Uzel zahradníkem 9. Uklidit, uvařit a nezatěžovat starostmi
První čtyři díly seriálu se zabývaly statistikami a příběhy znásilnění a obtěžování. Další pak tím, jaké místo vymezuje Radim Uzel ženám ve společnosti na základě jejich údajných biologických daností. Zatímco zde se jeho výroky pohybovaly v úrovni subjektivních prohlášení, které přímo nezasahují do životů konkrétních lidí, dnes se chci věnovat tomu, co osmdesátiletý sexuolog lidem radí na kurzech a terapiích.
Jádro Uzlova „manželského poradenství“, které se objevuje v mnoha jeho publikacích a přednáškách, tvoří dva soubory čtyř pouček pro každé pohlaví. Už tradičně u nich vychází z přesvědčení, že „muž a žena jsou odlišné živočišné druhy“. Poučky samy nejsou jeho tvůrčím dílem; doslovně vychází z práce dnes osmaosmdesátiletého psychologa Stanislava Kratochvíla. Radima Uzla zřejmě za ty desítky let nenapadlo zeptat se, čím jsou podložené, zda opravdu platí, a co bychom si z nich měli reálně odnést. Dodnes není ani jasné, zda očekávání, která byla formulována co nejzjednodušeněji pomocí infantilně znějících zkratek, měla být opravdu naplňována a jakým způsobem.
Co tedy Radim Uzel tvrdí, že Stanislav Kratochvíl vyzkoumal? Muži od žen prý očekávají toto:
UU = uklizeno, uvařeno,
NESTA = nezatěžovat starostmi,
OSTA = obdiv stále,
SEZA = sex, kdykoliv se mu zachce.
Ženy pak prý mají úplně jiná očekávání:
PO-PO = posedět a popovídat,
DU-PO = duševní porozumění,
VY-PO = vycítit, co žena potřebuje,
VY-CE = vyjadřovat lásku cenou (peněženkou).
Údajnou základní ženskou potřebu neustále hovořit Uzel komentuje v jednom z online kurzů takto: „PO-PO znamená – posedět a popovídat. To je krása. Večer sedíme, v krbu praská, na stole stojí lahev vína a ta ženská žvaní a žvaní. Jenomže pak musí následovat DU-PO, což je duševní porozumění. Aby její řeč nám nešla jedním uchem tam a druhým ven, aby mezi ušima, kde máme orgán, kterému se říká mozek, se alespoň něco z její řeči zachytilo. Mnozí z vás mi dají asi za pravdu, že se často nic nezachytí. Ona mluví, mluví, mluví a on říká: Jojo, jojo, jojo, máš pravdu, samozřejmě. Přitom přemýšlí o úplně něčem jiném, o mužských záležitostech. A teď přijde kritická chvíle: Co jsem právě říkala!? On vůbec neví. Sice bylo PO-PO, ale nebylo DU-PO.“
K druhé polovině ženských očekávání pak dodává: „VY-PO znamená vycítit, co žena potřebuje. Je známý psychologický poznatek, že žena málokdy řekne něco na rovinu. Málokdy řekne: Zítra máme výročí svatby, běž a kup květinu. Ona řekne, že se něco blíží, že by se mělo něco koupit. Muž se samozřejmě nedovtípí a je průšvih. VY-CE, neboli vyjadřovat lásku cenou, peněženkou. Třeba vzít ženu na večeři. À propos, nedávno jsem dělal recenzi erotické kuchařky. Co si myslíte, která potrava ženu nejvíce rozvášní? Která potrava pro ženu představuje afrodiziakum? Po jakém jídle dospěje k orgasmu? Víme to velmi dobře: šampaňské, kaviár, lanýže, ústřice. Ne že by vybraná strava nějak v žaludku působila, ale protože to je drahý! Pak je sex samozřejmě kvalitnější. Při jednom výzkumu zkoumali kvalitu ženského orgasmu a prožitku a zjistili, že je přímo úměrný výši čistého měsíčního příjmu muže. Vážené dámy, vědecky je dokázáno, že s bohatými to jde prostě líp.“
Porozumění chtějí jen ženy
Jak je vidět, klíčové situace v partnerských vztazích Uzel prezentuje jako danost, kterou není třeba nijak dál problematizovat. Kdokoli přemýšlivější přitom musí být tak omezeným pohledem na svět zaražený. Kdybychom chtěli chytat za slovíčko, z řečeného vyplývá, že v Česku, natožpak Československu, skoro žádná žena nemohla mít kvalitní orgasmus, protože se jen těžko dostala ke kaviáru a ústřicím.
Seriál Uzel zahradníkem
„Je to příručka, jak rozetnout uzel dezinformací jednoho člověka, který za několik dekád svým působením ve veřejném prostoru napáchal mnoho škod.“ Přečtěte si všechny díly seriálu o „populárním sexuologovi“, který ve svých vystoupeních, článcích i knihách pomáhá betonovat ty nejnepěknější předsudky.
2. Polovina ohlášených případů obtěžování je vymyšlená“
3. Sáhl jí před třiceti lety na koleno
4. Svatba jako řemen a soud jako fraška
5. Feministky ošizené o otcovskou lásku
6. Lovci z Marsu a sběračky z Venuše
7. Ženy v politice, u soudu, v reklamě a pornu
8. Já bych ty intersexy zakázal, každého jenom otravují
Jistě, cílem poučky VY-CE je připomenout, že ženy upřednostňují muže, kteří nejsou lakomí. Jenomže i toto očekávání vychází z dávno překonaného modelu, že muž je živitelem rodiny a v restauraci bez výjimky platí on. Navíc si Radim Uzel posunul původní význam zkratky VY-CE. Nejde totiž o VYjadřování lásky CEnou, ale – u Stanislava Kratochvíla – o VYjadřování lásky CElým životem, CElým postojem. U velmi materialisticky zaměřeného Radima Uzla ale taková významová deformace nepřekvapí.
Na popisu údajných ženských potřeb je však nejhloupější, že se zdá, jako by to byly jenom ženy, které hledají duševní porozumění a chtějí se vypovídat. Není snad jeden z hlavních důvodů, proč spolu lidé jsou, potřeba spřízněnosti a možnost mluvit s partnerem o čemkoli? Ano, je to do značné míry unikavý ideál, ale právě jeho nedosažení je zdrojem frustrace, od nějž se odvíjí mužské utíkání do hospody a k milenkám. Tvrdit, že porozumění hledají jenom ženy, nedává žádný logický smysl, protože na co pak mají muže? A jak by ho tito muži mohli ženám poskytnout, když to sami neumějí a nechtějí?
Uzlovy rady působí tak, že muž má naslouchání a chápání jen předstírat, protože jeho mozek toho jinak není biologicky schopen. Můžeme v těchto poučkách a výzkumech vidět především obraz trudného života za socialismu a v 90. letech, kdy lidé byli z různých důvodů vůči sobě méně sdělní a mnohem více věcí bylo tabu. Už tehdy se to ale netýkalo těch, kteří aspoň ve svém soukromí chtěli „žít v pravdě“. Říkat dnes toto lidem v 21. století v internetovém kurzu má však ještě menší hodnotu než jim radit, jak správně zapřahat koně do povozu.
Představy, že ženy mluví v náznacích, zatímco muži konkrétně, jsou dalším hluboko zakořeněným stereotypem. Napadne ty, kteří toto tvrdí, že komunikační „jinakost“ může vycházet právě z rolí, do kterých jsou obě pohlaví tlačena? Muži jsou navyklí mluvit jasněji o technických záležitostech, zatímco ženy o vztahových, ale třeba i o tom, co je potřeba koupit či opravit, protože jsou k tomu životními zkušenostmi donuceny. Smyslem párových terapií je přece naučit partnery mluvit o věcech stejným jazykem, respektive se stejnou mírou pozornosti ke společným tématům. V Uzlově světě jsou muži absolutní tupci a citoví mrzáci, kteří nechápou náznaky a říkají vše doslovně. Jeho přístup je urážlivý k mužům právě tak jako k ženám.
Neschopný, ale obdivovaný
Nechme ale opět mluvit Radima Uzla o tom, že muži chtějí něco zcela jiného než ženy. „U-U znamená uvařeno, uklizeno. Tady jsou kapesníky, tady košile. Trouba. Ne mikrovlnná, ale poctivá, kde se peče bábovka. Bábovka je tmel rodinného štěstí, v dnešní době těžce degradovaný nesmyslnými redukčními dietami. Další je NE-STA, nezatěžovat starostmi. Muž přichází domů, otevírá dveře a slyší: kape kohoutek, ukliď boty, děti přinesly špatnou známku ze školy, pohádala jsem se se sousedkou… Musí vše vyslechnout, ano, ale proboha opatrně, pomalu, jemně dávkovat. Ne hned ve dveřích a ne najednou. A hned vzápětí O-STA – obdiv stálý: tatínku, jak tys to vymyslel, to by nedokázal nikdo jiný na světě, tohle jsi vlastníma rukama vyrobil? Tak šikovného člověka nemáme v celé Evropské unii, to jsi vymyslel svoji vlastní hlavou? Kam chodíš na tak chytré nápady? Ty jsi se pohádal se svým šéfem? No takového hrdinu, aby člověk pohledal… A přitom ta pochvala přeci vůbec nic nestojí. Poslední je SE-ZA – sex, kdykoli se mi zachce. Já vám prozradím jedno sexuologické tajemství, které mi říkala už MUDr. Pondělíčková, moje první učitelka sexuologie. Žena může vždycky, muž jen sporadicky.“
Ten kontrast mluví sám za sebe. Muž: chci mít navařeno, uklizeno, žádné starosti, neustálý přístup k sexu, a aby mi partnerka říkala, jak jsem skvělý, i když se o mě stará jako máma. Žena: Chci, aby mě měl rád a nechoval se jako úplný pařez. V cynismu se Uzel ještě překonává v knize Zvíře nadržené (2020), kde sex v manželství vidí čistě jako komoditu. „Společnost se snaží prostřednictví instituce sňatku potlačit mužskou promiskuitu. Muži na tento obchod přistupují s tím, že do domácnosti získají jakéhosi křížence mezi starostlivou matkou a věrným osobním sluhou. Není daleko od pravdy tvrzení, že sex je cena, kterou ženy platí za manželství a manželství je cena, kterou muži platí za sex. Už slavný spisovatel Milan Kundera kdysi prohlásil, že žádný muž se nikdy nežení. Každý muž je vlastně ‚ženěn‘.“ (s. 56-57)
Redukované know-how
Jak už jsem psal výše, tvůrcem vztahových „zkratek“ je profesor Stanislav Kratochvíl. Formuloval je poprvé zřejmě už v 60. letech. Jeho záběr je ale naštěstí mnohem širší, než jak jej redukuje Radim Uzel. V magazínu Dáma.cz se v roce 2013 ptala redaktorka Marta Fenclová na ony poučky s dovětkem: „Myslíte si, že to pořád platí?“. Kratochvíl reaguje: „Já myslím, že u nás ano. Jednou jsem přednášel v USA na sociologické katedře, a když jsem to tam zmiňoval, přítomné ženy byly naštvané a ptaly se, zda u nás nemáme feministické hnutí a zda si u nás ženy nechají něco takového líbit. Musel jsem vysvětlovat, že netvrdím, že by to tak mělo být, ale že tohle naše ženy a muži často očekávají a že by byli rádi, kdyby to tak bylo.“
Domácí práce jako úhelný kámen rovnoprávnosti
Se stereotypním rozdělením domácích prací se potýkají i jinde ve vyspělém světě. Zajímavá data zmiňuje článek v New York Times. „Muži skutečně pracují v domácnosti o něco víc než dřív; kupříkladu odvedou doma dvakrát víc práce, než jejich předchůdci v šedesátých letech. Ženy zase pracují v domácnosti o něco méně než před šedesáti lety, ale stále o hodinu (podle jiných výzkumů až o dvě hodiny) denně více.“
Hodně dovede otevřít oči i skvělý komiks Měla jsi mi to říct. Kritizuje princip „druhé směny“ a tzv. psychickou zátěž. Nemalý počet mužů nikdy nebyl nucen vytvářet si v hlavě síť vztahů, na co všechno mají myslet, a neustále se líně spoléhají na to, „že jim někdo řekne, když potřebuje“, což je ale fakticky jen další úkol, který spadl na ženy.
Jeho „obdiv stále“ v sobě obsahoval především doporučení nenadávat ani se nevysmívat, ale svou emoci sdělovat. Spíš než o chválu šlo o neútočnost v krizových situacích: „Mrzí mě, že chodíš domů pozdě.“ „Když řídíš tak rychle, bojím se.“ „Když mi s prací nepomůžeš, je mi to líto“ – jelikož na takové věty se dá reagovat věcně. I Kratochvíl však zůstává u toho, že hlavní vztahovou práci musí oddřít ženy, jeho poučky nemíří stejnou měrou k emoční výchově mužů.
Naučit se cokoli od Radima Uzla však nelze. Jeho knihy ani kurzy žádné nácviky chování neobsahují. Mluví jen o rozdílnosti, a nikoliv vzájemnosti potřeb, čímž opomíjí i nejhlubší důvody vztahů. V jeho pojetí je manželství skutečně spíš neplacený „full service“. Jeho jedinou radou je „Zeptejte se protějšku, co má rád, a zkuste potlačit své sobectví“, což zní krásně, ale je silně v rozporu s oněmi osmi očekáváními, a těžko může někomu pomoct prolomit ony údajné biologické rozdíly, na nichž Uzel staví zbytek svého přesvědčení. Reálné ústupky se konat nebudou – uklizeno, uvařeno, obdiv stále, sex kdykoliv, a basta.
(Pokud máte zájem o kvalitnější uchopení partnerských vztahů, zkuste Asociaci manželských a rodinných poradců, případně se podívejte do knihy terapeuta Honzy Vojtka Vztahy a mýty, kde na konci uvádí pět stran další doporučené literatury, ale i videí na YouTube. Hledat můžete jména jako Stan Tatkin, Esther Pérel, Susan L. Adler, Femi Ogunjinmi, Tracy McMillan, Alexandra Redcay, Sarri Gilman, Tony Verheij či Beth Luwandi Lofstrom.)
Obhajoba znásilnění v manželství
Zdaleka nejhorší poučka a domnělý nárok je ono SEZA – „sex, kdykoliv se mu zachce“. Radim Uzel k tomu píše na různých místech opakovaně zhruba toto: „Nestejná intenzita libida vedoucí k jednostrannému odmítání intimního sblížení dokázala už vykopat hrob nejednomu partnerskému vztahu. Většina sexuologických poruch pak vyplývá vlastně z toho, že muž ‚chce, ale nemůže‘, zatímco žena ‚může, ale nechce‘. Ptejme se tedy, proč nechce. Pokud má při pohlavním styku nepříjemné pocity, nebo dokonce bolest, pak je nemocná a musí se léčit. Ale pokud žádné potíže nemá, a nechce, je to chyba vztahu. Odmítaný muž pak právem konstatuje ‚nemá mě ráda‘. Jaký div, že potom hledá štěstí jinde.“ (Jak se žije padesátkám, strana 91)
Žena v jeho pojetí nechce sex, protože není spokojená s jinými věcmi v životě, které s partnerstvím souvisí. Muž se pak „právem“ může cítit ukřivděn, a dokonce má nárok chovat se tak i v dalších vztazích. Jedno štěstí pokazil a stejným stylem ho bude hledat a ničit dále. Vítejte ve světě pánů tvorstva, kteří mají mít „obdiv stále“ a „sex, kdykoli se jim zachce“ vlastně za nic. Onen požadavek SEZA je navíc v podstatě přímou obhajobou znásilnění v manželství. V knize Zvíře nadržené to na straně 27 Radim Uzel obhajuje takto: „Sexuologové právem upozorňují na to, že ženská emancipace se zde podepsala negativně a že dnešním mladým ženám často chybí schopnost jejich matek a babiček poskytnout manželovi pohlavní styk nejen pro vlastní potěšení, ale též jako gesto dobré vůle a lásky.“
Představa, že gestem lásky je „podržet, když nechci“, je obludná a v zásadě nediskutovatelná. Jak těžké je pochopit základní etické pravidlo „Když to nechce, tak to nechce“? Někomu možná může pomoct názorné video, kde se sex přirovnává k pití čaje. To, že někdo má rád čaj, neznamená, že ho chce pít pořád. To, že jste někomu připravili stokrát čaj a on si ho od vás vzal, byl rád a poděkoval, neznamená, že si ho musí vzít po stoprvé, ani být vděčný za nabídku. To, že někdo pil čaj, když byl vzhůru, neznamená, že ho do něj budete lít, když spí, a tak dále. Ono domnělé „gesto lásky“ naopak téměř jistě povede u žen k odporu k sexu jako takovému a jedním překročením hranice, kdy se ženě plně nechce, si muž ve vztahu může zavařit na hodně dlouho. Respekt k druhému je zkrátka nejvíc sexy přístup.
Jako ve více případech i zde Radim Uzel zvláštně kličkuje, neboť se u něj potkává nutný posun v odborném nahlížení a jeho osobní neochota se vyvíjet a vyvázat se z minulosti. Tak se děje, že třeba v TalkShow Vítka Martince ze 7. července 2020 vyjukanému moderátorovi vysvětluje, že „znásilnění v manželství opravdu je možné“, ale zároveň má potřebu publiku vykládat „legrační historku“ od soudu, kde byl na základě jeho posudku muž odsouzen do vězení. Manžel-inženýr trpěl tím, že jeho manželka-učitelka po něm chce domácí práce, které mu boduje, a teprve po dosažení určitého bodového limitu má manžel právo na soulož. Vtip podle Radima Uzla spočívá v tom, že to „nemohlo dopadnout jinak než blbě a jednoho dne se pan inženýr dožadoval pohlavního styku, aniž měl splněno. A vona, že ne, a von, že jo, vona je zásadová, von přitlačí na pilu, jak říkáme my znalci, že ano. Marná sláva, pohlavní styk vykonaný proti vůli té ženy je z hlediska soudněznaleckého znásilnění. Já jsem měl všechny ty papíry a body k dispozici. Vážení, tam opravdu už stačilo jen vynést odpadkový koš! A on byl odsouzený na tři a půl roku nepodmíněně za znásilnění, potažmo nevynesení koše.“
Uznávám určitý absurdně-komický potenciál celé historky, to ale nic nemění na tom, že mnohasetkrát opakovaná historka nakonec přispívá k tomu, že znásilnění najednou znásilněním není. Vždyť ten nebožák byl odsouzen za nevynesení koše! Přitom si stačí položit otázku – jak brutální musel být čin dotyčného, že jako nikdy dříve netrestaný dostane za znásilnění v manželství tak vysokou sazbu? Jak moc musel „tlačit na pilu“? Najednou je za celým vtipem cítit jen nechutnou snahu rýžovat na lidském utrpení. Z líčení Radima Uzla plyne, že se „to muselo stát“, dotyčný je vlastně chudák a hlavní roli v tom hraje odpadkový koš, respektive ona strašná ženština, která svého muže nutila dělat domácí práce. Publikum si odnáší poučení, že jsou u nás lidé odsuzováni za nesmysly, a muži se ještě více utvrdí v tom, že dělat domácí práce je pod jejich úroveň.
„Jako párový terapeut jsem selhal“
Radim Uzel proslul také tím, že v roli mediátora „zachraňoval“ manželství Jiřího a Petra Paroubkových. Je otázkou, nakolik chtěl, aby se o této jeho roli veřejně vědělo; Jiří Paroubek ho však (pochvalně) jmenoval v otevřeném dopisu, kde srdceryvně líčí, že jej Petra opustila bezdůvodně: „Ještě minulé úterý (7. února) jsme se s doktorem Uzlem sešli na mediaci a on se tě, [Petro], kromě jiného krásně zeptal: ‚Dává ti Jirka dost peněz?‘ ‚No ano, dává.‘ ‚Bije tě Jirka?‘ ‚Ne, samozřejmě, že ne.‘ ‚Chlastá Jirka?‘ ‚No to vůbec ne.‘“
Je hezké, že Radim Uzel v následných prohlášeních přiznával, že ví, že jako manželský poradce selhal. Smutné je, že zřejmě nechápe proč, a ještě smutnější je, že důvody Petry Paroubkové označuje výslovně za „vágní“. Kdokoli někdy viděl, četl nebo slyšel jakýkoli rozhovor s Jiřím Paroubkem, musí mu být jasné, že to je silně narcistní, autoritářská osobnost. Petra Paroubková, bez ohledu, co si o ní kdo myslí, zase v rozhovorech po rozchodu s Jiřím Paroubkem vypadala a chovala se jako psychicky ztrápená žena, která má ze svého bývalého partnera strach. Podle Radima Uzla jí však mělo stačit, že ji partner nebije, nepije a dává jí peníze.
Problém školství i médií
Mohlo by se zdát, že pokud jde o jednoho experta za zenitem, jehož činnost může teď utlumit i zpřísněný zákon o soudních znalcích, je zbytečné o těchto tématech nějak obsáhleji mluvit. Bohužel se ale jeho toxické poučky a zkratky, které po mužích nechtějí téměř nic, zatímco po ženách velmi mnoho, objevují dodnes v různých učebnicích. Najdeme je v publikaci Občanský a společenskovědní základ (nakladatelství EDIKA, 2019) určené pro současné maturanty a běžně se s ní setkávají i absolventi vysokoškolských oborů (psychologie, pedagogika; překvapivě na sociologii si to ale nikdo netroufnul). Vyžadovat, aby takové omezené nesmysly někdo povinně „šprtal“, místo toho, aby se vůči nim kriticky vymezil, ukazuje, že současné české školství pořád vězí někde v minulém století. Dotyčná učebnice od Ediky se zaklíná tím, že „je v souladu se současnou úrovní poznání ve všech oblastech společenských věd“, ale ve skutečnosti je zralá na radikální přepis několika kapitol.
Obrovský dosah mají bulvární média, která stereotypy ve vztazích s oblibou vytloukají. Sugestivní titulek webu Extra.cz 5 věcí, které se po svatbě prostě změní! Stane se z vás prostitutka i kuchařka v jednom!, dokonce autoritativně školí čtenářky, co je v životě čeká a nemine, jakmile se vdají. Kromě kuchařky a prostitutky na ně čeká ještě úloha sekretářky, pečovatelky a maminky velkého dítěte v jednom. Je to sice strašné, ale je to „prostě součástí každého vztahu“. Rozumíte – každého… Přesně tímto způsobem bulvár normalizuje ničím nezdůvodněné nároky mužů nedělat ve vztahu víceméně nic.
Bez zajímavosti není ani to, že se postoje jinak extrémního liberála Radima Uzla, podle nějž si každý jedinec stanovuje své vlastní normy, nakonec staromilecky potkávají s tou nejvíc zpátečnickou formou bigotního křesťanství, které vyznává, že „v manželství se musí trpět pro správnou věc“, a neustále se snaží zakrývat násilí a zneužívání v rodině i církvi. Radim Uzel má hluboce nevyjasněný hodnotový kompas, kdy je často v jedné větě nebo plynulém bloku řeči schopný zastávat diametrálně odlišné názory.
Humor namířený pouze na ženy
Jako lékař nemůže úplně ignorovat vývoj poznání ve vědě, jako soudní znalec musí respektovat novou legislativu. Ale neustále ho zrazuje jednak nepotlačitelné nutkání být bavičem a klaunem, jednak vzpomínky na méně komplikovanou dobu, kdy patriarchát neměl na kahánku. Mohlo by jít i o druh profesní deformace, neboť jako porodník a gynekolog se v praxi s muži potkával mnohem méně a nebyli mu nikdy tak podřízení. Výsledkem nicméně je, že jeho humor je namířený výhradně proti ženám.
Sám Radim Uzel tvrdí, že má v zásobě až stovky vtipů. Moje počítání z deseti jeho knih (něco najdete volně dostupné) a několika desítek hodinových besed na YouTube však dospělo někam ke dvěma tuctům, které omílá stále dokola. Ani jediný z těchto vtipů není mířen na muže. Není tam ani sebeironie, jakákoli střelba do vlastních řad, jen zlé věci říkané o ženách či přímo ženám. Totéž platí pro uváděné případy ze soudních síní. Můžeme si říct, že jde o náhodu, že třeba nějaké vtipy a historky nejsou zveřejněné. Ale proč? Zjevně největší úspěch slaví ty misogynské.
V humoru chceme vidět něco povznášejícího nebo přinejmenším nevážného, ale humor bývá i převlečená agrese. A v Uzlově případě pak soustavně a bez alternativ. Chovej se tak, jak chci já, nebo jsi špatná. Kolik vypráví historek o domácích tyranech? Kolik v jeho vyprávěních najdeme případů stalkingu, mobbingu, mansplainingu, agresivních impotentů, vybíjejících si vztek na ženách, kolik popisů úchylného smýšlení incelů? Řeknu vám to úplně přesně. Žádný. V jeho světě jsou pouze muži, co mají své „přirozené potřeby“, a pak ženy, které jim buď vyhoví, a pak jsou normální, anebo nevyhoví, a ty jsou obvykle označené za „divné“, protivné, panovačné, prostě karikatury manželek s válečkem v ruce ze socialistického Dikobrazu.
Radim Uzel se v tomto ohledu chová jako ukázkový misogyn, jelikož ženám odpouští mnohem méně než mužům. Kdykoli ve svých knihách mluví o něčí „prostoduchosti“, vždy jsou to ženy. Pokud ho někdo obtěžuje žvaněním, jsou to opět ženy. Podle něj se i „ženy často smějí spíše proto, aby se zalíbily svému protějšku, než proto, že vtipu skutečně porozuměly“ (Užitečné pohlaví, s. 112) a snaží se to pseudovědecky dokazovat. Muži pouze smutně trpí pod příliš panovačnými nebo jinak náročnými partnerkami a musí před nimi utíkat do hospody nebo za milenkami. Ztrápeným chlapům neváhá poskytovat poradenství v duchu „na dovolenou nejezděte s manželkou, ale s milenkou“, jak učinil v červnu 2011 na Novinkách.cz.
„Mladá generace už spolu neumí mluvit“
Svět partnerských vztahů podle Radima Uzla je soužitím dvou lidí, kteří si nerozumí a rozumět nechtějí či ani nemohou, protože jsou prostě nezměnitelně biologicky odlišní. V takovém vztahu spolu ti dva nemluví (anebo jako u poučky PO-PO pouze komunikaci a zájem útrpně předstírají), žijí každý ve svých paralelních vesmírech a místo komunikace sehrávají mocenské hry. Přesto se Radim Uzel opakovaně pouští do kritiky mladší generace a tvrdí, že mladí lidé spolu v dnešní době neumějí mluvit a chybí jim komunikace tváří v tvář. To se však ve skutečnosti týká leda prvotního seznamování. Dnešní doba je naopak postavena na explozi komunikace, a to jak té povrchní, tak hlubší. Jinak řečeno, mladí lidé vztahy víc řeší a používají k tomu více kanálů, což může vytvářet dojem, že komunikují méně tzv. face to face.
Pokud tu spolu někdo neumí mluvit, mohla by to být naopak generace 50+, jelikož k tomu nikdy ani nebyla vedená. Hledačů vlastních cest, těch, kteří touží po vzájemnosti, otevřenosti a hloubce, bylo málo. Je to nepochybně i důsledkem atmosféry minulého režimu, kdy lidé nebyli podněcováni o něčem diskutovat, ale byli nuceni pouze odříkávat fráze podle očekávání a tajně si myslet svoje. Otvírat nová témata znamenalo, že narazíte na to, že „socialistický člověk“ a s ním i celý systém není dokonalý. Proto jako by neexistovali gayové a lesby, nemluvilo se o sexuálních deviacích, všichni mentálně i tělesně handicapovaní byli uklizeni do ústavů, Romové do zvláštních škol. Spousta věcí se neříkala dětem, aby pak něco „nevhodného“ nezopakovaly ve škole. V takovém prostředí bylo i pro přirozeně empatické lidi těžké se rozvíjet.
Pakliže Radim Uzel dospívá k přesvědčení, že „lidé by spolu měli více komunikovat“, panuje mezi námi shoda. Lidé obecně vědí o své sexualitě málo a měli by se zbavit různých předsudků, tabu a mýtů. Měli by poznat sami sebe a nebát se poznávat toho druhého i v tom, co pro ně může být nepříjemné. Jde pouze o to, kdo a jakým způsobem šíří osvětu. A opravdu si někdo po přečtení této série článků myslí, že Radim Uzel je tou správnou osobou, která má co předat dnešním dospívajícím? Jeho rady spoluvytváří neupřímné toxické prostředí, pošlapávají sebeúctu žen – a mužům neumožňují dospět.
