Jak školy navigují v nové, dynamické situaci? Čtyři ředitelé, čtyři momentky krizového managementu

Děti se nezdekovaly, obléhají školu, virtuálně

“Je úterý 10. 3., v 6.30 nasedám na vlak do Prahy, jedu na konferenci. Deset minut po zahájení vidím na notebooku účastníka přede mnou titulek Od středy budou uzavřené všechny základní a střední školy. Ověřuji informaci na svém mobilu, v tu chvíli mi však už píše novinářka z iDNES, jak budu ve škole postupovat, co jídelna, družina, hlídání malých dětí…” Takhle to celé začalo pro Jaroslava Jiráska, ředitele Základní školy K. V. Raise v Lázních Bělohrad. Konferenční místnost rychle opouští a ujíždí zpátky do Bělohradu. První rozhodnutí padnou už z vlaku. “Dohoda se zástupkyní je jasná. V 10.45 porada učitelů, kde se jim sdělí, že škola bude uzavřená pro žáky, ale nejedná se o prázdniny, ale o karanténu, tudíž vzdělávání bude probíhat dálkově. Rodičům se napíše zpráva o uzavření školy i školní družiny, informace se dá na web a na školní Facebook.” Děti na zprávu reagují různě, velké se radují, malé jsou smutné, někdo dokonce pláče. A ač je den poté škola už fyzicky bez nich, místo aby si užívaly volno, „naprostá většina z nich začala hned druhý den po vyhlášení karantény s učiteli komunikovat, psát si zprávy a maily, zjišťovat zapomenutá hesla, dělat domácí úkoly, eventuálně se shánět po věcech, které zapomněli ve škole,” říká Jaroslav Jirásko.

 Škola pro děti zdravotníků a hasičů

„Teď netrpělivě čekám na rozhodnutí, zda se staneme školou pro děti zaměstnanců IZS, zatím bez ochranných pomůcek,“ říká Jana Churáčková ze Základní školy Eden v pražských Vršovicích. Rozhodnutím vlády se některé z pražských škol (a škol v místech hustší nákazy) stanou útočištěm pro patnáctičlenné skupiny prvostupňových dětí „zaměstnanců bezpečnostních sborů, obecní policie, poskytovatelů zdravotních služeb, orgánů ochrany veřejného zdraví a příslušníků ozbrojených sil“. Městská samospráva nejprve zjišťuje ochotu školy děti přijmout. Paní ředitelka z Edenu poslala kolegům esemesku s dotazem, zda do toho chtějí jít, a říká, že se jich přihlásilo hodně. „Na magistrátu teď vyhodnocují seznam přihlášených škol a dostaneme vědět.“ Její hlas zní svěže. Předpokládá, že se z její školy dočasně stane malotřídka. „Učit věkově heterogenní třídu byl vždycky můj sen,“ říká.

„Máme hrozně rozumný rodiče,“ říká na vysvětlenou, čím to je, že nepůsobí vynervovaně. „Když se na něco ptají, tak velmi věcně, nikdo neventiluje žádné hrubé emoce.“ A její škola jim pochopení oplácí. „Mají svých starostí dost, tak to s výukou nehrotíme, méně je někdy více.“ Učitelé s rodinami komunikují přes web školy, každá třída tam má svou stránku, úkoly se tam objevují jednou za týden. Mají každý svůj styl i formát a tuto volnost škola učitelům ponechala. „Různost přístupů není na škodu,“ vysvětluje ředitelka.

Hlavně smysl aby to dávalo

„Toto je pro učitele zcela nová situace. Jejich práce se obvykle odehrává úplně jinak, jsou to performeři, a teď se mají uklidit za počítače. Navíc dostává na frak pravidlo seniority, mladší mají náskok, a leckterý žák toho o IT bude vědět víc než učitel. Pro některé to není komfortní situace,“ říká Jiří Sehnal ze základní školy T. G. Masaryka ve Svitavách. Používá často slovo smysl a smysluplnost. Smysl to musí dávat učitelům, rodičům a žákům, jinak se systém rozpadne. V Sehnalově škole zvolili sjednocení, vytvořili týmy a učitelé s vedením dali dohromady postup pro celou školu.

„Na prvním stupni komunikujeme s rodiči, na druhém se žáky, a zřídili jsme koordinátora. Děti dostávají úkoly v týdenních dávkách, a jen ty esenciální. Pracuje se v Google Classroom, ale na co nejjednodušší úrovni,“ vysvětluje Sehnal.

„Každá škola u nás ve městě jde jiným směrem, my jsme vsadili spíš na jednotu, někde tomu udávají tón nejvýraznější učitelské osobnosti.“ Trvalo to dva dny, než vymysleli, jak to budou dělat, „demokracie je pomalá, ale pak to stojí na pevných základech,“ myslí si ředitel. „Kdyby to mělo být na čtrnáct dní, tak to asi ani nemělo cenu, ale předpokládám, že se mimořádná situace protáhne aspoň na pět týdnů, a to už smysl dává,“ říká.

Na dovolenou není nikdy ta správná chvíle, a tahle už vůbec ne

„Letos jsem si řekla, že by snad šlo vzít si dovolenou o jarních prázdninách a týden po nich a na dvanáct dní jsem odletěla na Kubu,“ říká Jana Teriaki, ředitelka základní školy v Morkovicích. A pak přišla sms: „V Česku zavřeli školy“…“Mobil z leteckého modu okamžitě putoval do běžného režimu. Internetové připojení na houby, maily se stahovaly pomalu, přílohy nešlo otevřít. Ale zároveň naprostá důvěra v to, že lidi, kteří mě zastupují, vědí přesně, co kdo má dělat a co je důležité.“

Od toho dne ředitelka komunikovala na dálku, jak to šlo, a někdy nešlo. V neděli večer návrat do České republiky. „Na cestě po rozbité D1 domů na Moravu čekám, kdy se pánové ve vládě dohodnou, a jak to nakonec dopadne.“ Pak velký nákup a dobrovolný odchod do karantény, pro každý případ, „přece jen jsme prošli několika letišti“.

V noci přichází rozhodnutí omezit volný pohyb osob. „Okamžitě měním pondělní poradu sborovny na online. Diskutujeme další kroky. Posouváme školní ples na neurčito. Zavíráme vaření pro cizí strávníky ve školní jídelně. Řešíme zadání práce jednotlivým skupinám zaměstnanců. Kontrolujeme zadané úkoly pro žáky.“ To je kritický bod v každé škole - kolik toho dostanou? „Učitelé to v dobré víře trochu přehnali. Nařizuji okamžitou redukci zadaných úkolů na souhrnnou dobu dvě hodiny denně pro průměrného žáka,“ říká energická Teriaki, na kterou prší další úkoly. „Řešíme provoz kanceláře. Minimalizovat kontakt s veřejností, vše online, pobyt v práci jen po nejnutnější dobu. Roušky zařizuje zřizovatel. Nevím, kde je sehnal.“ Škola přepíná kotelnu do útlumu, ale se starostou řeší možnost vaření obědů s dovozem pro seniory v obci. „V úterý se rozhodlo, že vařit budeme, do jednorázových obalů, a jídlo předáme technickým službám, které to budou rozvážet seniorům. Zapínáme znovu teplou vodu…“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.