Přijímací zkoušky na střední školy: Nesplnily, co slibovaly, a přinesly, co nikdo nechtěl. Měly by se zrušit?

Říkáte, že takto koncipované jednotné přijímací zkoušky jsou špatné. Proč?

Celkově to byl špatný nápad a navíc zkoušky ani neplní, co podle těch, kdo je prosadil, měly. Je to typický příklad opatření, které prakticky ničemu nepomůže a mnohému uškodí.  Politici a část pedagogické veřejnosti usilovala o jejich zavedení proto, aby se zvýšila úroveň studentů, kteří volí maturitní studium. Lidé z průmyslu si od toho zase slibovali více žáků na učňovských a technických oborech. Ostatně přijímačky prolobovali v parlamentu právě zástupci průmyslu přes tehdejšího ministra školství Chládka. V parlamentu to prošlo bez větších problémů, protože existovalo cosi jako společenská objednávka takové zkoušky mít.

Proč tedy neplní předpokládány účel?

Žáci se přijímaček opravdu bojí, takže se na ně připravují a poleví až v dubnu. Alespoň ti, co usilují o maturitní studium. Mnozí deváťáci se dřív „flákali“ už od listopadu, kdy měli jisté, že se někam dostanou. Jakousi disciplínu to tedy přineslo. Distribuce žáků mezi různými typy škol se ale prakticky nezměnila. Jednotné zkoušky měly včas odfiltrovat ty, kteří by později stejně neodmaturovali, jenže to nefunguje hned ze dvou důvodů. Za prvé neexistuje žádná centrálně stanovená spodní hranice výsledku testů. Čímž neříkám, že by existovat měla. Ředitelé tak mohou přijímat i žáky s velmi nízkým skóre z testů a v druhém kole už jen podle svých požadavků. To je jeden z důvodů, proč k žádným významným přesunům mezi různými typy středoškolského studia (učilišti, průmyslovkami, gymnázii) ve skutečnosti nedošlo. Druhá věc je, že je velmi obtížné v patnácti rozeznat, kdo nakonec odmaturuje, a kdo ne. Natož to rozlišit pomocí testu.  Období mezi patnáctým a devatenáctým rokem je klíčové pro rozvoj osobnosti i intelektuálních schopností a hodně záleží na škole, kam až konkrétního studenta umí dovést.

Kvalita studentů středních škol s maturitou se tedy nezvýšila?

Nikoli. Zkoušky samotné ji zlepšit nemohou, to může jen výuka na základní škole, jejíž úroveň mimochodem navíc zhoršují.  Dobrým příkladem jsou testy z češtiny. Tím, že se zaměřují hodně na znalosti lingvistických a literárněvědných pojmů, na určování druhů slov, vedlejších vět, na znalost výjimek, ubírají v závěru základní školy učitelům čas na to opravdu podstatné – naučit děti dobře číst neboli číst s porozuměním a umět se písemně i ústně správně vyjadřovat. Učitelé místo toho musí drtit v osmé a deváté třídě přípravu na testy a na tohle nemají čas. Samozřejmě tím vždy víc trpí žáci v průměru a podprůměru třídy, kteří na zvládnutí takových dovedností potřebují víc času. V matematice je to trochu komplikovanější, ale je to podobný problém.

V 8.a 9. třídě by žáci už číst a psát měli umět, nebo ne?

Číst s porozuměním a dobře psát neumí většina dospělé populace, i když si to nemyslí. Je to vidět třeba na diskuzích k článkům. Lidé často vyvozují závěry, které nemají v textu oporu, chápou ho jinak, i když je poměrně jednoznačný. Na druhém stupni základní školy se tyhle dovednosti teprve utvářejí a pak je třeba je upevňovat na středních školách. Právě ve věku kolem třinácti let, kdy děti dospívají, si vytvářejí ke čtení a psaní vztah. Místo toho, abychom to rozvíjeli, je zahrneme rozbory a odbornou terminologií.

Ale znalosti větne skladby a terminologie jsou pro zvládnutí jazyka přece také důležité.

Smyslem vzdělávání není ovládat pojmy a definice, ale funkční gramotnost, tedy dobře číst a psát a počítat. Komu k tomu v češtině pomáhá dovednost udělat rozbor věty a nakreslit si „pavouka“, ať tu dovednost používá. Ale nedával bych ji do zkoušek. Je to jako bychom truhláře zkoušeli ze složení lepidla a truhlářské terminologie, ale kvůli tomu je nestihli naučit vyrobit židli. I pokud s jazykem pracujeme profesionálně, potřebujeme výrazně méně teorie, než kolik jí zkoušíme na konci základní školy.  U nás je zvykem učit už od prvního stupně jakési miniatury vědních oborů. V českém jazce jakousi miniligvistiku a literární minivědu. Děti se učí pojmy jako anafora, epifora, epizeuxis. Ale tento pseudoakademický způsob výuky se na základní školu nehodí. Znalost přístavku, základní skladební dvojice nebo druhu vedlejší věty jsou pouze pomocné nástroje. A je otázka debaty, které z nich jsou ještě podstatné, a které už nadbytečné.

Jak by měly být přijímačky koncipované, pokud vůbec nějak?

Způsoby, jak přecházejí žáci ze základních na střední školy, se v evropských zemích hodně liší. Někde se přijímá na základě prospěchu a doporučení školy, někde se používají testy, ale nejsou jednotné a žáci je mohou složit ve vybraném termínu. V německém modelu přijímají studenty bez zkoušek, každý jde tam, kam chce, a pak má možnost v prvním ročníku přestoupit, když se přecenil nebo naopak podcenil. Pokud to někomu přijde jako příliš velká revoluce, tak zcela realistickým krokem by bylo nedělat přijímací testy povinné. Ať je používají jen ty školy, které chtějí.

Jak by přijímání na střední školy mělo vypadat podle vás, ideálně?

Snažil bych se prosazovat přijímání na základě portfolií – neboli nějakých relevantních výsledků žáka za několik posledních let. Výstupy školních projektů, výtvarné práce, texty, které žák napsal, možná ocenění z různých soutěží, ale i záznamy o tom, co žák dělá mimo školu. Třeba chodí do skauta nebo sportovního oddílu, chová hady, chodí po horách... Portfolia už dnes  mnoho škol běžně používá. Není to žádná světoborná novinka. Národní ústav pro vzdělávání ve svém návrhu revize Rámcového vzdělávacího programu, což je základní dokument, kterým se řídí výuka na školách, zahrnuje právě portfolia do nového pojetí hodnocení žáků.

V čem by byla výhoda?

Jednak se vyhnete náhodnému selhání u zkoušky kvůli nemoci či malé odolnosti vůči stresu. Neodstřihnete od studia děti s dysporuchami, protože tady mají šanci ukázat, v čem jsou dobré. A že jsou často velmi dobré! Bývají to děti s výrazným jednostranným talentem, třeba jsou skvělé v matematice, ale zároveň mají velký problém napsat větu bez chyb. Je škoda přijít o jejich nadání, dobrá střední škola umí jejich hendikep do značné míry vyrovnat.

Jak to bylo před zavedením jednotných zkoušek?

V devadesátých letech si dělaly školy přijímací testy samy a je nutné říct, že jejich úroveň byla obvykle otřesná. Proto bych neměl nic proti tomu, aby ty školy, které o testy stojí, užívaly testy od Cermatu. Zvláště, pokud v nich ubude důrazu na pojmy a budou se víc orientovat na čtenářství a schopnost psát. Od nultých let mnohé střední školy přijímaly bez zkoušek. Tam, kde byl převis zájmu, si kupovaly přijímací testy od komerčních společností. Ty potenciálně mohly trpět podobnými nedostatky jako ty státní, ale nebyly všechny stejné a povinné.

Tomáš Feřtek je publicista, dramaturg a příležitostný scenárista. Jako novinář se dlouhodobě zabýval vzděláváním a posléze spolu s kolegy založil informační centrum o vzdělávání EDUin. Napsal knihu  Co je nového ve vzdělávání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.