Z černobílého obrázku jsme udělaly barevný. Božena se nikdy necítila jako oběť, říkají scenáristky televizní série o národní ikoně

Co o Boženě říkají lidé z vašeho okolí?

Martina: Učím v ZUŠce v Jičíně, vedu tam dramatický obor, a starší z mých žáků, třináct až sedmnáct, se dívají. Mladším jsem to nedoporučovala. Během prvního dílu na společném chatu na viberu jely komentáře děje, scéna po scéně, jeden nekonečný proud. Mohla jsem i zpětně minutu po minutě sledovat, jak a na co reagovali.

A na co třeba?

Martina: „Ta je super” (myšleno Božena), „takovou matku bych nechtěla”, „ten je starý!” (o Josefu Němcovi), „mně se líbí" (stále o něm, psaly některé slečny), „už se mi nelíbí, jak je todlecto možný?!”, „to je hulvát, chudák Betty" (stále o Němcovi, když svou ženu násilně nutil k sexu). Často se vraceli k tomu, jak byla její matka necitlivá, řešili vztah mezi manželi.

Hana: Mám o deset let mladší sestru, je právnička, žije ve Francii, a ta byla velmi překvapená. Když jsem jí před lety říkala, že se chystám psát scénář k seriálu o Němcové, že to bude takový ženský příběh, její reakce byla: „Němcová a 19. století? To je přece strašná nuda! To nikoho nebude bavit!“ A teď se dívá a baví ji to.

Zaskočil vás ten velký ohlas?

Martina: Ano. Myslely jsme si, že určitá okrajovější skupina lidí bude sérii sledovat v každém případě, protože je to o Boženě Němcové. Ale zbytek národa ne.

Ze stejného důvodu – že je to o Boženě.

Hana: Čekaly jsme, že to zhlédnou paní učitelky, senioři, obdivovatelé Boženy Němcové, kteří se potkávají na besedách. I když je fakt, že Boženu máme pod kůží všichni. Do Ratibořického údolí míří za hezkého počasí spousty rodin. Kdo z nás tam nebyl. Ale že to zasáhne o tolik širší publikum, jsme nečekaly.

Martina: Národní buditelé ve škole přece nikoho nezajímají.

Daly jste si práci s vykreslením dobových vztahů: jak to chodilo v rodině, mezi manželi, ve společnosti. Z čeho jste čerpaly? Doporučily byste nějakou knihu? Určitě teď hodně lidí googluje „true story“.

Hana: Načetly jsme samozřejmě všechny životopisy Boženy Němcové, ale nejen to, kontaktovaly jsme také mnoho historiků, a mimo jiné i paní profesorku Milenu Lenderovou. Ta s Marií Mackovou, další naší skvělou poradkyní, a Tomášem Jiránkem asi před deseti lety vydala velmi zajímavou knihu Z dějin české každodennosti: život v 19.století. Tu určitě doporučuji. A také krátká doprovodná videa na i-vysílání webu České televize. Zatímco my jsme ve scénáři musely pracovat s filmovou zkratkou, historici tam dostali prostor vysvětlit další zajímavé podrobnosti. Těší mě, že webové stránky k Boženě mají vysokou návštěvnost. A v záložce edu na webu ČT jsou také skvělé materiály, například velmi zajímavý rozhovor s Jaroslavou Janáčkovou, jednou z největších znalkyň Němcové.

Martina: Vystudovala jsem bohemistiku na filozofické fakultě a profesorka Janáčková byla náš guru, klíčová postava. Pamatuju si, jak nám vysvětlovala, že příběh manželů Němcových, jejich vztah, nebyl zdaleka tak černobílý, jak jsme se učili ve škole. To jsem slyšela poprvé, překvapilo mě to. Na tom jsme vlastně Boženu celou postavily. Chtěly jsme udělat z černobílého obrázku barevný.

Hana: Profesorka Janáčková se také zasadila o to, aby vyšla rozsáhlá korespondence Němcové. V naší generaci spustila zájem o Němcovou jako o ženu, o živou bytost. Najednou tam byly i jiné asociace než jen pohádky a Babička.

Velký prostor jste ve filmu daly manželu Boženy Němcové, kterého naše kolektivní paměť odsoudila do role jednorozměrného padoucha. Ve vašem příběhu Boženu svazuje, ale i podporuje, vlastně ji pro českou vlasteneckou kauzu získal on, a symbolem se nakonec stala ona. Konečně jsem také pochopila, co dělali „financové“. Pro vlastence dost neobvyklé zaměstnání.

Hana: Pátraly jsme po tom, co bylo přesně náplní jeho práce, protože postavy musíte ukazovat v konkrétních situacích jejich každodennosti. Ví se toho hodně, ale až z konce 19. století, první polovina je málo probádaná. Je například poměrně těžké zjistit, jak vypadaly uniformy finanční stráže.

Martina: V Plzni na Celním úřadě mají expozici o historii celnictví, tam jsme se jely podívat. A v Králíkách je celnické muzeum. Ředitel muzea Richard Sicha byl poradcem při natáčení.

Na Boženu se dívá více než milion a půl dospělých, píší o ní média, jdete z jednoho rozhovoru do druhého. To je úspěch. Donesly se k vám i nějaké výtky?

Martina: Nejrozšířenější je asi ta, že jsme zneuctily majestát české národní ikony. Hodně komentářů je v tomto duchu nebo s tím nějak souvisí. Vyčítají nám také, že Božena v seriálu málo píše a pořád někde „trajdá“. Lidem se zdálo, že to zkreslujeme. Ale v období, které popisují první tři díly, ona opravdu zase tolik nepsala. Napsala pohádky, pár básniček, pak hlavně články do novin. Všechna rozsáhlejší díla tvořila až v posledních letech života.

V médiích zdůrazňujete, že to neměl být seriál o spisovatelce, ale o ženě Boženě.

Martina: To je pravda. Představte si, jak by to vypadalo, kdyby půl hodiny seděla a psala. Na to by se nikdo nedíval. Kromě toho, určitě v životě dělala i jiné věci, než že seděla nad papírem.

Hana: Někdo se posměšně vyjádřil, že z Babičky ve filmu napsala akorát ten titul: Babička. Ale to je prostě filmový jazyk. Nehledě na to, že o psaní bude poslední díl, který vykresluje literárně nejplodnější část jejího života.

Nahlédnout do soukromí celebrit je vždy riskantní. Lidé si nechtějí nechat vzít ideály.

Hana: Myslím, že úctu a respekt můžeme k Němcové cítit, i když známe její slabosti. Já to tak rozhodně mám. Chci člověka poznat, jaký byl. Myslím, že my Češi máme potřebu si ze svých velkých mužů a žen udělat nedotknutelné a neposkvrněné idoly. Ale proč vlastně?

Vadily jistě i sexuální scény. Je jich tam dost. Nevyčetl vám někdo, že kvůli nim se seriál dostal do kategorie 15+, a žáky druhého stupně tak mine? 

Martina: To, že Božena byla nevěrná svému muži, se ví, a patří to k jejímu životu. Ukazuje to její povahu, potřebu svobody. Šla za svým srdcem a dělala, po čem toužila. Je to pro ni velmi typické. Sex v tom seriálu není samoúčelný. A že se kvůli tomu nedostane do výuky na základní škole? Naším cílem nebylo vzdělávat děti. Beru to spíš tak, že pokud to chytne učitele, najdou si cestu, jak zapálit i své žáky, aby je tento úsek našich dějin bavil. 

Hana: Slyšela jsem, že dost rodičů to sleduje i s dětmi. Já mám děti jedenáct a třináct a nekoukají se, moc jsem to nechtěla. Jsou ve věku, kdy se ošívají, i když vidí, že si někdo někde dává pusu. Ale tak za rok si myslím, že by to Sáru, tu starší, už mohlo zajímat.

Martina: Hodně záleží na rodině a jak moc jsou v tomto ohledu rodiče otevření. Ptala jsem se nejmladší dcery, je jí patnáct, jak to vnímá, jestli tam bylo podle ní sexu moc. Říkala mi: prosím tě, vždyť to je dneska v každým filmu. A moje vnučka, které je dvanáct, se na to taky dívá. Milování se jí nijak zvlášť nedotklo, ale co jí vadilo, bylo násilí. To, že Josef svou ženu bil.

Hana: A to si myslím, že je přirozená reakce. Mezi dospělými byly k násilí kupodivu spíš malé výhrady, zato k sexu velké. V prvním dílu je znásilnění, ale to vadilo málokomu. Zatímco druhý díl, který je hlavně o lásce, včetně té fyzické, vzbudil nevoli. Zvláštní.

Jednou z nejdojemnějších scén je smrt Boženina nejstaršího syna Hynka. Jak moc se Němcová zaobírala rodinou a výchovou?

Hana: Hynka zbožňovala. Byla to pro ni velká rána, když umřel. Na nejmladšího Jaroslava se pak snažila přenést své naděje, které vkládala do výtvarně velmi nadaného Hynka. Poslala Jaroslava na skvělou výtvarnou školu do Mnichova. Na cestu si vyprosila peníze u přátel, ale s sebou mu nedala skoro nic a ani mu pak nic nedokázala poslat, takže tam trpěl strašnou bídou a musel se vrátit. V tomhle byla nesoudná. Josefa to vyprovokovalo až k podání žádosti o rozvod. Výchova dětí byla mezi nimi velkým jablkem sváru. Němcová si do toho nechtěla nechat mluvit, přitom tehdy podle zákona o dětech a jejich vzdělání rozhodoval otec. Na druhou stranu děti matku milovaly. Do učení je nikdy nenutila a netrestala je, dopřávala jim volnost, učila je svobodě, vedla je k lásce k přírodě, hodně jim četla, zpívala, vzdělávala je často sama, názorně a po svém. Na dospívající dceři Doře ale nechala starost o domácnost, o níž sama nejevila zájem. Byla to bohémka.

Česká televize ještě před premiérou uspořádala setkání tvůrců se skupinou učitelů. Film chválili, byli dojatí. Podle jedné paní učitelky má dokonce vaše Božena potenciál být vzorem, inspirovat svou odvahou žít život bez bázně a hany. Co je na Boženě Němcové krásné podle vás?

Martina: Svobodomyslnost. Sebevědomí. Nekonečná víra ve vlastní sílu.

Hana: Emancipace, kterou chtěla dopřát sobě i ostatním lidem kolem sebe.

Martina: Opravdu cítila, že jsou si všichni rovni.

Hana: Otevřenost. Stála si za vším, co udělala. Měla odvahu být za všech okolností sama sebou. Nestyděla se za sebe, nic neskrývala.

Říkáte, že se přátelila i s bývalými milenci. I s těmi, co ji opustili nebo pomluvili.

Hana a Martina: Ano, byla velkorysá a nebyla mstivá. Nedržela v sobě zášť. A nikdy se necítila jako oběť.

Martina Komárková vystudovala bohemistiku na FF UK. Pracovala jako redaktorka nakladatelství, novinářka, napsala několik knih pro děti a sbírky poezie. Píše scénáře pro Českou televizi. 

Hana Wlodarczyková absolvovala katedru scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Jako dramaturgyně pracovala na desítkách pořadů, televizních filmů a seriálů.

O Boženě Němcové, slovy Josefa Němce, web České televize s doprovodným materiálem (klikněte na obrázek):

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.