s poruchami autistického spektra, jejich rodiče a terapeuty. Rodiče si v naší kavárně tvoří komunitu, zatímco terapeuti s dětmi pracují a učí je používat knihovnu,“ dodává ředitelka.

Členové Badatelské akademie alias Ba-Datlové, jak jim Dana Hádková říká, si knihovnu byli prohlédnout již na podzim. Další nápady se pak spontánně nabalovaly. Děti například dostaly za úkol namalovat knihovnu budoucnosti. „Z obrázků uděláme výstavu a zkombinujeme to s návrhy knihoven budoucnosti několika studentů architektury a také s povídáním studentů knihovnictví,“ říká Jana Linhartová. Když se během první návštěvy dozvěděla, že Bertík napsal knížku, napadlo ji právě, že by si mohl s kamarády natočit její audioverzi v nově vybaveném nahrávacím studiu knihovny.

Vyřeší to doktor Kanárek

A příběh je mezitím v plném proudu. V třetí kapitole knihy Malá sokolnice drama vrcholí, ale veterinář Kanárek, vedle Haničky druhá hlavní postava, celou situaci nakonec vyřeší. „V ordinaci už šlo všechno hladce,“ čte Bertík. „Doktor dal jestřábovi injekci, položil ho na dno velké klece a přisedl si k Haničce do druhého křesla. Asistentku poprosil o konvici čaje. „Nejdřív ti vysvětlím, co vím já, a pak budeš povídat ty, jo Hani?“ říká doktor Kanárek v podání jednoho z chlapců.

Kolem jedné hodiny je hotovo, Štěpán Tóth vypne audiozařízení, Dana Hádková s kolegyní posbírají děti a odvezou je minivanem na smluvené místo, kde si je vyzvednou rodiče. Den v knihovně skončil, ale spolupráce možná teprve začíná.

Akademie a knihovna si vyzkoušely, že jejich aktivity se mohou dobře potkávat, a tým Dany Hádkové na základě toho napadlo, že knihovny by mohly být místem podpory nadaných dětí systematicky. „Přemýšleli jsme, jak model toho, co s přemýšlivými dětmi děláme, předat dál, do jiných regionů. Mohli bychom navazovat partnerství s různými institucemi, školami, obcemi, ale to je časově velmi náročné,“ říká Dana Hádková. Mít typově jednoho partnera by bylo výhodnější. Knihovny hledají zajímavý program, který by posílil jejich vzdělávací funkci a přilákal nové uživatele, takže by je to mohlo zajímat. Jsou to navíc společensky respektované instituce s dobrým vybavením a vzdělaným personálem.

„A tak jsme s paní ředitelkou Janou Linhartovou začaly přemýšlet, jak by na půdě knihoven mohl fungovat program, který by nabízel podnětné aktivity přemýšlivým dětem. Knihovny by mohly být místem pro jejich setkávání a pro navazování nových přátelství,“ říká Dana Hádková. „Začali jsme o tom mluvit jako o badatelských hnízdech, někoho napadlo tohle slovo a už se ujalo,“ usmívá se. „Knihovnám bychom mohli nabídnout proškolení týmů, které by se dětem věnovaly. Zčásti by to mohli být zaměstnanci knihovny, zčásti učitelé,“ přemýšlí nahlas Dana Hádková, která je též lektorkou programu hodnotového vzdělávání Cyril Mooney. Nyní její tým vytipovává knihovny, které by se mohly účastnit pilotní fáze projektu, a začíná promýšlet podobu školení, které by se mohlo stát akreditovaným kurzem.  

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.