Před patnácti lety nadané děti ve škole nikdo neřešil, vzpomíná učitelka. Ty přece pomoc nepotřebují, panovala představa
Jednou, někdy před patnácti lety, se v první třídě u paní učitelky Dagmar Marvanové objevily tři mimořádně šikovné děti. Všechny plynule četly a jí bylo jasné, že asi nevydrží jen tak sedět a koukat celé ty hodiny, kdy ona bude učit ostatní děti slabikovat. Takto nějak začala na základní škole v pražském Chodově péče o nadané děti. Poslechněte si příběh z doby, kdy se ještě neučila Hejného matematika a o nadaných dětech převládala ve společnosti představa, že ty přece žádnou pomoc nepotřebují. Paní učitelka Marvanová vzpomíná…
Ono se to stalo tak nějak samo. V jedné první třídě se mi objevily najednou tři mimořádně šikovné děti. Uměly plynule číst, zajímaly se o matematiku, o přírodu, o dění všeobecně. Dnes už je plynulé čtení u prvňáků běžnější. V té mé současné mám takových dětí deset, a ne všechny mají diagnostikované nadání. Ale tehdy, před patnácti lety, to bylo překvapivé.
Lámala jsem si hlavu, jak s těmito výjimečnými, přemýšlivými dětmi budu pracovat. Něco dělat musím, to mi bylo jasné. Nemohou stále jen celé hodiny přihlížet, když budu ostatní učit slabikovat. Tyto děti se obvykle strašně těší, že v první třídě budou poznávat něco nového, krásného a že je to bude bavit. Když jim nedáte adekvátní podněty, škola se jim může úplně znechutit.
Tyto děti se obvykle strašně těší, že v první třídě budou poznávat něco nového, krásného a že je to bude bavit. Když jim nedáte adekvátní podněty, škola se jim může úplně znechutit.
Vytvořila jsem z nich skupinku, do které se ještě později přidali další dva žáci, takže jich bylo celkem pět. Nejdříve jsem jim dávala v hodinách trochu jinou práci a dbala jsem na to, aby mi vyšel čas na rozhovory s nimi. Nebyla jsem s tím ale úplně spokojená, a tak jsem se šla poradit s panem ředitelem.
Řekla jsem mu, že mám ve třídě takové a takové děti, a nadhodila, že když už budu něco vymýšlet pro tři děti (je za tím spousta práce), nemohli bychom tomu dát nějakou formu, vytvořit program? On je to opravdu problém, jak s těmi dětmi správně pracovat, občas už tehdy chodili bezradní rodiče, kteří nemohli najít správnou školu a pochopení…
Jedno z řešení jsem viděla ve výpomoci dalšího učitele, který by se věnoval této skupince, zatímco já budu učit kmenovou třídu. To se ale podařilo až později… Pan ředitel pár dnů přemýšlel a pak přišel s tím, že to je dobrý nápad. Velmi se mu to zalíbilo. Od počátku jsme ale věděli, že to nechceme pojmout tak, že bychom tyto děti vydělovali a tvořili z nich chytré třídy nebo tak něco. I nadaní budou muset umět v životě spolupracovat s ostatními a vztahy se všemi dětmi ve třídě jsou důležité. Kromě toho jsme si uvědomovali, že každé dítě může být nadané, někdo neobvykle krásně maluje, jiný je šikovný při manuálním vyrábění, jiný vyniká ve sportovních výkonech. Jde o to, v každém to jeho „nej“ objevit.
Od počátku jsme ale věděli, že to nechceme pojmout tak, že bychom tyto děti vydělovali a tvořili z nich chytré třídy nebo tak něco.
Ve snaze si opatřit nějaké personální posily jsme s panem ředitelem šli na magistrát a zkusili tam přesvědčit příslušného úředníka, jestli by nám nemohli do této třídy zafinancovat asistenta. Ten ale nechápal. Podporovat snad potřebujeme děti slabé, ne ty, kterým je shůry dáno, oponoval nám. Takže jsme se museli nějak zařídit sami. Rodičům těch dětí jsem slíbila, že na jejich potomky budu myslet. Že jim sice nezaručuju, že se jim budu věnovat v každém okamžiku, ale že to řešit chci a nedopustím, aby se nudili.
Začala mi pomáhat jedna paní vychovatelka. Což ale znamenalo peníze z rozpočtu na učitele. Jak si asi dokážete představit, ne každý ze sboru tím byl nadšen.
Na část hodiny si tato asistentka brala děti do jiné učebny, kde zpracovávaly stanovený úkol. Navrhovaly řešení, diskutovaly o nich, vyhledávaly informace a ona jim byla plně k dispozici. Pak se vrátily zpět a výsledky obohatily ostatní spolužáky. Dbala jsem a stále dbám na návaznost, aby opravdu nadaní žáci nebyli vyčleněni. Také chci, aby z jejich umu něco měla celá třída.
Tehdy byla dost zažitá představa, o kterou se s námi podělil ten zmiňovaný úředník. Že když je dítě chytré, už tak je ve výhodě a pomoc nepotřebuje. Naopak, když se nudí, může přece samo pomáhat slabším žákům. Samozřejmě, občas to takto udělat jde, ale ne příliš často. Mimořádně přemýšlivé děti mají velký hlad po vědění a touží jít samy dopředu. Bývají to "samorosti“, individualisté a občas se opravdu jeví jako malí podivíni. Někde je jim dáno, jinde jim ale něco chybí. Měla jsem třeba žáka, který v první třídě skoro neuměl sejít ze schodů, vždycky při tom vrávoral a vyšiloval: „Jéé, já spadnu!“. No, ale na druhé straně v páté třídě vyhrál celostátní kolo Logické olympiády. Jiný můj velmi nadaný žák měl i Aspergerův syndrom. Tatínek přišel v první třídě po pár měsících do školy a zeptal se mě: „Paní učitelko, jak vidíte Pavlíka?“ A když jsem řekla „no, je to strašně chytrej kluk“, bylo vidět, že z něj úplně spadlo napětí. „Já jsem tak rád, že se na to díváte takto,“ řekl mi. Ono se to totiž někomu mohlo jevit i tak, že ten klučík na školu vůbec nemá. Přitom z páté třídy pak odešel na osmileté gymnázium, kde úspěšně pokračoval ve studiu.
V těch našich začátcích jsme se učili za pochodu, nápady se nabalovaly jeden na druhý. Sehnala jsem si knihu od doktorky Laznibatové Nadané dieťa. Dozvídala jsem se z ní, jaké jsou znaky takových dětí, jaké mají problémy a potřeby, jak s nimi… Pak jsem se nějak napojila na Václava a Jitku Fořtíkovy z Centra nadání. Ti nám také hodně pomohli.
Dozvěděla jsem se o škole v Českých Budějovicích, kde začali pečovat o talentované děti ve stejný rok jako my. Jeli jsme se tam s panem ředitelem a kolegyněmi podívat. O trochu později se tím začala zabývat jedna další pražská škola. V dnešní době už je takových škol více, které jsou takto zaměřené nebo to o sobě prohlašují. Je to až trend. Je také již daleko více možností a programů, jak tyto děti rozvíjet.
V dnešní době už je takových škol více, které jsou takto zaměřené nebo to o sobě prohlašují. Je to až trend.
V počátcích nám pomáhali i rodiče. Maminka jedné z nadaných holčiček, vědecká matematička, jezdila na letní matematickou školu a o své poznatky se s námi podělila. Dokonce pro šikovné děti otevřela kroužek logiky a matematiky zábavnou formou. Tehdy byla Hejného metoda v plenkách, každopádně ve školách se o ní nevědělo. Jiný tatínek učil na matematicko-fyzikální fakultě a také jednou týdně přicházel velmi zajímavě pomoci. Postěžoval si však, že mu příprava na hodinu matematiky s nadanými prvňáčky dá zabrat více než příprava na přednášku či seminář pro vysokoškoláky.
Později se práci se skupinami nadaných začaly věnovat další kolegyně učitelky, které pracovaly v součinnosti s třídní učitelkou, hlavně Jiřina Poláková a Petra Lehmannová. Některé hodiny matematiky na druhém stupni vedl pan ředitel.
Petra Lehmannová:Já jsem na škole před sedmi lety začínala právě u Dáši Marvanové a sekundovala jsem jí. Často jsem měla na starosti skupinku nadaných, zatímco se Dáša věnovala zbytku třídy. To, že jsem mohla pracovat s takto zkušenou učitelkou, mě ohromně obohatilo. Když jsem nastoupila jako začínající učitel, tak jsem si opravdu neuměla moc představit, co s těmi dětmi mám vlastně dělat. Člověk jede podle učebnic, ale bez zkušenosti nemá jasnou představu, co ta práce obnáší. Od zkušených kolegyň tady jsem se toho opravdu hodně naučila. Někdy jsem byla možná až neodbytná ve snaze se dozvědět odpovědi na své otázky. Brala jsem tu práci jako obrovskou odpovědnost, nepřiznala bych si, že něco nezvládnu, takže jsem ležela v knihách a na internetu a studovala, co se mi dostalo pod ruku. Snažila jsem se nebýt tu pro nikoho přítěží, ale naopak co nejrychleji být nápomocná a snad se mi to dařilo. To, že jsem se měla koho zeptat, když jsem potřebovala, byla obrovská výhoda.
Za ta léta jsme nasbírali spoustu zkušeností i metod výuky. Ale stejně vždy vycházíte z konkrétní situace, to ani jinak nejde. Děti jsou různé. Je to ale velká radost s nimi pracovat a vidět, co dokáží. Jejich úspěchy jsou pak i naše úspěchy.
Navážeme vyprávěním psycholožky Lucie Polákové a speciální pedagožky Markéty Zelené z téže školy.
Dagmar Marvanová vystudovala PedF UK v Praze, obor 1. stupeň se specializací na tělesnou výchovu. Studia ukončila v roce 1978. První tři roky po škole učila v Dětském výchovném ústavu v Býchorech u Kolína. Po mateřské nastoupila do základní školy na pražském Chodově, kde učí již třicet tři let. Za tu dobu absolvovala různé formy dalšího vzdělávání – mimo jiné kurzy dramatické výchovy, kritického myšlení, matematiky s Milanem Hejným, kurz Respektovat a být respektován… Baví ji geocaching, turistika a cykloturistika, lyžování, jóga.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
