Škola není všechno, důležitější jsou pro nadané děti rodiče

Existuje nějaké pravidlo, v kolika letech by mělo přemýšlivé dítě, které už v předškolním věku má znalosti jako starší školní děti, nastoupit do první třídy? 

Rodiče se na to ptají hodně často. Někteří jej chtějí dát do školy dříve, jiní zase váhají, jestli nedat odklad. Bohužel na to neexistuje jasná odpověď a vychází to z toto, že nadané děti sice tvoří určitou skupinu, nicméně jsou velmi různé a pro každého je tak vhodné něco jiného. Otestovali jsme tisíc nadaných dětí, a přesto vám žádná z našich psycholožek paušálně neřekne, co je lepší. Stovky dětí jsme poslali do školy dřív a stovky jich měly naopak odklad, i když měly mimořádné nadání. Protože nebyly připraveny po sociálních či dalších stránkách.

Když hledáme školu pro nadané dítě, na co se máme zaměřit?

Mimořádně nadané děti mají na svůj věk často dost neobvyklé zájmy. Hůře proto hledají takzvané intelektové vrstevníky. Dost často si pak s dětmi stejného věku nerozumí, protože nenacházejí stejná témata a často tak potřebují buď někoho staršího, případně nějakého svého intelektového vrstevníka. Což některé školy umožňují částečnou segregací těchto dětí. Tím jim umožňují i socializaci s jejich intelektovými vrstevníky. Děti se rychleji zapojují, cítí se více bezpečně. Pomalinku se u nich vytrácí pocit, že jsou jiní, že nezapadají.

Co dalšího by nás na té škole mělo zajímat?

Určitě by mě zajímalo, jakou zkušenost daná škola s nadanými dětmi už má a jaké věci jim umožňuje. Ono to totiž není nutně jen o kvalitních pedagozích a o stylu výuky, ale velmi důležitá je také zájmová činnost. Jestli nabízí například kroužky, které by mé dítě zaujaly a rozvíjely. Hodně škol nabízí sportovní a uměleckou činnost, ale často chybí přírodovědné či jazykové kroužky. Jak jsem říkala, že nadané děti nemůžeme paušalizovat a každé je jiné, tak jedna z mála věcí, kterou mají společnou, je, že se rády učí a dozvídají se nové věci. A pokud mají možnost objevovat v kroužku nové věci, může i taková zájmová činnost saturovat do značné míry jejich potřeby.

Myslíte jako místo školy? 

Hodně rodičů nadaných dětí k nám přichází se zásadní otázkou: do jaké školy mám dítě dát? A já jim vždy říkám: Snažte se vybírat, udělejte kvalifikované rozhodnutí, ale prosím vás, nemyslete si, že ta škola je všechno.

Škola tedy není důležitá? 

Důležitá je, ale není všechno. Dítě v ní netráví 24 hodin, je také doma a má také zájmovou činnost. Pokud jsou děti dobře nastavené, umí si do značné míry ve svém volném čase kompenzovat to, co jim ve škole chybí. Rodiče mají často pocit, že škola by měla všechno vyřešit. Že my zařídíme ty administrativní věci, ale pak je to na učitelích. Že nám prostě musí toho našeho nadaného rozvíjet. Ale tak to není. Dítě je stále vaše a vy s ním trávíte spoustu času. Víkendy, odpoledne, prázdniny, kdy mu můžete zajistit hodně saturace mimo výuku. Bez ohledu na to, zda je to ideální, je situace u nás stále taková, že ve třídě je třicet dětí, zpravidla tam bývá jeden učitel. A když si škola zažádá o příspěvek na nadané dítě, je to opravdu minimální částka v řádu několika set korun.

Mají se tedy rodiče smířit se školou, která se o jejich dítě nestará? 

Ne, mohou ale řešení hledat i sami, pokud jim ve škole něco chybí. Mohou například přijít proaktivně za učitelkou s tím, že jejich dítě miluje technické časopisy a že jeden takový odebírají. A říct jí, že se syn či dcera skvěle zabaví tím, když dostanou možnost z nich například něco vytáhnout, vytvořit projekt nebo referát pro ostatní. Dítě tím bude nadšené a zabaví se samo a ze strany učitele je obvykle takový přístup přijímán pozitivně. Když si budete ve škole vynucovat zvláštní přístup a doklady zvláštní péče, docílíte vlastně jen toho, že se vaše dítě bude cítit hůře. Ono se nechce cítit jako to zvláštní, divné. Ony se tak cítí už z podstaty věci a nemusíme to ještě zdůrazňovat tím, že mu jako jedinému dáme do ruky tablet a místo učení si na něm smí hrát hry. Pokud je toto ten jediný přístup, je to samozřejmě úplně špatně.

Chápu, že rodiče mohou mnohdy zbytečně tlačit na učitele, na druhou stranu oni vědí, že dávají do školy dítě zvídavé a nadšené, a bojí se, když se bude celý rok učit něco, co už zná, otupí a ztratí svou zvídavost…

Tuto obavu chápu. Výzkumy ukazují, že v průběhu prvních tří let školy spadne až sedmdesát procent nadaných dětí do pásma podvýkonných. Často ztrácí svou motivaci pro učení. Já bych do toho možná vnesla zase trošku kontroverze a zeptala bych se: jak víte, že by tato ztráta motivace nenastala, i kdyby bylo v té nejlepší škole na světě? Je třeba si uvědomit i to, že ve školce dítě po vědomostech prahne, dělá něco, co vlastně v podstatě nesmí. Učit se je pro něj v té době něco jako zakázané ovoce. Rodiče, prarodiče i učitelé ve školce jim často říkají, ať se o tyto věci nezajímají, vždyť co pak bude dělat ve škole… A děti po tom vnitřně touží. 

A také rodiče reagují s velkým nadšením, když dítě přijde s něčím novým, zatímco ve škole už je vlastně všechno samozřejmost…

Ano, přijdou do školy a řeknou si, že to vlastně taková zábava není. A můžou ztrácet jak zájem o učení, tak i náskok, který ještě ve školce vypadal enormní. 

Takže je to normální? 

Já si nemyslím, že by to muselo být nutně hned špatně. Všechno je to přirozený vývoj. Nadání je jen jednou jeho stránkou. Osobnostní a sociální rozvoj je minimálně stejně důležitý jako rozvoj intelektový. Ráda bych proto i trochu vypolarizovala ten akcent, kdy si říkáme, že musíme dítě podporovat a jakmile nebude na vysněné škole nebo v ní nepůjde všechno podle našich představ, bude to konec světa. Samozřejmě bychom měli udělat maximum pro to, abychom jeho nadání podpořili, ale na druhou stranu, pokud bude dítě šťastné a spokojené, a nebude tak dravé, jako bylo třeba v pěti letech, tak to za mě není chyba. Je to jedna z oblastí, kterou je dobré ošetřit, je dobré o ní vědět, je dobré ji nepodcenit, ale není to všechno.

Na co ale rodiče nadaných dětí často narážejí ve škole je, že i učitelky řeknou „ano, umí číst, psát i počítat, ale nebojte se, on/ona se srovná…“

Někdy se to opravdu děje. Pozorují to i učitelé ve školách, které mají speciální třídy nebo podporu nadaných. Kolem třetího ročníku školy nastává určitá katarze vývoje. Některé děti si zájem o učení udrží a jedou stále ve vysokém drivu, a u některých se ten akcelerovaný vývoj opravdu zastaví. Ale to nemusí být nutně špatně. Může to znamenat jen to, že si pro sebe našlo to, co ho baví nejvíce a do toho se ponořilo. A tím ztratilo tu akceleraci v ostatních předmětech. Napadá mě příměr: Máme ročního psa, který právě došel do té fáze, kdy nemusí být pořád napružený, co budeme podnikat, co se bude dít, kdy půjdeme ven. A mně připadá jako majitelce fajn, že si občas lehne a je v pohodě. Že zvládá i ty prosté okamžiky, kdy se nic neděje. Rodiče nadaných dětí mají často pocit, že se musí něco dít. Že musí něco organizovat, předkládat nové podněty, aby své děti zabavili. Což platí, když jsou dětem tři čtyři roky, kdy jsou do všeho hrr a pořád chtějí něco dělat. Ale někdy se stane, že si rodič ani nevšimne, že je jeho dítěti osm a už to nepotřebuje.

Jejich nadání tedy nezmizí?

Je více přístupů a více teorií. Ale já věřím tomu, že když se nadání jednou změří, tak tam prostě je. Přirozeně se s věkem vyvíjí. Může někam směrovat, může se zacelovat, ale nezmizí. To znamená, že například u čtyřletého dítěte diagnostikujeme všeobecné nadání a IQ nad 130 s tím, že dítě je vlastně ve všem hodně napřed oproti vrstevníkům. A o pět deset let později může vynikat v humanitním zaměření nebo přírodovědných vědách, ale náskok v ostatních oblastech zmizí, nebo není tak výrazný. Dítě se specializuje a to je pro život vlastně fajn, umět něco opustit, aby něco jiného mohlo růst. 

Je to tedy dobře?

Pokud bude dítě neustále na stopkách, stále se bude hnát dopředu, tak se jednoho dne zblázní. Děti, které mají takový drive ve všech oblastech dál, pak mají často velký problém s výběrem kariéry. Neví, kam směřovat na střední či vysokou školu. Mívají pocit, že když se pro něco rozhodnou, že to druhé vlastně ztrácí. A jak jsou stále vedeny k tomu že musí všechno zvládat na maximum, jsou nešťastní. Tyhle děti pak jdou na střední školu, pak třeba na dvě nebo i tři vysoké a zároveň mají strašný problém si vybrat profesní orientaci. Mají pocit, že musí dělat všechno.

V jakém věku bychom nadání svých dětí měli řešit nejvíce? A tím třeba i přístup školy či školky?

Řekla bych, že od předškolního věku až do druhé třetí třídy. V té době mají děti nejvíce motivace pro učení. Je to tedy doba, kdy ji můžete buď podpořit, nebo samozřejmě také pominout. A v této době se také formuje i specializace dítěte. Proto se doporučuje, aby si předškolní děti vyzkoušely co nejvíce věcí. To by mělo pokračovat i na prvním stupni a pak už by se dítě mělo začít více zaměřovat na věci, které ho baví nejvíce. A pak si podle toho zvolit střední a vysokou školu a rozvíjet se v tom na maximum. Protože logicky, když budete dělat deset věcí, nebudete je nikdy dělat tak do hloubky, jako když budete dělat jen jednu či dvě.

Ptám se i proto, že pedagogicko-psychologická poradna nadání řeší až na konci první třídy. 

To je dáno tím, že jsou zahlceny jinými věcmi. Z pohledu nadaných dětí to však rozhodně dobře není. Podle mě se má nadání řešit v raném věku. Minimálně mít diagnostiku. My jako Centrum nadání testujeme děti od dvou a půl let. Kliničtí psychologové mohou měřit intelekt už u ročních dětí. A existuje nástroj, který jej dokonce měří už v prenatálním věku. 

Opravdu to funguje? Máte například dítě, které jste testovali takto odmala a pak znovu ve starším věku a výsledek se potvrdil?

Napadá mě hned několik dětí. Jeden klučina například znal už ve dvou letech ručičkové hodiny a měřil mamince, aby přišla přesně ve dvě, protože ve dvě a jedna minuta už bylo pozdě. Nyní je na střední škole a oproti svým vrstevníkům je stále napřed. Stále se chce něco dovídat. Takových případů je opravdu hodně. Málokteré dítě, které jsme za těch asi sedmnáct let, co fungujeme, testovalo, zapadlo do nějaké šedi normálu. Většinou jsou to silné individuality, jdou mimo dav, ale jejich problémy, které často na začátku měly, obvykle v sociální oblasti, se vyřešily.

Jitka Fořtíková vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Na doktorském studiu se věnovala problematice vzdělávání mimořádně nadaných žáků. Vydala na toto téma několik knih, první z nich byla Nadané dítě a rozvoj jeho schopností. Je ředitelkou Centra nadání, které nadání u dětí diagnostikuje.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.