Studenti čtou stále méně, včetně těch, kteří studují literaturu. Místo toho se jim započítává i zhlédnutí filmu, říká vysokoškolský učitel

Dá se nějak rámcově popsat, jací jsou vaši dnešní studenti ve srovnání s minulými generacemi? Jste na fakultě už třicet let jako pedagog, vystudoval jste tady…

Zobecnění je vždy ošemetná věc, ale když tohle zdůrazním, tak se o nějaké mohu pokusit. Nejsou špatní, a ti nejlepší jsou dokonce výborní, ale mají hodně jiných zájmů, většina z nich už pracuje a často mají taky složitý soukromý život. A do toho se snaží vklínit nějakou disciplínu, která jim umožní získat diplom. Co se týče znalostí, které si přinášejí ze střední školy, tam člověk někdy až žasne, co vše pro ně už není ve hře. Velmi tápou například v historické chronologii – co přišlo po čem. Vládl Karel IV. před, nebo po třicetileté válce? Informace si opatří – jejich referáty jsou často dílem velké píle –, ale generální osnovu už jim, zdá se, dnešní škola nedává a jim to ani nepřipadá důležité. Tenhle stav trvá už delší dobu. Dřív, když byl ještě čas na to, prověřovat vstupní znalosti také písemným testem, jsme dávali otázku na posloupnost gotika-renesance-romantismus-secese… Studenti to dostali na přeskáčku a měli to seřadit v čase. Dokázali to tak tři ze třiceti.

Čím to podle vás je, že na fakultu chodí studenti v některých ohledech tak málo připravení?

Výuka na základních a středních školách má podle mě dvě proměnné: jednou je učitel, druhou je nějaký pedagogický rámec. Pokud je učitel kvalitní, zajímavý, má podle mě právo na maximum svobody. Pokud je spíš průměrný, potřebuje se něčeho chytit. Nechci působit staromilsky, ale v tomto ohledu podle mě osnovy – dnes je to téměř sprosté slovo – plnily svou funkci, podpíraly učitelský mainstream. Chtít od dnešních kantorů – v dlouhotrvajících podmínkách podfinancovaného školství, za které mohou všechny pravicové i levicové vlády – aby tu svobodu naplnili opravdu kvalitně a kreativně, není podle mě realistické. Stát fixuje standardy vzdělávání pomocí státní maturity, ale ponechává školám naprostou volnost v tom, jak těchto standardů dosáhnout. To přece nemusí vždycky vyjít.

Jste tedy pro státní maturitu?

Ano, ovšem s výhradou, že stát může – a měl by – zkoušet to, co lze opravdu centrálně organizovanou zkouškou prověřit, nikoli to, co prověřit nelze. Pokusy centrálně hodnotit slohové práce – což je kreativní útvar – to je cosi, co nemůže fungovat. Absurdnosti, které člověk v té souvislosti slýchá, to jen potvrzují. Řada kompetencí by se měla vrátit do rukou konkrétní školy, i s tím rizikem, že leckterá škola bude přehnaně benevolentní. Dává přece daleko větší smysl, když žáky hodnotí kantor, který je zná celá léta. Dokáže jejich kvality změřit v rámci jejich osobních možností. To mi přijde dost podstatné. Každý z nás jsme schopni dojít někam. A pokud tam ten student seriózně dojde, tak odvedl svou práci…

Co ještě je dnes hodně jinak z pohledu učitele literární historie?

Mou jedinou skutečnou ctižádostí bylo a je naučit studenty číst, pokud to ještě sami neumí. Ukázat jim, že text má několik vrstev, které se ve velkých textech jedinečným způsobem podpírají. Že každý text je součástí širokého kontextu, kterému se říká světová literatura. Že knihy spolu vedou permanentní dialog. Že kultura je kontinuita a literatura je výlučnou stopou nejen ideové, ale i citové historie lidstva. A že i ty nejstarší texty mluví k dnešku. Ale četba jako taková je obecně na ústupu, a to i mezi mými studenty. Sice se zapsali na filologický obor, ale pak si hledají obsah děl na internetu… A protože studenti moc nečtou, tak se jim do četby počítají i filmy. Alespoň na západních univerzitách se to už považuje za možnou alternativu.

Popište mi život studenta francouzské a italské filologie, který přišel do Prahy z Českého Krumlova, a zrovna v šedesátém osmém…

Velkým objevem pro mne byla univerzitní knihovna. Od počátku sedmdesátých let byl dialog s knihami často zajímavější než ten, kterého jsem se mohl dočkat na fakultě. Skutečné osobnosti bylo možno na fakultě potkávat nanejvýš dva roky, pak přišly čistky, vyhazovy a léta fakultního marasmu. V jedenasedmdesátém roce došlo na fenomén prověrek. Italové, což byli samí dubčekovci, bombardovali po osmašedesátém roce české úřady nabídkami stipendií pro české studenty. A stipendia to byla půlroční i roční. Tlak to byl zřejmě tak silný, že se fakulta rozhodla na to nějak reagovat, dát najevo nějakou dobrou vůli, a pár co nejkratších stipendií rozdělit. V té souvislosti nám, studentům italštiny, byly položeny ty známé otázky: co soudíme o bratrské pomoci a kvalitách soudruha Husáka. Byli jsme ročník, pro nějž byl osmašedesátý ještě příliš blízko a nikdo z nás nebyl ani v SSM. Nám se to ještě zdálo chucpe, pro další ročníky už to byla formalita. Na bratrskou pomoc nikdo z nás nekývl, hádali jsme se, a večer jsme se sešli v hospodě a tam jsme si říkali, tak je to v pytli, nikam nejedeme. A pak jsme každý dostali aspoň ten měsíc. Se zpožděním mi došlo, že to byla předem připravená hra, že rozhodnuto bylo předem. Protože na základě těch pohovorů by nás museli všechny poslat do háje. A to byl na dvacet let můj prakticky jediný pobyt v zemi, jejíž jazyk a literaturu jsem studoval.

Jak samozřejmé bylo následovat osobnosti, jako byl Václav Černý nebo Jan Patočka, které na fakultě dočasně učily, a jak časté bylo naopak jít konformní cestou nejmenšího odporu?

Podle mě byl šedesátý osmý výjimečný i tím, že přijímačky nebyly zmanipulované, možná byl jediný. Nemám na to samozřejmě žádné důkazy, snad jen ten, že celý ten ročník, jak jsem jej znal z fakultního bufetu, zůstal dodnes v kultuře masivně přítomen. Někteří šli do nakladatelství, jiní do rozhlasu, jiní tlumočili nebo učili na školách, a řada z nich teď – poté co jim změna režimu otevřela nové možnosti – odchází do penze jako docenti, profesoři, diplomaté či úctyhodní akademici.

Co byste dnes na poli vzdělávání pochválil?

V osmdesátém devátém se otevřel prostor svobody, a to je pro mě hodnota, ve srovnání s níž všechny stíny nějakým způsobem blednou. A svobodnější duch zavanul všude, co si budeme povídat. Ve vědě můžeme pěstovat omyly, ale nikdo nás nenutí lhát. Na veřejném životě mě dráždí spousta věcí, ale musím přiznat, že tyhle pozitivní změny vlastně vidím na každém kroku. Moc to nesouvisí s tím, o čem jsme mluvili předtím, nebo jen široce, ale pro mě například bylo překvapením, do jak krásné školky chodí můj vnuk. Mluvím o mateřské školce. Laskavé ženy, nesmírně inspirativní prostředí, spousta podnětů. Když to srovnám s drilem bolševických školek (alespoň jak si je já vybavuju), tak to je namouduši úplně jiný svět. Robert Fulghum napsal Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, a to není hloupá věta. A ta školka – nenásilnou cestou! – dává i něco, co rodina nedokáže, smysl pro kolektiv, schopnost podřídit se celku. To je mimochodem to, co pak člověk řeší celý život: jak skloubit anarchii svobody se smyslem pro řád a disciplínu…

Jiří Pelán je literární historik a překladatel z románských jazyků. Na začátku 90. let se stal pedagogem na FFUK, kde učí dodnes. Do té doby působil jako redaktor a posléze šéfredaktor nakladatelství Odeon. Za své překlady dostal několik významných cen včetně Magnesia Litera a Státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo. Na návrh Jihočeské univerzity byl v roce 2017 jmenován profesorem.

Toto je zkrácená a mírně upravená verze rozhovoru, který původně vyšel v Deníku N a předplatitelé ho najdou na tomto odkazu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.