Učitelka na volné noze: Prázdniny mám, kdy chci, a svou školu nosím v kabelce. Když to říkám dětem, smějí se

Jak dlouho to je, co jste vyměnila stálé zaměstnání za nejistotu?

Tři roky.

Psala jste na Facebooku, že jste si slíbila, že ze školy odejdete dřív, než vyhoříte. Už jste byla před vyhořením?

Já učením žiju, je to moje životní náplň. A vždycky jsem si říkala, že nikdy nebudu otrávená učitelka. Že když to na mě půjde, odejdu. Rodině jsem říkala: “Když tak mě upozorněte, kdybych to na sobě nepozorovala.” To bylo ještě dávno před mým odchodem ze školy, kdy už jsem si nastavila ty kontrolky. 

Ne každý musí ze školy pryč, aby mohl naplnit svou vizi. Neměla jste tam dobré podmínky?

Vedení mě podporovalo, v tom problém nebyl. Pro mě už to ale nebylo ono. Dlouho jsem chtěla měnit věci kolem, a pak jsem pochopila, že mám změnit sebe. Na to mě myslím přivedl Feuerstein. Je takový citát (já mám ráda citáty): Člověk pořád čeká na změnu, než pochopí, že změna je on sám. Mě zajímá mozek a myšlení ve vztahu k učení. Prošla jsem různými kurzy, ale Feuerstein mi asi myšlení otevřel nejvíc. Směřuje k sebeřízení, a tím já teď hodně žiju. 

Přišel i nějaký konkrétní impulz, proč jste nakonec odešla na volnou nohu?

Po letech učení a různých školení jsem si vysnila, že udělám v nějakém místě komunitní školu. V tom smyslu, že škola se pod mým vedením stane centrem místní komunity, kde se učí všichni. To byla moje vize. Přihlásila jsem se do konkurzu na ředitele, půl roku jsem se na to připravovala, studovala paragrafy... A nevybrali mě.

Byla to škola, kde jste předtím učila?

Ne, byla to jiná, malá škola. Ten neúspěch mě pak přiměl přemýšlet co dál. Moje pedagogická kariéra je velmi pestrá. Začínala jsem jako asistent pedagoga ve zvláštní škole, u jednoho nevidomého chlapce s autismem. Tam jsem pochopila, že vše, co vím, mi v takhle specifické situaci k ničemu není, musím se učit rovnou v terénu, a hodně se mohu naučit přímo od toho chlapce. Spoustu věcí mě také naučily paní učitelky, se kterými jsem v té škole pracovala. Daly mi spoustu materiálů a rad. Pamatuju si, jak opakovaly: Hele, Petro, vždycky s láskou! Byly skvělé, vždy hledaly řešení. Míň mluvily a víc dělaly. Neměly to tam jednoduché, ale nikdy jsem je neviděla naštvané. Jedna z nich mi pak řekla: “Petro, běž dál, nezůstávej tady, běž dál.” Rozhodla jsem se, že si dodělám vysokou, abych mohla učit. 

A pak jste tedy šla dál? A kam?

Po studiích jsem nastoupila na běžnou základku, Čekala jsem dva roky, než se uvolnilo místo. Mám pocit, že se celý život učím vytrvat. Tam jsem učila osm let. Už tam jsem vymýšlela, jak rozbít rutinu. Ve škole se často umírá na stereotyp. Měnila jsem třeba sezení. Zvala do školy rodiče. Měla jsem to z knížek, četla jsem Johna Holta, Komenský to tam má taky. Pak jsem přestoupila na jinou školu. Během těch dvou let, co jsem tam byla, jsem zažila dost náročnou třídu. A ta mě naučila, jak pracovat s jedinečností, se vzdělávací nerovnováhou. Nevadí mi, když mám žáky různé úrovně. A neškatulkuju je. A postupně jsem přicházela na to, že děti nechci učit jen vyjmenovaná slova. Že je chci naučit myslet. A byla jsem taky zralá vyzkoušet si něco nového. Bylo mi čtyřicet dva a říkala jsem si, že jestli chci něco dělat jinak, neměla bych čekat. Feuerstein vede člověka k tomu, aby pochopil svoje myšlení, byl autentický a uměl se sám řídit. Převzít si zodpovědnost za své učení, za život – a jít. Já jsem to už učila, ale ještě pořádně nežila.

Co je to, ta terénní učitelka, pro vás? 

Učení není závislé na škole, a já jsem všude, kde mě někdo potřebuje. Dětem říkám: "Celá moje škola je tady v té kabelce.” A ony se smějí a říkají: "Nedá se tam vlézt.” Škola je jen jedno prostředí z mnoha. To mě lákalo, učit se i v jiných kruzích. Půl roku jsem se na přechod na volnou nohu připravovala. Odkoukávala jsem věci od podnikatelů. Chodila jsem se k nim učit, jak si říct o cenu, a tak. Jak plánovat program i finance. Jak se uživit. Nebylo to jen tak, strach máte. Rodina mě hodně podržela. Z výpovědi ve škole jsem udělala nabídku spolupráce. Brala jsem si třeba odpoledne doučování cizinců. A postupně jsem začala pracovat i s jinými zakázkami. Náchod je malé město, lidi mě tam znají, vědí, že propojuju učení, myšlení a život. Pomalinku za mnou začali chodit s různými potřebami.

Učení, myšlení a život. Jak to propojujete?

Hodně vycházím právě z Feuersteina, ctím principy jeho metody instrumentálního obohacení, ale jdu si teď zároveň originální cestou. Jako základ mám, že člověk je vždy tady a teď a vždy se může rozvíjet.

Každý člověk?

Ano, každý, dítě i dospělý. K tomu slouží kognitivní edukace.

Jak byste to vysvětlila?

Učím lidi se učit. Učím je najít jejich potenciál a rozvíjet ho. Když ke mně rodiče pošlou dítě, tak chci, aby u toho byli a viděli, jak to vedu, viděli jiný úhel pohledu, možnosti, jak se s dítětem dá pracovat. Hodně jdu přes kladení otázek. Zavádím teď i rodinné učení, i tomu tak říkám. Učí se celá rodina. Dítě má třeba problém se čtením a ukáže se, že stejný problém měl v dětství jeho rodič. Když si to řeknou, může to pomoct. Nedávno jsem mluvila s jednou maminkou, a ta mi říkala, že na sobě teď kvůli svému dítěti hodně pracuje. “Když jsem sama rozkopaná, nemůžu mu pomoct,” říkala mi. 

Přibližte mi, o jakou podporu si rodiny říkají?

Může to být cokoli, s čím umím pomoci. Záleží na tom, s jakou potřebou kdo přichází. Třeba byste ke mně přišla s tím, že máte dítě, které se nedaří namotivovat k učení. Já pracuju se smyslem učení. Učení je bohatství, je to cesta ke štěstí. Učím učit se tím, že zažehnu o učení zájem.

Jak taková práce vypadá konkrétně?

Budu se s tím dítětem bavit, ptát se na jeho silné stránky, na to, co ho baví. A co je mu naopak odporné. Hodně naslouchám. Když člověk chce někomu pomoci, musí především naslouchat. Děti milujou, když dáte prostor tomu, co je baví. Když někomu nejde matematika, řeším s ním strategie učení spíš než konkrétní úkoly. Třeba za mnou přivedou dítě s tím, že má z písemky vždycky pětku, i když se před tím hodiny učí. Začnu s ním rozebírat, jak to dělá. Dojdeme k tomu, že nerozumí zadání. Vedu ho otázkami. “Co uděláš, když nevíš?” Nejdříve mi třeba odpoví, že neví, pak se dostaneme k tomu, že si zadání přečte ještě jednou… Jde o to aby, získalo sebedůvěru a pochopení, že změna strategie vede k nějakému výsledku.

Učíte i ve školách, nebo jen individuálně?

Jezdím i do škol, jako lektor, a do komunitních center. Ze školy například vyšlou žádost o radu, jak naložit s tím, když jsou děti nesoustředěné. Přijedu tam a odučím hodinu, učitelé jsou u toho a může jim to proměnit pohled na jejich žáky. Nedávno jsem učila i na Slovensku, slovenské děti.

Rozuměly vám?

Rozuměly mi krásně. No a když učím ve školách a mám učit třeba slovní druhy, tak to propojuju s myšlením. Proč si myslíte, že se učíme slovní druhy? K čemu to máme?

To teď přesně nevím, proč?

Myšlenkově by to byl proces třídění. Podporuje to myšlení. Jazyk používáme i v abstraktní rovině. Vždy vedu děti k tomu, aby mi řekly, v jaké situaci se jim to může hodit. Jeden chlapec mi tak na mou otázku, k čemu je mu počítání, řekl: "Potřebuju vědět, co to znamená, když mi maminka řekne, že něco bude za deset minut."

Ještě k těm slovním druhům, podle vás tedy rozvíjí abstraktní myšlení.  Je to adekvátní věku, na prvním stupni? Poberou to tak malé děti?

Hlavní myšlenka je, že odkrývám dětem smysl učení. Co děláme, když se učíme slovní druhy - třídíme si tím jazyk. Kdy takový proces v životě používáme. Neodbývám je s tím, že to prostě musejí umět a hotovo. 

A kdybyste jim měla vysvětlit, proč se učí něco, o čem nejste přesvědčená, že dává smysl, co byste řekla?

Tak řeknu, já nevím, k čemu to tady teď je. Když něco nevím, tak to prostě nevím. Jediný důkaz o smyslu učení je ten, že to ten člověk opravdu žije. Násobilku používám, je to systém. Má podle mě smysl. Cílem matematiky je taky rozvíjet myšlení. To dává smysl. Je to užitečné pro mozek. Dívám se na učivo i z hlediska prospěšnosti pro myšlení. A to “proč” často nacházím. 

Jak si hledáte zakázky jako učitelka–živnostnice? Jak se o vás lidé dozvídají? Třeba na tom Slovensku?

Tam to bylo přes jednu konferenci. Na ní si mě všimla jedna maminka a pozvala mě, abych nějak podpořila jejího syna. Hodně jsem se také učila, jak o sobě dát vědět, jak využívat setkání, sociální sítě a tak.

Už vás to uživí?

Ano, teď už ano.

Má to nějaké nevýhody, oproti minulému životu ve škole?

Nevýhoda je i něco, co je na tom zároveň krásné. To sebeřízení. Prázdniny mám, kdy já potřebuju. Na druhou stranu se musím umět ukočírovat, nesmím to s prací přehánět. Je třeba myslet i na své potřeby. To platí i pro učitele ve škole. 

Mají pro to podmínky?

Já vždy všem říkám – nikoho jiného nezměním, musím jít sám k sobě.

Jsou dnešní děti jiné než dřív, náročnější, jak si někteří učitelé stěžují?

Mně nepřijdou jiné.

Ne? Nebyly starší generace v dětském věku přiťáplejší?

Záleží na prostředí, ve kterém se pohybují. To na nás hodně působí. Dnes je to jiné v tom, že hranice si musím dávat já, už to není určené zvnějšku. Děti už nemají respekt automaticky, jen proto, že jsem učitelka. Je důležité navázat s nimi vztah. Chceme je naučit kriticky myslet, a tak musíme pak počítat s tím, že budou kriticky myslet. A kriticky myslící skupina, to je pak nálož. Já ctím, že učení není jen osvojení si znalostí. To je málo. Je to myšlení v souvislostech, obhajoba argumentů a tak. A to klade nároky na učitele. Mně klidně děti můžou tykat, já si ty hranice udržím i tak.

A jak si je udržujete? 

Přirozenost, otevřenost, důvěra. Když důvěřuju tak nějak sobě, důvěřuju dětem, a je to otevřené. A když myslím, že to je už za hranicí, tak řeknu stop, hele, tady už se nebudeme pohybovat, pojďme udělat krok zpátky. Ale stejně tak může s takovouhle zpětnou vazbou přijít i dítě. Minulý týden mi sedmiletý kluk napsal, že někdy moc komentuju. Šla jsem se ho zeptat, jak to myslí. A vysvětlil mi, že si minule chtěl něco vyřešit, a já jsem přišla a začala to řešit. A já mu na to: “Můžeš mi příště říct, až to budu dělat?” A on že ano. A tohle je ono. Děti milují otevřenost.

Mluvíte často o sebeřízení, sebeřízené práci…

Podle mě je to to zásadní, co můžeme děti učit. Já tomu říkám “převzít své kompetence” a jít. Práce bude víc a víc sebeřízená. A když jim něco nejde, tak musí vědět, že to není napořád. Když to vezmou za jiný konec, půjde to. Jde toho daleko víc, než si myslíme. Často koukám na TED talks a tam mluví lidi, kteří měli různé obrovské deficity a našli svůj způsob řešení. Takovéhle inspirativní příběhy bychom měli dětem ukazovat.

Je hodně slyšet, že děti chtějí dělat jen to, co je baví, a v tom postupují hrozně rychle dopředu. Naopak se spíš vyhýbají tomu, co jim nejde. Jak děti motivovat, aby se pustily i do něčeho, co jim nevoní?

Já nevím, já jim ani nic neslibuju. Já jim dokonce říkám: Nemůžu vám nic slíbit. Mohu jim jen zprostředkovat zkušenost s učením a předat nadšení a zápal pro věc. Já mluvím o učení se ze života. Ne pro život. Vždyť děti už přece život žijí. Učení je vaše odpovědnost, říkám jim. I to, jestli budete mít šťastný život. Já vás v tom můžu maximálně jen podpořit.

A čím je zaujmete?

Jdeme po tom smyslu. Aby pochopily, že když na sobě budou pracovat, mohou si plnit sny. Že mají silné stránky, na kterých to lze postavit, ale že aby byl život opravdový, nemůžou si říct: Budu dělat jen tohle, a na tamto se vykašlu. Líbí se mi koncept vnitřní disciplíny, o kterém mluví Daniel Siegel. Mít svůj řád, jít k sobě. A Feuerstein říká: Když nebude nic kolem vás fungovat, budete ale pořád vy, váš vnitřní řád. 

Petra Dočkalová vystudovala gymnázium v Jaroměři a posléze při zaměstnání Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové, obor učitelství 1. stupně a speciální pedagogika. Absolvovala mnoho školení a kurzů. Zaměřuje se na neurovědu ve vzdělávání. V roce 2013 prošla kurzem Feuersteinovy metody instrumentálního obohacení. Žije v Náchodě.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.