Mladí lidé mívají romantické představy o některých profesích, realita je zaskočí, říká kariérový poradce

Jak se člověk stane talentovým psychologem?

Téma talentu a silných stránek pro mě bylo hodně zajímavé už v době, kdy jsem dospíval. Byl jsem takový nadaný, tichý, trochu ztracený kluk. Chtěl jsem studovat psychologii, ale vlastně jsem moc nevěděl, co mi jde a v čem jsem dobrý. V Brně na psychologii jsme téma nadání probírali jen okrajově, takže po pěti letech studia psychologie jsem o něm pořád moc nevěděl. Až v šestadvaceti letech jsem se během doktorandského studia ekonomie poprvé dostal ke kariérové poradkyni. Věděl jsem, že věda není pro mě, ale témata spojená s talentem a nadáním mě hodně zajímala a rozhodl jsem se jim věnovat. 

Kdy bychom tak zhruba měli začít přemýšlet právě o tom, co nám jde a v čem jsme dobří? A jaké věkové skupiny chodí za vámi?

Podle mě je třeba začínat co nejdřív, ideálně na základní škole. Tam se toho učíme spoustu, třeba zeměpis, dějepis, jazyky, ale jen málokdo se ve škole naučí, jak zacházet sám se sebou, jak uplatnit, co mu jde, a poznávat, kde mu bude dobře. Nejčastěji řeším mladé lidi ve věku 16–23 let a potom dospělé v rozmezí 35–45 let. Ti první řeší, jakou si vybrat školu, kde se jim bude nejvíc líbit a jak se potom uplatní na trhu práce. Ti druzí už se nějakým směrem vydali, vystudovali, jeli v jasných kolejích, ale potom přišla nějaká změna – třeba rodina – a oni se ptají „vybral jsem si dobře“? Kdo vlastně jsem a co chci dělat dál?

Někdy si vybereme dobře školu, začneme dělat práci, je to super a jsme šťastní. Někdy se ale stane, že se trápíme, nějak to do sebe dobře nezapadá a nevíme, co dál. V tu chvíli je dobré zajít se poradit. Jinak se vám může stát, že budete plýtvat svým časem a zbytečně budete nespokojení.

Je nějaký rozdíl mezi talentem a silnými stránkami?

Talent a silné stránky nejsou synonyma, ačkoliv to v češtině tak vypadá. Talent je za mě dispozice být v něčem dobrý, až výjimečný, aniž bych se v tom musel úplně dřít. Silná stránka je ale kombinací tří faktorů. Prvním je talent jako dispozice k něčemu, druhým jsou „skills” nebo-li dovednosti, kdy svůj talent posilujete tréninkem – účastníte se třeba různých projektů, soutěží a podobně – a třetím je smysl, který vám ta konkrétní činnost dává; váš důvod, proč se jí věnujete a proč u ní třeba vydržíte celý život.

Jak mohu své silné stránky rozpoznat?

To je velmi důležitá otázka. Na začátku musím mít tu zkušenost, že mi něco jde. Zažívám třeba na různých projektech a formách práce ve škole, že mi některé role sedí víc než jiné. Je fajn, když se o tom můžu bavit s někým z okolí, třeba s psychologem, kariérovým poradcem, ale můžu klidně začít i s rodinou, učiteli i přáteli, kteří nás mohou upozornit, že nám něco konkrétního dobře jde. Pomoct můžou i dobře promyšlené exkurze, a stačí třeba jeden nebo dva dny, kdy ale mladý člověk skutečně získá příležitost nahlédnout do různých aspektů nějaké profese. Dospívající mají často jen mlhavou představu o tom, co chtějí jednou dělat, takže jakákoliv zkušenost je dobrá.

Jsou tedy exkurze něco, co byste mladým lidem doporučil v rámci hledání jejich budoucího povolání? A jaké další kroky? 

Mně přijde ideální kombinovat individuální konzultace s poradcem, workshopy, poptat se v rodině nebo v okolí, pak si udělat nějaký test a ten s někým probrat. Dále je také důležité si promluvit s někým, kdo už tu profesi dělá. Může se to zdát jako náročný proces, ale budujeme tím v mladém člověku schopnost pracovat sám se sebou, což je pro život velmi důležité.

Co různé ty testy osobnosti a silných stránek, které jsou dostupné i na internetu?

Máte pravdu, že na internetu je dostupná řada testů, třeba MBTI a podobně. K nim se děti buď dostanou samy, nebo jim ho předloží třeba školní psycholog nebo výchovný poradce. Často jsou ale k ničemu, pokud to s dítětem někdo neprojde, nevyhodnotí, nemluví s ním o tom. Já třeba nedávám dospívajícím do ruky test hned, jak vstoupí do dveří, protože to není moc efektivní. Nedávno jsem měl workshop na jedné škole v Praze, kde jsme s dětmi například poznávali talent Harryho Pottera a přemýšleli, v jakých oborech nebo profesích by se mohl uplatnit. Po dvoudenním workshopu už žáci testy vyplňovali mnohem vědoměji, protože chápali, kam otázky směřují. 

Mělo by být kariérové poradenství ve školách rozšířenější?

Ano, pokud se bude dělat dobře. Vznikají nějaké platformy, mluví se o potřebě kariérového poradenství, některé aktivnější školy už kariérové poradce mají, což je dobře a mohlo by to mít výsledky. Bylo by ale dobře, aby měli k dispozici víc informací a věděli, kam pro ně „sáhnout”. Je to opravdu potřeba, protože dospívající toho o trhu práce moc nevědí a mají různé romantické představy o tom, jak vypadá výkon některých konkrétních profesí. Dám příklad – třeba psychologie je takový „sexy“ obor a mnoho lidí si to představuje tak, že sedíte v krásné pracovně, pěkně si povídáte s lidmi, a za to vás dobře zaplatí – ale nikdo vám neřekne o povinné praxi ve vyloučené lokalitě nebo na záchytce. Stejně tak si lidé pod vlivem televizních seriálů představují právníky jako někoho, kdo ve třiceti jezdí v Lexusu, ale pravda je, že ve třiceti dřete za pár korun jako advokátní koncipient. Když přijdou mladí s podobnými romantickými představami, často je pro ně setkání se mnou studenou sprchou, ale to já vlastně trochu chci. Ukážu jim statistiky, které profese jsou na vzestupu a které upadají, aby měli lepší představu a věděli, do čeho jdou.

Jak moc je důležité znát svoje silné stránky při výběru střední školy?

Řekl bych, že nejdůležitější je aspoň tušit, kterým směrem bych se měl vydat. Pokud zjistím, že by mi nakonec sedělo ještě něco trochu jiného, můžu se líp rozhodnout v dalším kole rozhodování, tedy třeba u přijímaček na vysokou. Mnozí lidé vystudují nějaký obor a pak v něm stejně nepůsobí, což tedy není ideální, ale je potřeba říct, že žádná volba není definitivní a nic není „konec světa“. Viděli jsme to za covidu, když spousta lidí nemohla vykonávat svoje běžné povolání. Pokud vím, co mi jde, mám v ruce takový kompas, který mě nasměruje, když nastane nečekaná situace. Dokážu být flexibilní a spíš jsem schopný vymyslet, jak se uplatním i jinde, když přijde nějaká krize. V životě má velkou výhodu ten, kdo je agilní a umí se přizpůsobit změnám.

Dá se tato osobní flexibilita nějak naučit nebo nacvičit? Nebo to má člověk od přírody a nedá se s tím už nic dělat? 

Z mé zkušenosti se to dá trénovat tím, že ji cvičím, i když to často nebývá příjemné. Mohou být nápomocné různé techniky brainstormingu, rozhodování (například technika WRAP nebo metoda šesti klobouků). Můžeme si do určité míry zvyknout na to, že je potřeba být flexibilní.

Někteří lidé jako naprosto zásadní uvádějí zkušenost se studiem v zahraničí. Měli by všichni někam vyjet, nebo byste to některým lidem spíš nedoporučil?

Zkušenost s výjezdem do zahraničí má plusy i minusy, ať už je to nějaký kratší výměnný pobyt, výjezd například s pěveckým sborem, pololetí na zahraniční škole, nebo třeba studijní zahraniční pobyt v rámci programu Erasmus na vysoké. Mezi klady takové zkušenosti patří samozřejmě prohloubení jazykových znalostí, získání kontaktů v zahraničí, rozšíření obzorů i sebepoznání, protože v neznámém prostředí právě máme tendenci se opřít o svoje silné stránky. Pozorovat sám sebe někde, kde to neznám, přináší cenný vhled do vlastního přemýšlení a fungování. Na druhou stranu není každý připravený vyjet ve stejném věku. U někoho by stres způsobený změnou prostředí mohl převážit nad benefity. Je prostě potřeba zvážit síly a neposlat úzkostného teenagera na rok do internátní školy v Oregonu, to není dobrý nápad. Třeba Erasmus pro mladé dospělé je ale opravdu super a obohatí vás na celý život, hlavně z osobnostního hlediska – akademický přínos může být někdy trochu diskutabilní.

A zase se zeptám na výběr školy, tentokrát vysoké. Jak na to?

To je hodně důležitá volba, takže bych se na ni zaměřil ideálně aspoň dva roky předem. Zase, jako u střední školy – je důležité „trefit“ aspoň směr, tedy například humanitní nebo přírodovědný. Přijde mi fajn si v bakaláři vybrat něco všeobecnějšího a specializovat se až v magisterském studiu. Navíc třeba Masarykova univerzita v Brně nabízí kombinace dvou oborů, to je taky moc dobře. Je celkem známá věc, že poměrně hodně studentů po prvním nebo druhém ročníku odchází a mění obory, protože zjistí, že původní volba nebyla úplně ta nejlepší. Univerzity s tím dost bojují, takže se v posledních letech opravdu snaží uchazečům podat pravdivý a co nejpřesnější obraz toho, jak studium na kterém oboru vypadá. Třeba v Brně a Ostravě mají velmi aktivní kariérová centra, která nabízejí konzultace, mají připravené třeba podcasty o jednotlivých oborech, takže to opravdu hodně chválím!

Měl by se každý někdy v životě setkat s kariérovým poradcem?

Já myslím, že určitě – už jen v rámci prevence proti vyhoření. Můžeme to brát jako seberozvojovou věc, která nám může pomoci být efektivnější a vést spokojenější život.

Vím, že jsme probrali talent a silné stránky, jak moc je důležité, aby nás práce také bavila?

Měla by nás bavit, ale je potřeba si uvědomit, že žádná práce nám nebude přinášet extatické prožitky každý den a po celý rok. Když máme nějaké hobby, něco nás zajímá a věnujeme se tomu víc a víc, může se stát, že nás to i baví víc a víc, ale může se stát i to, že se z toho po nějaké době stane pěkná otrava. Myslím, že slovo „bavit“ bych spíš nahradil slovy „dává nám to smysl“.

Valery Seničev se narodil v běloruském Minsku a vyrůstal v několika evropských zemích. Vystudoval v Brně psychologii a v doktorském studiu řízení a ekonomiku podniku. Dnes působí jako talentový psycholog a kariérový poradce. Vede individuální poradenství, skupinové workshopy a pomáhá lidem poznávat, v čem jsou dobří. Je zároveň inovačním ambasadorem projektu Forbes Ideal Place, který podporuje malé a střední podniky v České republice.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.