V dětských domovech už dávno nejsou pokoje s palandami pro 12 dětí, říká vychovatel Tomáš Morávek. Někdy je tam dětem líp než doma

Je to zkratka „Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc” – což je jeden typ zařízení pro náhradní rodinnou výchovu. Zatímco například do dětského domova se dítě dostane pouze z rozhodnutí soudu, tak do ZDVOP může přijít i samo, pokud vyhodnotí, že doma je to těžké a už tam nechce být. Dostávají se k nám děti jak na základě vlastního rozhodnutí, tak na základě předběžného opatření, aktivit policie nebo OSPOD. A často také na základě žádosti rodiče. Děti v této formě péče mohou u nás zůstat (z hlediska zákona) maximálně šest měsíců – tuto lhůtu může soud prodloužit.

Jaká je úloha takového zařízení?

Děti nám jsou svěřeny do péče – staráme se o ně, jako by byly v běžné funkční rodině. Pracovníci s nimi bydlí a v některých zařízeních máme pracovní dobu dokonce týden v kuse (a pak týden volno). Během tohoto pracovního týdne děti probouzíte, uspáváte, chystáte svačinky, v noci k nim vstáváte, když pláčou, berete je na kroužky atd. Prostě všechno, co se má dít v běžné rodině. Naším cílem je děti stabilizovat, dát jim pocit bezpodmínečné lásky, přijetí, dát jim pevné zázemí, kde se budou cítit dobře. Aby naše děti neměly pocit, že umístěním k nám do zařízení pro ně končí život a odteď už bude všechno jen špatné. Ocitnout se v ústavním zařízení je pro děti velmi náročné – najednou žijí v jiném bytě, spí v jiné posteli, bydlí s cizími lidmi. A tak bychom měli všemi prostředky usilovat o to, aby je tato změna co nejméně traumatizovala a aby jim i tak vznikaly krásné vzpomínky. Dítě by si mělo dětství užívat, i když nemůže být se svou biologickou rodinou.

V jednom rozhovoru jste říkal, že aby mohl člověk být dobrým vychovatelem v zařízení náhradní péče, tak nestačí mít rád děti a umět skvěle vařit guláš. Vážně to nestačí?

Nestačí, vážně. O tuto pracovní pozici bohužel není příliš velký zájem – časově náročná pracovní doba, velká psychická zátěž, mizerné peníze a dennodenní setkávání se s týranými dětmi apod. A mnohdy se u uchazečů setkáváme s celou řadou zkreslených představ a motivací. Třeba: jsem tady, protože mě děti potřebují a já je spasím; nebo: jsem tady, protože miluju děti a skvěle vařím. Jenže aby byl člověk dobrý pracovník v náhradní rodinné péči, měl by mít také celou řadu různých osobnostních rysů, fyzických předpokladů a odborných vědomostí. Nějaká metodická znalost a rozhled je v tomto oboru vážně důležitá –  jak zacházet s dítětem, které se začne sebepoškozovat, co dělat, když přestane mluvit nebo když v noci mlátí čtyřleté dítě hlavou o postýlku? Vychovatel musí odpovídat na otázky dětí i rodičů, vědět, co to je předběžné opatření a proč si například rodič nemůže vzít dítě ven, jak fungují dětské domovy, jak probíhá soud a podobně. Takže umět vařit guláš se hodí, ale pouze tato dovednost k dobré práci zkrátka nestačí.

Určitě je to dost náročná práce, že?

Z podstaty této práce se člověk bude setkávat s traumatizovanými dětmi, s rozbitými dětmi, s dětmi, které mají bilaterální modřiny a je na nich na první pohled vidět, že byly zneužívané nebo týrané. Mnoho nocí nespíte (péče o kojence je i v noci), nemáte téměř žádný volný čas, hodně se stresujete, o děti se bojíte, mnohdy vás vytáčí systém, rodiče, kolegové, zákony, nemáte mnohdy čas si ani zajít na záchod, pořád se něco učíte a pořád něco byrokraticky dokládáte. Ale když akceptujete ty stinné stránky, můžete vnímat i to krásné. A to, že pracujete s dětmi! Děti dokáží člověka nabíjet skrze jejich životní energii, elán a nadšení pro maličkosti. Ta práce je opravdu i krásná. Představte si to, například jdu s dětmi na hřiště nebo na zmrzlinu a jsem za to placený. Vyrazím s dětmi do lesa pozorovat veverky, skákat do louží, pozorovat hvězdy a přitom jsem pořád v práci. Takže ta práce není jednoduchá, ale je smysluplná – ty děti za to zkrátka stojí.

Existují v Česku nějaké služby pro rodiny, které výchovu dítěte z jakéhokoliv důvodu nezvládají? Aby to, že dají dítě k vám, bylo až krajní řešení. Snaží se jim někdo před tím pomoct?

Služby pro rodiny jsou, ale není jich mnoho. Navíc mnohé rodiny ani netuší, že nějaká forma pomoci pro ně existuje, a tak jejich životní situaci nechají zajít zbytečně daleko. Dostávají se k nám do zařízení také děti z funkčních a láskyplných rodin – například rodiče nám přivedou dítě, protože je vyhodili z ubytovny. Je to od nich velká odvaha a obrovská míra sebereflexe. Přijít k nám, dovést k nám za ruku dítě a říct „je v zájmu mého dítěte, abyste se o něj teď starali vy, jinak by spalo na ulici” musí být neuvěřitelně náročné. Takový rodič si zaslouží nejen uznání, ale také naši pomoc. Úkolem společnosti (i našich ústavních zařízení) není rodiče odsuzovat, ale pečovat o děti.. ať už jsou z jakékoli rodiny.

Existují samozřejmě odsouzeníhodní rodiče, ale existují i rodiče, kteří své děti milují – jen z nějakého důvodu u nich to dítě nemůže být (např. rodiče užívají návykové látky, nemají kde bydlet apod.) A tak někdy dítě miluje svoji rodinu, rodina miluje své dítě, jen normy toho, co je a co není v pořádku při péči o dítě, se radikálně liší od většinové společnosti a zákonného vymezení.

Vždycky mi přišlo, že v Česku vlastně celkem snadno přijdete o děti třeba z důvodu toho, že nemáte peníze a nemáte adekvátní bydlení, spíte třeba někde ve stanu a tak. Ale co násilí?

V situaci finanční a bytové tísně vám dítě klidně „seberou”, ale nejste omezena na rodičovských právech – můžete dítě navštěvovat, volat mu, brát si ho na vycházky, zkrátka jen to dítě (v jeho zájmu) bydlí jinde. A v případě ZDVOP by mělo být do šesti měsíců rozhodnuto (soudem), jestli je v zájmu dítěte, aby se k vám vrátilo nebo bylo umístěno jinam. Někdy je návrat do biologické rodiny v zájmu dítěte, ale někdy opravdu není. Pracoval jsem s holčičkou, která se k nám dostala pro fyzické týrání. Vidíte na ní modřiny, popáleniny od cigaret. Díval jsem se do spisu a škola podávala poprvé podnět v roce 2017, pak 2018, pak opakovaně i další roky, a až když o čtyři roky později přišla do školy s krvácející ránou ve tváři, dostala se konečně k nám. Po celou tu dobu škola tlačila na OSPOD, že holčičku nejspíše doma týrají. Sociální pracovnice si s dítětem a matkou promluvila, holčička řekla, že máma je někdy zlá, ale někdy je hodná – výsledkem šetření bylo doporučení pro matku: mírnější výchovný styl a terapie pro lepší zvládání vzteku. Ale dítě i nadále bylo ponecháno v tomto prostředí. Dokud tedy nepřišla do školy s krvácející ránou. Tentokrát se volala i policie a ta dívka přiznala, že už doma nechce být, že se tam bojí. Co bude teď, ochrana dítěte před agresivním rodičem? Zákon hovoří jasně, že matka je zatím jen podezřelá, a tak nemá omezená práva na kontakt s dítětem. To může udělat pouze soud a ten ještě neproběhl. A tak matka za dítětem chodí, bere si ji do cukrárny, do bazénu, na pouť, na celodenní výlety, nakupuje spoustu krásných věcí a holčička se už moc těší zpátky domů, protože maminka ji miluje…

Jako vychovatel jste asi v kontaktu i se školami. O českých školách se říká, že neumí pomáhat dětem z horších socioekonomických podmínek. Jakou s nimi máte zkušenost?

Různorodou. S některými školami mám dobrou zkušenost a s jinými zase šílenou. Někdy mají školy nesmyslné požadavky – do druhého dne má mít dítě koupenou preparační sadu (tzn. ještě dnes najít obchod, vyrazit tam a za 800 Kč to nakoupit). Z hlediska organizace to pro nás není takový problém, náklady pokryjeme z příspěvků a nakoupit to může jít s dítětem kterýkoli vychovatel. Ale kdybych byl rodič samoživitel a měl do druhého dne toto vyřešit – sehnat najednou někde osm stovek, vyhledat si nejbližšího prodejce, vymyslet, kdy tam zajedu a kdo mezitím bude hlídat mladší dítě, vařit, uklízet, nakupovat, být v práci – byl bych možná v koncích a nikoho by to nezajímalo. Někteří učitelé občas zapomínají, že různé děti mají různé možnosti, a tak svým chování i slovy učitelé shazují rodiče našich dětí, čímž shazují i to dítě samotné. 

Někteří učitelé jsou zase až příliš angažovaní. Měli jsme chlapečka, který po umístění k nám zůstal ve své škole. Dostali nového třídního, ten si mě zavolal na třídní schůzku, kde chtěl probrat, že ví, že je dítě v našem zařízení. A také mi řekl, že „protože to neměl chlapec v životě jednoduché, tak s dětmi napsali slohovou práci na téma Proč máme rádi Tomáška, i když je v ústavu.“ S rodiči spolužáků dokonce domluvil sbírku peněz, za které mu pak chtěli koupit mobil… Je to úplná stigmatizace toho chlapce, který má svoje rodiče opravdu rád a navíc se snažil utajit, že u nich nyní nežije. A mobilní telefon má, i tablet... Nouzí opravdu netrpěl. Případné nepříjemné pocity hanby a studu dítěte jsem mu zrcadlil v představě, jak by se cítil on, kdybychom psali s rodiči sloh na téma „Máme rádi nového učitele, i když se doma kouká na porno.”  

Ale asi to myslel dobře…

To nezpochybňuji, i já tam vnímám onen dobrý záměr, snahu dítě spasit. Ale je to jako fénovat rybičku z akvária, aby jí nebyla zima. Záměr je také dobrý, ale pro rybičku zničující.

V praxi se setkáváme nejen s těmito „spasiteli”, ale také s učiteli, kteří naše děti naopak zbytečně démonizují. Např. při tripartitní schůzce třídní učitelka pojmenovala naší dívku jako „sociopata, který roste pro kriminál”, protože při testu používala tahák, a když jí paní učitelka hubovala, tak neudržela oční kontakt, a dokonce se usmívala.

Nebo jiný příklad poměrně častého chování, se kterým se setkáváme. Kontaktují nás učitelé našich dětí se slovy: „My teď ve druhé třídě probíráme náhradní rodinnou péči, máme u nás dítě z vašeho zařízení, můžeme se třídou k vám na exkurzi?” A já jim odpovídám: „Ano, ale pouze pokud předtím půjdeme na exkurzi k vám domů a ke všem ostatním dětem.” Nemyslím to zle, i tady vnímám dobrý záměr. Ale my opravdu nejsme žádná zoo, kam se lidé budou chodit fascinovaně koukat – na svého spolužáka, na svého žáka. Pro naše děti je to DOMOV – mají tady svoji postýlku, svoje bačkorky, svoji poličku. Pro ně je to reálný život, jediný domov, který mají. Kývnutím na tuto exkurzi bychom z domova udělali jen pracovní nástroj, něco neosobního. 

Jsou naštvaní, když jim tohle řeknete, nebo to pak pochopí?

Někdy jsou překvapení, někdy to akceptují a omluví se a někdy mě obejdou a domluví si exkurzi s vedením. A to možné je, ale přijít musí pouze samotní učitelé, bez dětí. Takovýto zájem a rozšiřování rozhledu vnímám velmi pozitivně. Mnoho lidí si představuje, že ta zařízení jsou stále tvořena místnostmi s palandami pro dvanáct dětí a podobně. Přitom dnes se ústavní zařízení skutečně snaží co nejvíc – samozřejmě v rámci standardů kvality, zákona a vnitřních řádů – napodobit skutečnou rodinu, skutečný domov.

Napsal jste knihu Nebuď p*ča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi, kde vycházíte právě z profesní zkušenosti s traumatizovanými dětmi. Jak se chová vůči dětem taková p*ča?

P*ča rodič např. zapíchne dítěti do nohy nůžky nebo o něj típá cigarety (reálný příběh z praxe). Přijde mi paradoxní, že i když si chcete vzít psa z útulku, tak prověřují vaši minulost, vaši finanční připravenost, psychický stav, přijdou se k vám několikrát podívat... Ale když chcete mít dítě, stačí mít funkční reprodukční systém, nechat se oplodnit a je to – z pohledu státu se stáváte naprostým odborníkem na výchovu dítěte. To, že děláte řadu chyb, prožíváte nezpracovaná traumata a nevíte si rady ani sami se sebou, to nikoho nezajímá. A společnost/stát automaticky považuje rodiče za největší dobro pro každé dítě, ale často to tak není. 

Nicméně kniha cílí převážně na odborné vychovatele/vychovatelky pečující o děti. Na lidi, kteří jsou na správnou péči o děti vyškolení a jsou za ní placení. U rodičů je pochopitelná jistá míra tolerance, ale když už se dítě dostane do zařízení, kde pracují proškolení odborníci, tak tam je potřeba mít vyšší nároky. Zdejší děti už jsou zraněné, poškozené, a jestli něco potřebují, tak stabilizovat. Vychovatel by se zkrátka jako p*ča opravdu chovat neměl.

Pomohlo by dětem, kdybychom jako společnost byli méně lhostejní k tomu, když se někdo k dítěti chová násilně?

Ano, pomohlo. Když veřejnost hledá na stránkách naší organizace (Ne)ohrožené děti, jak nás mohou podpořit, tak jeden z bodů, který naleznou, je – buďte všímaví. Když vidíte dospělého, jak táhne dítě za vlasy nákupním centrem, tak není v pořádku to přejít s tím, že je to holt jeho rodič. Jednou jsem zažil takovou situaci. Na hřišti se můj devítiletý svěřenec uhodil do hlavy, tak jsem mu řekl, že musí být od teď pod větším dohledem, jestli nemá otřes mozku. Kluk byl kuřák, chtěl si jít někam stranou zapálit, a když jsem mu to nedovolil, tak se dal na útěk. Běželi jsme mezi stromy a pak, aby neskočil do silnice, mi nezbylo nic jiného, než ho sundat na zem a přidržet. Jedno auto zastavilo, řidič stáhl okénko a zeptal se, jestli je všechno v pořádku. Já mu odpověděl, ať to neřeší, že jsem vychovatel. Řidič řekl „aha” a pokračoval v jízdě. Bylo správné, že alespoň zastavil a zeptal se, ale jako společnost bychom se neměli spokojit s odpovědí, že jsem vychovatel/rodič apod. Máme děti chránit. Správně měl zavolat policii a ta by měla zjišťovat, kdo jsem. V naší republice stačí říct „já jsem máma/táta” a můžete svoje dítě na veřejnosti klidně praštit do obličeje. To je šílený! Kdybych teď vstal, zařval na vás a uhodil vás, tak pravděpodobně přijede policie a začne to prověřovat. Ale kdyby vám bylo osm let, tak možná obdržím obdivné pohledy, že mám pevnou ruku ve výchově.

Měl byste nějakou radu pro rodiče, učitele nebo vychovatele, jak nebýt p*ča?

Vzdělávejte se. Já fakt nechápu, jak může dnes učit děti učitel, který získal titul před čtyřiceti lety a od té doby jede pořád stejně. Přirovnal bych to k ovladačům na televize – jaké televize byly před 40 lety a jaké jsou teď. Televize se za čtyřicet let ohromě změnily, jsou jiné, mají jiné funkce, jiné rozměry, jinou vnitřní techniku a nelze je ovládat ovladačem, který jste měli k televizi před čtyřiceti lety. Na nové televize zkrátka potřebujete nové televizní ovladače, jinak nemohou správně fungovat. A tak je to také s péčí a vzděláváním dětí. Děti se taky změnily a původní ovladače již bohužel nestačí. Je potřeba se průběžně vzdělávat a metodiku přizpůsobovat potřebám současných dětí, současného století. Ocení to nejen vedení a žáci, ale také samotní učitelé, kteří s novým „ovladačem” uvidí další možnosti. 

A má rada pro rodiče? Bylo by fajn, kdyby rodiče dokázali vidět víc svět očima svých dětí. Je normální, že dítě občas zlobí. Stejně tak je normální, že má dítě občas záchvat vzteku, že neumí zvládat svoje emoce… Nic z toho z něj nedělá vadné dítě, špatného člověka. Když budeme k dětem víc empatičtí, bude svět hezčí, bezpečnější a lepší místo pro všechny. 

Tomáš Morávek má přes devět let praxe s týranými a ohroženými dětmi. V současné době působí jako vychovatel v několika ústavních zařízeních, krizový intervent na dětské krizové lince a jako ředitel neziskové organizace (Ne)ohrožené děti, z. ú. Ve volném čase se rád věnuje rodině, sportu a jedení. Má rád výzvy, nesnáší pokrytectví a tvrdí, že kdo není součástí řešení, je součástí problému.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.