Firmy budou brát ohledy na potřeby rodin, až si o to zaměstnanci řeknou, domnívá se Rut Kolínská

Třicet let se věnujete mateřským centrům. Z iniciativy pro pár kamarádek se stala celoživotní mise?

Když jsme v roce 1992 otevřely první české mateřské centrum v pražské YMCE, přišlo mi to jako velký luxus, který jsem si nechtěla nechávat jen pro sebe. Začaly jsme pořádat semináře, povzbuzovat další maminky, ať udělají něco podobného v jejich bydlišti. V roce 1997 na náš „kongres“, tak jsme to tehdy trochu pompézně nazvaly, přijely zakladatelky dvaceti sedmi center. Až za dalších pár let vznikly webové stránky s návodem, jak takové centrum založit. Nejdřív jsme ale měly jen seznam center psaný rukou, dopisy jsme rozesílaly s ručně nadepsanými obálkami. Opravdu jiná doba. Já byla doma s malými dětmi, takže jsem si na to čas našla. Pak, když jsme začaly jednat o různých záležitostech sociální politiky s ministerstvem práce a sociálních věcí i ministerstvem školství a musely se stát „někým“, jsme naši neformální síť zastřešily občanským sdružením. Teď to je zapsaný spolek.

A tahle práce vás živila a živí?

Nejdřív jsem to dělala dobrovolnicky, až v roce 2005 dostal spolek malý grant a postupně se mi navyšoval úvazek za opravdu neziskové peníze. Podle toho taky vypadá můj důchod, před deseti lety jsem začínala s šesti a půl tisíci, dnes jsem na deseti tisících. Teď předávám vedení spolku a budu si muset nějak přivydělávat, abychom vyžili.

Vychovali jste pět dětí, to se většině lidí dnes nestává. Můžu se zeptat, jestli to byl plán?

Děti zkrátka přišly. Já jsem ze čtyř sourozenců a líbilo se mi, že je nás doma tolik, manžel je z pěti sourozenců. Nám se to nezdálo jako něco nenormálního.

Kolik let je teď vašim dětem?

Od čtyřiceti čtyř po třicet jedna. Nejstarší dcera je z předchozího vztahu, další syn přišel, když jí bylo osm. Tomu je teď třicet sedm a rozestupy jsou pak už menší. Další syn je jen o rok mladší a pak přišly dvě dcery, za dva a tři roky.

Mít tolik potomků může někomu připadat finančně nezvládnutelné. Co byste na to řekla?

Myslím, že nejdražší je mít jedno dítě, pak už se náklady na dítě rapidně snižují. Například oblečení se dá dědit, nebo dokonce sdílet. To za našich časů tolik nebylo, ale mladší dcery mají každá dvě děti a neustále si něco vyměňují s kamarádkami, prakticky nic nekupují. Naše rodina měla tu výhodu, že hodně věcí na děti ušil můj muž. Já teda zpočátku šila taky, ale on šil líp. Maminka mu, když byl malý, šila věci, které se mu nelíbily, a tak ho pobídla, ať se naučí šít sám. Jako scénografovi a kostýmnímu návrhářovi se mu to hodí dodnes.

Nejnákladnější jsou asi zájmové kroužky.

Ano, tahle nadstavba je hodně drahá a stát pořád ještě nepochopil, jak může rodinám s více dětmi pomoct. Po revoluci se začal vytvářet zákon o státní sociální podpoře a já jsem při té příležitosti chodila do pracovní skupiny při poslanecké sněmovně, kde se debatovalo o různých možnostech. Tam jsem na tohle upozorňovala. Co je nákladné a zároveň leží rodičům na srdci, je rozvíjet schopnosti a talenty dětí. A navrhovala jsem, aby na to stát cíleně rodinám přispíval. Námitka zněla, že by peníze určené na kroužky rodiče propili… Dá se ale přece zařídit, aby peníze šly přes poskytovatele služeb, místo nemajetné rodině to stát bude hradit přímo organizaci, která zájmovou činnost provozuje. Stačilo by zavést systém, ale dosud k tomu nebyla vůle.

Naštěstí máme alespoň zušky.

To je pravda a já jsem vděčná Magdaléně Kožené, že svým projektem ZUŠ Open strhla pozornost na rozvoj uměleckých talentů dětí. Co mi chybí, jsou cenově dostupné sporty. Naše děti chodily do Dismanova rozhlasového dětského souboru a občas je vyslali na konkurz. Syn Josef hrál v jednom seriálu sedmiletého kluka, ze kterého rodiče chtěli mít profesionálního tenistu. Dostal kvůli tomu pár lekcí tenisu s profesionálními trenéry a oni z něj byli nadšení, že by mu tenis šel a že by si ho vzali do péče. Já jsem jim na to naivně řekla, že jak máme těch pět dětí, tak by nám na to ta pětistovka měsíčně nezbyla. A oni na to, že by to nebyla jen pětistovka…

Je výhodou vícečlenné rodiny, že se děti zabaví mezi sebou?

Určitě, a také vytvářejí různé antirodičovské koalice, což může být z jejich pohledu výhodou. Snažili jsme se, aby na naši nejstarší dceru nepadla povinnost dělat všem mladším sourozencům chůvu, navíc se dost věnovala hraní na housle, pak se připravovala na konzervatoř a potřebovala čas, ale i tak se té roli starší sestry nevyhnula.

V Česku ženy zůstávají doma s dětmi výrazně déle než v západní Evropě nebo USA, v rámci EU máme nejdelší rodičovskou dovolenou. Jak český model hodnotíte?

Do určitého věku, řekněme do osmnácti měsíců, jsou vazba na jednoho člověka u dítěte a pocit jistoty, který tím získá, velmi důležité. To říkají psychologové. A pak je tu individualita každého dítěte. Náš Josef nebyl schopný beze mě udělat krok do svých pěti let a já přece nebudu své dítě od sebe oddělovat násilím. Je to otázka dvou tří let, ne celého života. Nic tak zásadního podle mě neuteče. Radila jsem se tenkrát o tom a byla jsem si jistá, že ho to přejde, a taky ano, až moc. Naopak nejstarší dcera byla už v roce samostatná, ke každému šla s důvěrou, byla společenská. Je třeba vnímat potřeby konkrétního dítěte. Rozhodně bych se ale nedívala skrz prsty na nikoho, kdo chce být doma s dětmi. Pokud je dítě na návrat matky do práce připravené, tak proč ne? Ale je třeba mít na paměti, že raná fáze vývoje dítěte je velmi důležitá, dříve se to možná podceňovalo. Opravdu chceme, aby byly naše děti do tří let vystaveny více méně náhodnému vlivu cizích lidí, nebo bychom si přáli, aby na ně působila rodinná tradice, naše hodnoty? Tohle třeba hrálo roli v naší rodině. Nechtěli jsme děti dávat do institucí, které je povedou k tomu, aby chodily mávat do prvomájových průvodů.

To trochu vypadá, jako že předškolní výchova je podle vás hlavně na matce, a čím déle, tím lépe.

Kojení, ten krásný intimní zážitek, bych mužům přenechat nechtěla, ale dítě potřebuje i otce. Považuji za velmi dobrý trend, že se v péči o děti začínají tátové víc angažovat. U nás doma to bylo normální, ale v té době nezvyklé. Můj otec po válce studoval ve Spojených státech, a tam se naučil, že muž může i umývat nádobí a starat se o domácnost. Někdo mi to vysvětloval tak, že za časů osídlování Ameriky bylo žen málo a muži si navykli, že ženy jsou vzácné, předcházeli si je. Ať už to bylo jakkoli, když se táta vrátil domů a na vsi začal působit jako farář, jeho farníci se na něj dívali trochu jako na bačkoru, protože plel na zahradě a vozil nás v kočárku.

Co by českým rodinám mohl nabídnout stát, aby jim pomohl sladit práci s péčí o děti?

Trochu mě mrzí, že se stále operuje hlavně trhem práce a ekonomickými potřebami. Ekonomické zajištění rodiny je důležité, ale není to všechno. Můžete rodině zajistit blahobyt, ale když bude dítě nervní, tak budou všichni v rodině trpět, i když to nebude nedostatkem. U nás bohužel není moc zavedené, že by se chodilo do zaměstnání na částečný úvazek, nevyužívá se široká škála flexibilních forem práce.

Podíl částečných úvazků v Česku je oproti jiným zemím v Evropě mimořádně nízký, nejnižší v EU. Čím to podle vás je?

On o ně není ani velký zájem, rodiny se bojí, že s polovičním platem neuhradí náklady, které považují za nezbytné. A pak také přežívá systém z minulého režimu, kdy matky mohly pracovat šest hodin, ale vykonávaly práci za celý úvazek. Pomohlo by, kdyby se odměňovalo za odvedenou práci, a ne za čas strávený v zaměstnání. Vedle home office existuje celá řada možností, jak si flexibilně upravit práci, ale zaměstnavatelé je sami od sebe nemusí nabízet. Hodně záleží na zaměstnancích, o jaké podmínky si řeknou a na čem se dohodnou.

Změnila nějak firemní optiku pandemie?

Upřímně řečeno, home office za covidu byl pro rodiče menších dětí utrpení, žádná úleva. Ale mnoho firem zjistilo, že práce se udělala, i když člověk neseděl v kanceláři. Některé firmy teď dokonce zmenšují prostory a nechávají víc zaměstnanců rotovat na jedné židli. Provádíme ve firmách audit nazvaný Společnost přátelská rodině, a tak víme, že ohledy na rodiny a rodinný život může mít jakákoli firma, různými cestami.

Jde to i ve velkých výrobních firmách, které jedou na tři směny?

Ve směnném provozu u pásu samozřejmě nelze nabízet například home office, ale určitě se najdou možnosti, jak usnadnit zaměstnancům péči o rodinu. Například dělené směny a jejich společné plánování. Ale jak jsem už řekla, musí to začít prosazovat i samotní zaměstnanci, dokud budou mlčet, nic se nezmění.

Stát by ale přece nemusel sedět s rukama v klíně a čekat, až se zaměstnanci vzbouří...

Je fakt, že stát nijak nepobízí zaměstnavatele, třeba daňovými úlevami, aby částečné úvazky zavedli. Přitom to bylo v návrhu takzvaného prorodinného balíčku už v roce 2008, spolu s dětskými skupinami a otcovskou dovolenou. Ale vyšumělo to a zaměstnavatelé mohou stále argumentovat tím, že se dvěma lidmi na poloviční úvazek mají dvojnásobnou administrativu.

Zmínila jste dětské skupiny, v jejichž zavedení a rozšíření jste se angažovala. Od kdy mají české rodiny tuto službu k dispozici?

Zákon o dětských skupinách byl přijat v roce 2014. Návrh vznikl v roce 2008. Velký boom dětí vedl v té době k nedostatku míst ve školkách a jesle pomalu odcházely ze scény. Mnohá mateřská centra nabízela péči o děti založenou na dobré vůli a komunitní svépomoci, ale nebyla pro to žádná pravidla. Já jsem si říkala, že jestli se něco stane, bude průšvih. Tak jsme přišli s návrhem upravit tuto formu péče legislativně. Stanovit, kdo a za jakých podmínek může pečovat o malé děti mimo mateřské školy. Trochu jsme usilovali i o vytvoření konkurence mateřským školám, protože to byly poněkud zkostnatělé instituce. To, že jsou dnes o hodně flexibilnější a berou větší ohledy na potřeby rodičů, podle mě s existencí dětských skupin souvisí. Mnoho jich dnes zřizují i zaměstnavatelé.

Z velké rodiny se v posledních sto letech stala rodina nukleární, jednogenerační, která má navíc často jen jednoho rodiče samoživitele. Je to cesta dobrým směrem?

Generace se od sebe oddělují a tento trend se mi nelíbí. Dnešní doba je extrémně individualistická, s čímž moc nesouzním. Ve snaze jít proti proudu se mateřská centra v Německu přetvářejí na takzvané vícegenerační domy, které cíleně podporují například setkávání seniorů s dětmi. Má-li někdo vlastní potomky a vnoučata daleko, je skvělé, když může nabídnout svou přítomnost malým dětem, kterým třeba zase jejich dědeček nebo babička chybí. Každý věk má své silné stránky a my je teď u stáří nevidíme. Výzvou 21. století je podle mě vrátit se ke spolupráci, i napříč generacemi. Síla lidstva je ve vzájemnosti. A když to bude fungovat v rodině, půjde to i v širší komunitě.

Rut Kolínská absolvovala obor etnografie a folkloristika na Karlově univerzitě. Je prezidentkou spolku Síť pro rodinu, který od roku 2002 zastřešuje mateřská centra. První mateřské centrum spoluzaložila v roce 1992, inspiraci našla v Německu. Je členkou Rady vlády pro rovnost žen a mužů a kolegia hnutí Minerva 21.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.