Nadání je jako rostlina, která se musí zalévat, jinak uschne, říká speciální pedagožka

Vzpomínáte si ze své praxe na nějaký konkrétní příklad dítěte, které skrývalo svou výjimečnost? 

Setkala jsem se třeba s nadaným chlapcem – v té době byl v páté třídě – který měl velmi široký rozhled, jeho silnou stránkou bylo logické myšlení, ale byl zároveň hodně empatický. Každý věděl, že je velmi chytrý, všichni ho měli za toho úspěšného, sebejistého a bezproblémového. Až při bližších hovorech s ním jsem zjistila, že není vše tak růžové: prozradil mi, že se někdy záměrně snaží nebýt nejlepší, nevyhrát Krále počtářů nebo drobné početní úkoly na rychlost. Říkal, že by byl rád, aby si úspěch zažil i někdo jiný. Na druhou stranu ho trápilo, že když nevyhrál, tak se tomu všichni divili a předhazovali mu to. Přestože měl naši školu rád, velkou úlevou pro něj byl přestup na víceleté gymnázium. Tam už tolik nevyčníval, a pokud vím, tyto stresy a tlaky víceméně opadly. 

Jindy se stává, že se nadané dítě neprojevuje jako výjimečné, protože prostě není ambiciózní. Nebo se soustředí na své zájmy mimo školu a ve škole je pro něj lepší na sebe neupozorňovat. Je pro něj důležitější, aby zapadlo mezi spolužáky. 

Rozumím, že v některých případech se může zdát, že nejpřijatelnější je dělat, že se nevymykám. Musí to být ale otrava, když se většinu času probírá ve škole něco, co už dávno umím…

Záleží na povaze dítěte. A také na pohlaví – zdá se mi, že chlapci, když se nudí, tak na sebe upoutávají pozornost, kdežto dívenky klidně sedí a čekají, i když mají dávno hotovo. Je to trochu stereotyp, ale ze své zkušenosti mám opravdu pocit, že dívky bývají více přizpůsobivé.

Možná se tím dá vysvětlit, že ve statistikách nadaných dětí je čtyřikrát více chlapců než dívek. 

Dokud jsem působila na prvním stupni, přišlo mi, že poměr nadaných chlapců a dívek je celkem vyrovnaný. Roli tedy zřejmě hrálo i to, že se jednalo o školy, kde se přihlíželo k individualitě každého dítěte a nadání se podporovalo. Když jsem potom pracovala ve škole, kde byl i druhý stupeň, stávalo se, že jsme narazili na nadané dítě ve vyšším ročníku buď náhodou, anebo proto, že se u něj projevila takzvaná dvojí výjimečnost – tedy nadání v kombinaci se specifickými poruchami učení. A je pravda, že častěji to byli chlapci. 

Tedy někde vedle nich dost možná seděly stejně nadané dívky, ale těch jste si nevšimli? 

Je to možné. Domnívám se, že to souvisí se stereotypy, které v naší společnosti stále máme. Mám pocit, že silný individualismus je líp přijímán u chlapců. U dívek jako by ctižádost byla chápána spíš jako drzost, a tím pádem jako nežádoucí jev. Chlapci si mohou dovolit být sebevědomější a tedy i úspěšnější a viditelnější. Je možné, že dívky nejsou dostatečně podporovány a leckdy možná ani samy nevědí, že oplývají nějakým nadáním. Roli může hrát i to, že se někdy o nadání mluví příliš úzce jako o nadání na matematiku, logiku, čísla, analytické myšlení. Tento profil opravdu lépe sedí na chlapce. Jsou ale i jiné typy nadání – umělecké, sociální nebo emoční, kde by naopak mohly být úspěšnější dívky. Pokud budeme pojem nadání nadále chápat tak, jak je to nyní nastaveno v našem vzdělávacím systému, bude vždy jistý nepoměr mezi chlapci a dívkami. 

Vraťme se ke snaze své nadání skrýt – pokud se dítě takto maskuje, jak si potom nadání mohou všimnout učitelé, nebo i rodiče? Máte na to nějaké fígle? 

Moje zkušenost je taková, že jde o drobné nuance. Nadané dítě přemýšlí jinak, plní věci jinak. Poměrně často se objevuje kontrast, kdy dítě zdánlivě nezvládá základní látku, například v první třídě počítání do dvaceti, ale velmi dobře se orientuje ve vysokých číslech, zajímá se o násobilku nebo dělení. Někdy se pak u nadaných dětí objevuje snaha těm snadným věcem uniknout – nebaví je to, a proto mohou často chybovat nebo zadání nesplnit.

K čemu může vést, když se nadání skrývá, když si toho nikdo nevšimne. Hrozí, že nadané dítě „zapadne do průměru“? 

Úmyslné skrývání nadání velmi pravděpodobně povede nejen k zakrnění dovedností a zájmů, ale dost možná k frustraci a nenaplnění potřeb, což je dost vysoká cena za „průměr“. Přirovnala bych to ke květině, která uschne, když ji nikdo nezalévá. Nejsem psycholožka, ale obávám se, že vývoj dětí, které některou svou složku potlačují, nemůže být zdravý a tato zkušenost může vést ke skrývané bolesti a traumatu v dospělosti. 

Co s tím? Co můžu dělat jako rodič, když zjistím, že moje dítě „dělá hloupého“? 

Důležité je rozkrýt, proč to vlastně dělá. Vyplývá to z jeho povahy, nebo spíš reaguje na vnější podněty – například na signály, že být chytrý není in nebo se to z nějakého důvodu nevyplácí? Pokud dítě skrývá svůj talent, ale v kolektivu je šťastné, má kamarády a rozvoji svého nadání se věnuje mimo školu, proč ne. Pokud šťastné není, je asi potřeba něco změnit. Určitě je dobré nenechat to být, ale na druhou stranu nevnucovat dítěti řešení, které mu není příjemné. 

Co může udělat učitel, pokud zjistí, že některý z žáků nerozvíjí svůj potenciál?
 
Může se ho snažit aktivizovat, ale s citem. Je důležité nezapomínat, že i nadané dítě má své limity. Doporučuji učitelům, aby vytvořili ve třídě nějaké koutky, kde mají děti možnost volby toho, čemu se budou věnovat, pokud mají společnou práci hotovou dříve. Je fajn umožnit těm, kteří to potřebují, aby v některých věcech mohli „jet po vlastní ose”. Klíčové je, aby i tak měli vždy zpětnou vazbu od učitele, jinak je nebude bavit jen tak počítat sloupce příkladů navíc a může to vést právě k tomu, že raději budou své nadání skrývat. Základní výbavou do třídy jsou pracovní sešity pro bystré děti Koumák a pár šifer, hádanek, luštění nebo knihy, kde si děti mohou vybrat další aktivity. Další možností je využít potenciál dítěte a nechat ho pomáhat ostatním spolužákům – je potřeba to ale citlivě ošetřit, aby to neuvádělo do rozpaků jak nadané, tak ty, kterým má pomáhat. 

Jakou mívají vlastně nadané děti pozici ve třídě? 

To bývá různé. Záleží na temperamentu, typu nadání – dítě s vysokou sociální inteligencí se pravděpodobně bude umět v kolektivu dobře pohybovat. Naopak introvert, který upřednostňuje své zájmy před kontaktem s ostatními, se možná tolik neprosadí. Může se velmi snadno ocitnout na okraji kolektivu, nebo z něj být vyloučen úplně – taková situace bohužel není nijak výjimečná. A pak velmi záleží, jak je kolektiv veden a jak s ním pracuje třídní učitel. Jak zohlední specifika jednotlivých dětí. Nikdo by po dětech neměl chtít, aby byli všichni kamarádi, ale měli by se naučit se vzájemně respektovat a spolupracovat.  

Klima ve třídě asi dost souvisí právě s problematikou skrývaného nadání. Pokud se ve škole cítím dobře, nemám problém být sám sebou…

Samozřejmě. Pokud je pro mne třída bezpečné prostředí, důvěřuji spolužákům a učitelům, nemusím se přetvařovat a mohu se projevovat bez obav z nepochopení nebo zesměšnění. Ve škole, kde jsem pracovala dřív, jsme měli extrémně inteligentního chlapce, který byl trochu zvláštní, ale neměli jsme s ním nejmenší problém. Pak odešel na gymnázium a po dvou letech z něj musel odejít, byl úplně nešťastný a nakonec mu diagnostikovali Aspergerův syndrom. Vliv prostředí je obrovský.

Pracovala jste ve speciálně pedagogickém centru, na základních školách i na odborném učilišti, teď jste speciální pedagožkou na soukromé Scio škole. Liší se, jak se tam přistupuje k nadaným dětem? 

Výhodou pro nadané a mimořádně nadané děti je už jen to, že výuka ve Scio škole probíhá v takzvaných trojročích, kdy se spolu učí děti od první do třetí třídy, od čtvrté do šesté a od sedmé do deváté. Ročníky jsou prostupné, takže není problém, aby žáci navštěvovali třeba pokročilejší skupinu a postupovali ve studiu vlastním tempem. Výuka se do velké míry odehrává prostřednictvím projektů na různá témata, každý si najde to své podle toho, co ho zajímá. Ve Scio škole nejsou učitelé, ale průvodci – zodpovědnost za vlastní studium je na každém žákovi. A moje práce spočívá v tom, že se mnou průvodci mohou konzultovat, co můžeme jednotlivým dětem nabídnout, aby se co nejlépe rozvíjely. Coby speciální pedagožka mám tedy na starost nejen děti nadané, ale i ty, které potřebují ve studiu nějak podpořit. Přímo pro nadané děti potom vedu rozšiřující hodiny, kde rozvíjíme logické myšlení, spolupráci a všeobecný přehled. Je fajn, když nadaní mohou zažít práci v kolektivu podobných dětí, i kdyby to mělo být jen na hodinu týdně. 

Markéta Kůtková vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala na odborném učilišti nebo ve speciálně pedagogickém centru, momentálně je speciální pedagožkou na ZŠ Brdičkova na Praze 13 a na Scio škole v Praze 6. Mimo jiné se věnuje práci s nadanými a mimořádně nadanými žáky, spolupracuje s Centrem pro talentovanou mládež a se Společností pro talent a nadání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.