Jak neskončit jen se základním vzděláním? Stačí s dítětem jít kousek cesty a dělat malé krůčky

Příběhy dětí, které jsou, jak se ve školském žargonu říká, „ohrožené studijním neúspěchem“, jsou velmi pestré. Někdo si třeba špatně zvolí obor, a buď na něj nestačí, nebo zjistí, že ho vůbec nebaví. Někdo se potýká se situací doma; v rodině může být násilí, alkohol, drogy, nebo třeba „jen“ dlouhodobá a těžká nemoc příbuzného, která ubírá peníze i energii. V mnoha případech za neúspěchem stojí třeba neodhalená porucha učení nebo nezvládnutý přechod na střední školu. A roli samozřejmě sehrál i covid a opatření s ním spojená.

„U nás ve škole se za poslední roky radikálně zvýšil počet studentů s psychickými problémy. Podle nás je to stále mimo jiné následek lockdownů a distanční výuky,“ říká Martina Škorpilová, zástupkyně ředitele na Střední zahradnické škole a Středním odborném učilišti v Praze-Hloubětíně, kde studuje zhruba sto osmdesát žáků. Zatímco byl před pěti lety počet žáků s psychickými problémy nižší než počet prstů na ruce, dnes se téměř v každé třídě najde jeden žák, který bojuje například s vysokou absencí ve výuce i na praxích, objevují se také konflikty v rodině, zdravotní problémy, sebepoškozování, neobratnost v komunikaci, finanční potíže či nejrůznější druhy závislostí, například na hrách nebo na mobilu. „Ne vždy si s tím dokáže škola sama poradit,” přiznává Martina Škorpilová. 

Předčasné odchody ze vzdělávání se podle statistik Eurostatu týkají 5,5 procenta žáků, což by v přepočtu na počet dětí mohlo být kolem pěti tisíc žáků ročně. Přibližně polovina z nich navíc opustí školu už v prvním ročníku. Podle studie PAQ Research Nerovnosti ve vzdělávání jako zdroj neefektivity pro Nadaci České spořitelny se problémy kumulují zejména v Karlovarském a Ústeckém kraji, kde střední školu předčasně opustí až 17 procent žáků. A nejedná se zdaleka jen o individuální komplikaci do života, ale nevýhodné je to pro celou společnost. Protože čím nižší vzdělání člověk má, tím méně platí do státní kasy a zároveň tím více ze státní kasy bere – například na sociálních dávkách. 

Víme, komu zavolat

Na problematiku předčasných odchodů ze vzdělávání reaguje nový projekt České asociace streetwork financovaný z evropských peněz, který (zatím pouze v Praze) potrvá do konce roku 2024. Jeho cílem je ulehčit školám a pomoci dětem a dospívajícím, u nichž hrozí, že skončí pouze se základní školou, a někteří možná nedodělají ani tu. „Učitelé jsou všímaví a jako první vidí, když se nějakému žákovi nápadně změní nálady, narůstají absence a zhoršují se známky. V tu chvíli se ještě dá efektivně zakročit, ale školy často nemají ani kapacitu, ani pravomoci,“ říká garantka programu Barbora Pšenicová. „Pokud nám zavolají a student i jeho rodiče se spoluprací souhlasí, přebere si dítě do péče náš kolega. Schází se s ním, mapuje jeho potřeby a dokáže ho nakontaktovat na další organizace, které mu mohou pomoci s konkrétními problémy.“

Zní to možná banálně, ale pro školy je právě taková služba něčím, co jim může značně ulehčit, jak popisuje Martina Škorpilová ze zahradnické školy v Hloubětíně. „Ve škole můžu nabídnout konzultace a doučování, můžu zajít se studentem za učitelem, ze kterého má obavy. Ale když vidím, že je na tom dítě psychicky špatně a potřebuje terapii nebo když se mu rozpadá rodina a nemá kde bydlet, na to už my jsme krátcí.“ V Hloubětíně nejsou jediní, kde učitelé narážejí na své hranice. „Když u nás v poradenském pracovišti mluvíme se studenty, kteří mají potíže, dostaneme se i k dluhům, exekucím, závislostem, poruchám příjmu potravy nebo sebepoškozování,“ dodává Silvie Kopečková, speciální pedagožka ze Střední odborné školy Jarov. „Vidíme, že situace některých dětí vyžaduje komplexní řešení, a proto jsme napojeni na odborná specializovaná pracoviště, se kterými spolupracujeme.“

Konzultanti „ze streetworku” jsou naopak těmi, kteří se vyznají v síti nejrůznějších služeb; jednoduše řečeno vědí, komu zavolat. Zatímco učitel nebo třeba výchovný poradce se s dětmi setkávají ve škole, zmíněný externí sociální pracovník působí většinou mimo školu. „Nabízíme vhled do pomáhajících služeb,  vysvětlujeme, jak služby fungují, co dělají, jak mohou pomoci, ale také jaké jsou jejich limity,“ vysvětluje Barbora Pšenicová z České asociace streetwork. „Ne vždy je potřeba psychiatr nebo psycholog, někdy je vhodná třeba sociálně aktivizační služba pro rodiny nebo nějaká růstová terapeutická skupina pro dospívající. Praxe je ale taková, že nejsou kapacity zdravotního personálu a čekací doby mohou být až šest měsíců. Takže jen předat kontakt nestačí.”

Ke spolupráci samozřejmě nemůže nikdo nikoho nutit. Ze všech základních a středních škol v Praze jich je momentálně do projektu zapojených osm a z každé z nich se podařilo navázat spolupráci s jednotkami dětí a mladých lidí. Vzhledem k tomu, že provázení jednoho žáka nebo studenta může trvat i několik měsíců, to je vlastně až až. „Momentálně máme k dispozici na částečný úvazek dva konzultanty a jednu konzultantku a každý z nich zvládá maximálně osm dětí, protože s každým z nich je v kontaktu průměru dvakrát týdně, tráví čas telefonováním, mailováním, doprovázením na schůzky. Není výjimkou, že kolega se věnuje jednomu případu celý jeden den v týdnu,“ říká Barbora Pšenicová. 

Nejde totiž jen o nějaký pokec u kávy, ale setkání mají pevný rámec, který vychází ze sociální práce. „Komunikujeme napříč systémem škola-rodiče-děti a vyjednáváme, co nejmenšího je třeba, aby se něco pohnulo,” popisuje Barbora Pšenicová. Cílem přitom je ujít s mladým člověkem kousek cesty a najít někoho, kdo s ním pak půjde dál. 

Podporu by potřebovaly i desetileté děti

Pilotní program měl původně mířit pouze na středoškoláky, brzy se ale zjistilo, že je třeba začít mnohem dřív. „U nás ve škole jsme do projektu zapojili několik dětí ze sedmých až devátých tříd. Tady se nejčastěji stává, že žáci přestávají chodit do školy, hromadí se jim absence a zhoršuje se prospěch,“ vysvětluje Dagmar Kavková, metodička prevence ze základní školy Táborská v Praze-Nuslích. Doufá, že s pomocí projektu se podaří žáky posunout tak, aby ukončili základní vzdělávání a odešli někam na střední školu nebo učiliště. „Nejlepší by ale bylo začít s podporou ještě dřív. My učitelé často dokážeme vytipovat ohrožené dítě už třeba v páté třídě, a kdyby se s ním začalo pracovat hned, výsledky by byly nejspíš lepší.“

Podle Dagmar Kavkové jsou často ohrožené děti, které pocházejí ze sociálně slabších rodin. Někde jeden rodič chybí, jinde zase rodiče nedokážou dětem pomáhat ani s učivem základní školy. Když se k tomu přidá ještě nemoc na straně dítěte (stačí cukrovka nebo silné astma) a třeba porucha učení, na kterou nedostane z poradny podporu v podobě asistenta pedagoga, je problém na světě. Navíc se právě tito žáci rychle stávají třídními outsidery, takže je úspěchem, když během druhého stupně úplně nevypadnou ze systému. „Já nemůžu strávit spoustu hodin tím, že bych obvolávala různé organizace a hledala pomoc pro jedno konkrétní dítě. Takový konzultant to ale udělá, a navíc je v kontaktu i s rodiči a s námi jako školou, podporujeme se navzájem,“ dodává Dagmar Kavková.

Nenechat si ujet vlak

„Vím, že školy jsou přetížené a učitelé nemají nástroje na některé činnosti, které zase realizujeme my,“ říká Barbora Pšenicová z České asociace streetwork. „Přitom když patnáctileté dítě zhubne za tři měsíce o dvacet kilo a ve škole se není schopné soustředit, je jasné, že není v pořádku. Jenže učitelé to sice zaznamenají, ale už se nezeptají, co se děje, protože se obávají, že otevřou něco, s čím třeba nebudou umět pomoci.“ Pokud se ale do případu včas vloží některá z pomáhajících organizací, může se podařit dítě stabilizovat.

V pilotním projektu je zatím zapojeno asi dvacet dětí ve věku od třinácti do dvaceti let. Rozjezd není jednoduchý – je potřeba se se školami setkat a uzavřít smlouvu o spolupráci. Potom buď výchovní poradci, nebo metodici prevence vytipovávají ohrožené děti, kontaktují rodinu, a když ta dá souhlas, protože ten je u dětí mladších patnácti let nutný, spojí se se streetworkery. Někde to samozřejmě vázne, na někoho jsou schůzky po týdnu moc časově intenzivní, jiní rodiče nestíhají, další vědí, že by mohlo vyjít najevo třeba domácí násilí nebo zneužívání návykových látek, a proto se do spolupráce nehrnou.

Úspěch je relativní

Jak vlastně vypadá úspěšná spolupráce v projektu? „Úspěch je relativní pojem,“ říká Martina Škorpilová ze zahradnické střední školy. „Nemůžeme si představovat, že nám ze tří pětek během čtvrtletí půjdou na samé jedničky, to se určitě nestane. Ale když se podaří je naučit, že je třeba řešit problémy včas, nenechat si ujet vlak a říct si o pomoc, tak tomu vlastně říkám úspěch a důležitá dovednost do života.“ Měřit už se dá ale například to, že některé děti začaly chodit na doučování a zlepšily si známky. Jeden ohrožený žák teď odmaturoval a dostal se na vysokou školu, další rodiny začaly spolupracovat a třeba vodí děti na setkání. „Cílem je, aby si škola situace všimla, otevřela to téma s rodiči nebo s tím konkrétním mladým člověkem a aby věděla, na koho se dál obrátit,” shrnuje Barbora Pšenicová. 

Česká asociace streetwork má zároveň ale i větší plány. „Rádi bychom, aby na každé škole byl sociální pedagog, jehož náplní práce by vlastně bylo to, co děláme teď my,” říká Barbora Pšenicová a upozorňuje, že mnohé z toho, co se školy klopotně snaží řešit, umějí třeba nízkoprahové kluby pro děti a mládež. „A kdyby obce měly k dispozici klíčové pracovníky, kteří by dokázali potřeby klientů vidět v celé šíři a zvládli je nasměrovat k dalším službám, hodně by to pomohlo. Určitě by stálo za to motivovat i učitele – ti by třeba mohli o tématu diskutovat během třídnických hodin.” 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.