Uzel zahradníkem 2: „Polovina ohlášených případů obtěžování je vymyšlená“
Každý může občas něco plácnout. V mluveném projevu se nám to může stát snadno, v psaném už by to mělo být zřídkavé. Když se však díváme na to, co sexuolog a soudní znalec Radim Uzel říká o znásilnění a obtěžování, těžko se zbavit podezření, že plácá snad už i schválně.
Když si pročtete oněch celkem devět článků, které Radim Uzel publikoval na Neviditelném psu, nebo zhlédnete rozhovor na webu Reflexu, vedený Pavlem Štruncem 17. října 2018, v žádném z nich Radim Uzel nepracuje s jedinou oficiálně dostupnou statistikou. Je to překvapivé, u odborníka čekáte, že má po ruce i něco jiného než jen vlastní dojmy. Pokud by snad námitka měla znít, že se jedná o popularizující formáty „fejetonů“ a „lifestylových rozhovorů“, od nichž nemůžete čekat rigoróznost, odpověď je jednoduchá: Expert nemusí citovat spoustu čísel, ale nemůže jen tak házet numery.
Videorozhovor dokonce v názvu obsahuje tvrzení, že „polovina žen si obvinění vymyslí“. Tvrzení se týká kauz MeToo, tedy ne přímo znásilnění, ale „pouhého obtěžování“. Není ovšem vůbec jasné, odkud Radim Uzel takový údaj bere. Moje hypotéza je, že si ho prostě vymyslel. Když si uvědomíte, jaká jsou dostupná statistická čísla, uvede vás Uzlova bohorovnost v němý úžas. Upozorňuji, že sehnat si relevantní údaje zabere i laikovi s průměrnou počítačovou gramotností asi pět minut.
Míň než procento falešných obvinění
Jak znásilnění, tak obtěžování jsou trestné činy s vysokou mírou latence – utajování a nenahlašování. Předpokládá se, že oznámených je zhruba pouze 8 procent případů znásilnění. A to bereme spíš optimistické číslo z rozvinutějších svobodnějších zemí. Některé statistiky tvrdí, že v autoritářštějších zemích je nenahlášených případů 98–99 procent. Falešná obvinění pokrývají podle kontextu, který se mění, 2–10 procent případů nahlášených znásilnění (na Wikipedii je k tomu rozsáhlé heslo). Takže i když vezmeme nejvyšší možná čísla, vychází nám 10 procent z 8 procent, což je 0,8 procenta. Ani ne jediné procento falešných obvinění. Musí se odehrát 125 reálných, silně traumatizujících znásilnění žen, aby si jeden muž odnesl trauma z falešného nařčení. (Více v publikaci Fakta a mýty o znásilnění.)
Seriál Uzel zahradníkem
„Je to příručka, jak rozetnout uzel dezinformací jednoho člověka, který za několik dekád svým působením ve veřejném prostoru napáchal mnoho škod.“ Přečtěte si všechny díly seriálu o „populárním sexuologovi“, který ve svých vystoupeních, článcích i knihách pomáhá betonovat ty nejnepěknější předsudky.
2. Polovina ohlášených případů obtěžování je vymyšlená“
3. Sáhl jí před třiceti lety na koleno
4. Svatba jako řemen a soud jako fraška
5. Feministky ošizené o otcovskou lásku
6. Lovci z Marsu a sběračky z Venuše
7. Ženy v politice, u soudu, v reklamě a pornu
8. Já bych ty intersexy zakázal, každého jenom otravují
Co se týče obtěžování, nejvěrohodnější čísla pocházejí od americké organizace Equal Employment Opportunity Commission, která se zabývá rovnými pracovními příležitostmi. Ta ročně obdrží kolem 12 tisíc stížností. EEOC na základě anonymních dotazníků odhaduje, že 87–94 procenta incidentů nikdy nevyústí do formálního vyplnění stížnosti. Nahlašuje se tedy pouhých 6–13 % případů obtěžování v USA. Počet falešných obvinění u obtěžování se eviduje hůře. Různé studie uvádějí rozptyl od 2 % evropského průměru po 6 % v USA a 4 % ve Velké Británii. Nejvyšší možné číslo vygenerujeme z rovnice 6 % z 13 %, což je 0,078, zaokrouhleno opět nahoru – 0,8 procenta, prakticky stejně jako u znásilnění. Z 12 000 reálných případů to bude tedy zhruba sto mužů s neprávem poškozenou pověstí.
Není to v pořádku a nikomu to nelze přát, ale mužské obavy z toho, „že se mi to může snadno stát“, jsou liché. Radim Uzel však nejenom v rozhovorech, ale i svých knihách věnuje nepoměrné množství prostoru právě spekulacím o falešných obviněních proti tomu, kolik ho věnuje skutečným znásilněním nebo skutečnému obtěžování.
Háčky při tvorbě statistik
Když pátráme po nuancovanějším vyčíslování falešných obvinění ze znásilnění na Wikipedii, občas najdeme výsledky jako 12 procent falešných obvinění (ale i zde, samozřejmě, jenom z nahlášených případů, nikoli celkově). To se ale započítávají i faktory, jako že oběť byla pod vlivem alkoholu, trestný čin byl hlášený se zpožděním nebo nebyl zaznamenán důkaz o ublížení na zdraví. To jsou ale poměrně absurdní kritéria. Jako kdyby opilou ženu nebylo možné znásilnit, ženina opilost závažnost znásilnění snižovala nebo by žena v opilosti nebyla způsobilá pochopit, jestli jde o dobrovolný sex, nebo znásilnění. Jako kdyby existovala povinnost nahlašovat znásilnění ihned a jako kdyby každé znásilnění muselo zanechat výrazné fyzické stopy. Donutí-li například muž ženu hrubě k orálnímu sexu, nemusí po umytí spermatu zůstat žádná stopa. Přitom je zjevné, že šlo o násilný čin, a nejde to klasifikovat třeba jako pouhý přestupek proti občanskému soužití.
Jakmile je někdo jakýmkoliv způsobem nucen k sexu proti své vůli a bez vědomého souhlasu (například je-li oběť v bezvědomí nebo o sobě z jiných důvodů neví), je to znásilnění. A je jedno, co říkaly zákony nějakého státu před dvěma sty lety, co platí ve Švýcarsku od 60. let minulého století, jak je to momentálně v Severní Koreji, Senegalu nebo v české legislativě, která mimochodem říká „toto je znásilnění“. Jestli chceme nazývat věci pravými jmény, pak znásilnění je výše uvedená definice, která pak může nabývat různých právních formulací. Ale právo se vždy jen nedokonale přibližuje spravedlnosti, nikdy není absolutním měřítkem.
Nejsou data jako data
Čísla a statistiky je nutné chápat v kontextu a dbát na ověřené zdroje. Jenže když máte předem závěr hotový, může se vám nějaký ten cinklý výzkum hodit do krámu. Proslule špatně udělaný „výzkum“ Eugena J. Kanina z roku 1994 uvádí 41 procent falešných oznámení, ale přitom vychází jen z jedné malé komunity a celý stojí na tvrzeních jedné policejní důstojnice. Tuto dávno vyvrácenou práci pak neváhá citovat bývalý advokát John Davis, který během posledních několika málo let vydal hned šest knih na téma „falešných obvinění ze znásilnění“, „ženské hysterie, predátorství“ a „společenského gynocentrismu“. Jeho způsob čtení grafů, kdy sčítá zcela nesouvisející kategorie a vychází mu pak 58 procent falešných obvinění, patří do kategorie obecního bláznovství. Jeho druhý zdroj, studie Jamese J. McNamary z roku 2012, dokonce vycházela ze vzorku pouhých 30 případů.
Podstatné je také nezaměňovat jednotlivé policejní zprávy a skutečné odborné studie, které sledují širší vzorky v delším časovém pásmu. Kritika jednotlivých policejních zpráv z určitých okrsků říká, že někteří policisté mají „pevné názory a očekávání ohledně toho, jak by měly oběti znásilnění správně reagovat“, takže ty „nesprávně chovající se ženy“ neberou vážně. Někdy oběť odmítne dál spolupracovat, protože je nespokojená s prací policie, a to se pak vykazuje jako falešné obvinění. Někteří policisté dokonce to, že oni sami nedokázali případ vyřešit, ačkoli oběť spolupracovala, pokládají za důkaz, že obvinění bylo falešné(!). Nikoli, že nalezli domnělého pachatele a jeho nevinu dokázal soud. Vskutku, jen při čtení výše uvedeného hesla na Wikipedii lze natrefit na neskutečné lapsy oficiálních orgánů.
Tak lze číst i dvanáct let starou zprávu na Aktuálně.cz o tom, že brněnská policie tvrdí, že polovina žen si znásilnění vymyslí. Jde přitom o jedinou zprávu na internetu, která obsahuje tak vysoké číslo. Údaje v článku ale nedávají matematicky příliš smysl a policisté žádné konkrétní číslo neuvedli. Editor si ho zřejmě do titulku vymyslel, článek samotný ho svým obsahem nedokládá. Celkově jde o velmi nepodařený text, jenž vypadá spíš jako torzo, které ani neprošlo řádným čtením, což dokládají i ponechané hrubé gramatické chyby.
Dvě typické výjimky
Je každopádně nutné zmínit, že existují dvě velmi typické situace nebo typy žen, kdy bývá oznámení ohledně sexuálních deliktů podezřelejší. Zaprvé jsou to náctileté dívky na útěku z domova, s výchovnými problémy a zkušenostmi s užíváním drog. A zadruhé ženy obviňující své bývalé partnery ze zneužívání dětí. Tam bývá lživost/falešnost kolem 30 procent. Policisté jsou na to zvyklí, trénovaní a většinou snadno zjistí, že šlo o lež, protože se porovnávají výpovědi muže, ženy a dětí a nesrovnalosti vyjdou na povrch často rychle už u vyšetřování, nebo nakonec pomaleji u soudu. Něco o tom vypovídá i tři roky stará zpráva, jež zaznamenává rostoucí trend v druhé skupině. Ani u těchto výjimečných skupin však stále zdaleka nejde o 50 procent. Navíc většinou nejde o znásilnění či zneužívání žen, ale o malé chlapce. Dost pravděpodobně může zvyšovat statistiku třeba i jedna žena, která podala podobných oznámení třicet sedm(!), jak popisuje výše uvedený článek. Nikdy nelze vyloučit existenci osob s chorobnou touhou po pomstě či osoby trpící bludy. Kolik takových případů jako tento se ovšem stává? Objeví se jeden za několik let a žena je potrestána.
Pakliže se Radim Uzel vzmůže na oponenturu, že z jeho osobní zkušenosti vycházejí jiné údaje, nezbývá než mu doporučit přečíst si něco o zákonu velkých čísel. To, že zrovna vám padla při deseti hodech kostkou pětkrát za sebou šestka, neznamená, že šestka padá vždy v 50 procentech případů. Jakmile hodíte stokrát nebo tisíckrát či milionkrát, poměr bude úplně jiný. A pokud náhodou v jednom městě u jednoho soudu zaznamenáte něco poměrně často, není to republikový průměr a skutečný stav věcí. Je možné, že zrovna určití soudci a určití znalci dostávají určité sporné případy, kde je procento falešných obvinění vyšší. Měli by si to ale aspoň základně uvědomovat, a ne se svými zkušenostmi ohánět jako univerzální pravdou.
Říká Uzel vůbec někdy pravdu?
Můžeme se ptát velmi vážně: Proč Radim Uzel, kdykoli je dotazován na téma sexuálního obtěžování a násilí, nebo o tom dokonce z vlastní inciativy píše články, nikdy neuvede ani rámcově, o jak závažný problém jde? Dělá to schválně (a proč?), nebo prostě nemá ánunk a je zoufale nekompetentní? Je dokonce těžké najít případ, kdy Radim Uzel k tématu neříká vyloženou nepravdu, a dokonce jeho slova zazní ve správně nastoleném kontextu. Při procházení mediálního archivu Newton je k nalezení přepis zpráv FTV Prima z 2. října 2016. Radim Uzel se v něm vyjadřuje k počtu znásilnění a prohlašuje: „To že neexistuje sexuální násilí nebo zneužívání v manželství, je samozřejmě naprostý mýtus.“ Následně dodává: „My se často setkáváme s případy, že se to třeba dosti dlouhou dobu zatajuje. A aby takzvaně nebyla ostuda, tak [se] to třeba zatlouká a skrývá.“
Je pozoruhodné, že z veřejných vystoupení Radima Uzla se nejvíc dozvíme, pokud je vsazen do televizní reportáže, jež jinak bývají povrchní a zkratkovité. Ve vlastních článcích i knihách o tématu píše tak, že ho téměř každým prohlášením znevažuje. Konkrétní čísla přitom uvádí pouze v jediné své publikaci za posledních deset let s názvem Zvíře nadržené z roku 2020 (str. 80).
„Počet znásilněných žen v České republice kolísá ročně okolo 0,1 promile, přičemž odchylka se pohybuje kolem 0,02 promile. Průměrný počet znásilněných žen v jednom roce se v posledních čtyřech letech pohybuje okolo 573 osob. Ze statistiky je patrné, že dochází k mírnému poklesu policii hlášených trestných činů znásilnění. (…) V devadesátých letech se počty nahlášených znásilnění pohybovaly od 634 do 890 případů ročně. V prvním desetiletí 21. století bylo zaznamenáno 500 až 687 případů znásilnění ročně. V poměru k celkové kriminalitě tvoří znásilnění 0,2 %. Představují jenom viditelnou část ledovce. Odhadem se zjišťuje, že je tento trestný čin nahlášen jen ve 3–8 % případů.“
Nejprve se tedy dozvíme, jak málo žen ročně je znásilněno. Potom zjistíme, že to léty navíc klesá. A pak jsme ujištěni, že v porovnání s ostatní kriminalitou jde o zanedbatelnou záležitost. Jako by jakákoli z těchto informací něco znamenala. Proč porovnávat množství znásilnění vůči všem kapesním krádežím nebo pojistným podvodům dohromady? Nač dělat počty ročně znásilněných žen k celkovému množství žen v populaci? 0,2 procenta nám nic neřekne. 20 žen denně nebo 7000 ročně už ano – a to jsou ty nižší odhady. Jen způsobem podání se dá závažnost situace zlehčit. Co nám má říkat údaj o klesání? Nevíme, proč se to děje a zda to reálně klesá, nebo se to méně nahlašuje a více pomíjí.
Kniha vyšla v roce 2020, a je proto zarážející, že pomíjí statistiku, že v roce 2019 bylo v Česku naopak nahlášeno nejvíc případů za posledních deset let. A počty případy klesly o pár případů pouze v pěti krajích ze čtrnácti, ale ve zbylých devíti zase narostly rapidně, o víc než třetinu. Tak to dopadá, když „expert“ za zenitem nezná aktuální data.
Poučit ženy, ale nikoliv muže
Tímto jediným citovaným odstavcem také končí faktografická část celé patnáctistránkové kapitoly Co je normální a co už ne, kde se osm stran věnuje deviacím a fetišismu, pět stran znásilnění a dvě strany domácímu násilí. Uzel tu zmíní ještě desatero mýtů o znásilnění, pomocí dvou tří vět („Znásilnění neprobíhá především formou náhlého přepadení na ulici. Většina znásilnění se odehrává v soukromí, v ovzduší sociální blízkosti.“), aniž by je dále jakkoli rozvinul.
V knize Sexuální mýty a pověry věnuje znásilnění čtrnáct stran. Většinu místa vyplýtvá na zábavné historky od soudů (k čemuž je ještě dostaneme v jiném článku) a hned v úvodu se podivuje nad novotami. „Američtí kolegové mne nedávno poučili, že i v průběhu oboustranně dobrovolné soulože může žena změnit kvalifikaci tohoto pohlavního styku. Když se jí to nějak přestane líbit, tak řekne ‚dost‘, a pokud by partner stejnou frekvencí frikčních pohybů dále pokračoval, je to od této vteřiny možno považovat za znásilnění. Jako prevence takového trestného činu pak připadá pouze vyžadování písemného reversu ještě před započetím styku.“ (s. 109)
Je dost děsné, pokud kniha, která má vyvracet mýty, sama šíří mýtus o nevyhnutelnosti písemného potvrzení, že soulož byla dobrovolná. Explicitní souhlas se samozřejmě nerovná písemnému, jak na A2larmu rozebírá třeba Johanna Nejedlová ze spolku Konsent, a jde o právní normu, která spíš než k většímu trestání vede k větší uvědomělosti lidí, jak se k sobě chovat.
Kniha Sexuální mýty a pověry dále obsahuje rady, co mají dělat ženy, aby je nikdo neznásilnil. „1. Neriskovat situace, místa a party se špatnou pověstí. 2. Mít předem jasno o vlastní sexuální toleranci. 3. Nezesměšňovat nikdy partnera zpochybňováním jeho mužnosti. 4. Neklást odpor v bezvýchodné situaci. 5. Udáním nevyhrožovat, ale po provedeném násilí okamžitě násilníka oznámit.“ (s. 121) Jsou to základní pravdy, typické na tom však je, že znásilnění se řeší pouze z pohledu žen. Apel na muže či všeobecnou partnerskou osvětu Radim Uzel nerozvíjí ani v knihách, a co je mi známo, ani v přednáškách. O pomoci obětem neříká vůbec nic.
Proč jsi to nenahlásila?
Skeptikové se rádi podivují nad tím, proč oběti sexuální násilí někdy čin vůbec nenahlásí. Důvody vysvětluje proděkanka Policejní akademie ČR Ludmila Čírtková. „Z necelých 600 loňských případů (jde o rok 2015 – pozn. aut.) bylo objasněno 425, 345 případů se dostalo k soudu a jen 154 pachatelů násilníků bylo odsouzeno. Někdy jen k podmíněným trestům (…). Když už dojde k tomu, že oběť se odhodlá jít na policii, čeká ji ověření obecné věrohodnosti, což se běžně dělá jen u svědků. Jenomže oni jsou svědci a zároveň poškození a oběti traumatizujícího sexuálního útoku většinou v testování po prožitém traumatu dopadají hrozně, s podivnými a dehonestujícími znaleckými posudky. Což je v ten moment zcela pochopitelné. (…). Soud je kvůli takovým posudkům nepovažuje za věrohodné a nebere jejich svědectví v potaz. A kde není důkaz, není trestný čin. To vnímám jako zásadní problém a navrhuji změnit zavedenou praxi. Neposuzovat oběti z obecné věrohodnosti po zažití trestného činu. Ani v jiných zemích tento posudek není vyžadován.“
Uzel v knize o sexuálních mýtech neváhá jako zdroj i použít i úryvek rozhovoru, který (údajně) zaslechl v MHD. „Spolucestující žena hlasitě líčila vedle sedící přítelkyni pohnutý osud své kamarádky, která se pořád ne a ne zbavit manžela. ‚Neodstěhoval by se ani po rozvodu, kdoví, jak by dopadlo dělení majetku a tahanice o děti jsou taky pěkný nervák. Udala ho tedy pro znásilnění. Měl už předtím nějaký ten škrábanec v trestním rejstříku, tak ho zavřeli naostro a je pokoj. Kamarádka má teď byt, děti i majetek a během těch několika let kriminálu se to už s rozvodem nějak vyřeší. A kriminálníka si přece potom do bytu vzít nemusí.‘ Pocítil jsem divné mrazení v zádech a vzpomněl si na větu jednoho známého psychiatra, který odborné pojednání o znásilnění v manželství zakončil varováním: ‚Většina mužů si vůbec neuvědomuje, jak nebezpečného jednání se dopouští tím, když souloží s vlastní ženou.‘“
Připomeňme si, že Radim Uzel tuhle historku neplácnul v mluveném neoficiálním hovoru, který nezanechal fyzickou nebo digitální stopu. Měl potřebu napsat zcela nevěrohodný drb do knihy o sexuálních mýtech! Je samozřejmě lhostejné, jestli to opravdu zaslechnul. (I když, jak ukážou další kapitoly, Radim Uzel si vymýšlí často a rád. Obvykle to poznáte tak, že popisované osoby mluví jazykem Radima Uzla, stejně jako ve výše uvedeném citátu.) Podstatné je, že drby tohoto typu nejde ověřit ani z nich nelze pochopit celkovou složitost potenciální situace. Uzel ale nezapomene muže opět vystrašit, jaké nebezpečí jim od žen hrozí, protože k takovým „znásilňovacím podvodům“ dochází nejspíš dnes a denně a zrovna jak na potvoru on u tohoto případu nebyl soudním znalcem.
Završení kapitoly pak obsahuje nejhorší předsudek, který bohužel sdílí asi 60 procent Čechů a Češek. Většina Čechů si myslí, že za znásilnění si někdy může žena sama, zatímco v jiných, vyspělejších zemích si to myslí sotva čtvrtina lidí a správně by si to neměl myslet nikdo. Za znásilnění je stoprocentně zodpovědný pouze útočník. Neexistuje nic, kvůli čemu by si kdokoli zasloužil nebo zavinil znásilnění. Uzel však píše:„Ale nakonec přece ještě ruku na srdce: nezaviní si to opravdu někdy žena tak trochu sama svou lehkomyslností?“ (Sexuální mýty a pověry, s. 122). Kdokoli je schopný toto obhajovat, pohybuje se na úrovni fanatických muslimských imámů, kteří říkají, že tak jako kočky sežerou pohozené maso na ulici, tak i muž se musí automaticky vrhnout na nevhodně obnaženou ženu: „Je to chyba kočky, nebo nezahaleného masa? Nezahalené maso je problém.“ Nehledě na to, že řada znásilněných žen v jakémkoli typu společnosti bývá oblečená zcela nevyzývavě.
Selhání v přímém přenosu
V roce 2007 bylo nahlášeno asi 850 případů domácího násilí, v posledních letech to je 1200–1300 případů ročně. Neznamená to, že násilí přibývá (i když při karanténě ano), ale že se oběti méně bojí. V době karantény, kterou prožíváme tento rok podruhé, počet případů rapidně roste, odhaduje se o 30–40 procent.
Když 29. října 2020 Česká televize připravila speciál o letošních nositelích státních vyznamenání, představila i Radima Uzla a moderátor se ho zeptal i na situaci při koronavirové karanténě. Napíná nás dlouho, už už to vypadá, že řekne něco rozumného, ale pak opět nezklame, ba (v 55. minutě přenosu) překoná sám sebe: „Já jsem tím myslel to, že někteří politici používají tu politickou funkci trošičku jako takovou sexuální zbraň… No a potom zadruhé to je ta problematika sexuálního násilí a sexuálního obtěžování, to by bylo na dlouhé povídání, v současné době to je samozřejmě velký problém, protože mám dojem, že se to trošičku zpřísňuje.“
Radim Uzel měl šanci říct, že sexuální život v karanténě spíš trpí, měl snad i jistou profesní a morální povinnost uvést, že přibývá domácího násilí, a upozornit na prevenci nebo poradit obětem s pomocí a vybídnout je, aby se nebály svou situaci řešit. Místo toho blábolí o tom, „jak se nám to trošičku zpřísňuje“. Říkejme tomu doslova selhání v přímém přenosu.
Chápu, že z těchto příkladů stále nemusí být úplně jasné, co Radim Uzel dělá špatně, protože zatím popisuju jen jeho kličkování, a ne skutečně ostré výroky, k nimž se dostaneme později. Ale už by mělo být zjevné, že nedělá dobré věci tam, kde by je dělat měl. Množství výroků a výstupů, jimiž zlehčuje závažné problémy, nemůže vyvážit sporadické upozornění „každý pohlavní styk by měl být dobrovolný z obou stran“ (jak nesmírně vkusně ukazuje toto video), když z mnoha jiných případů je zjevné, že Radim Uzel nechápe, co to je konsent.
V třetím díle článku se podíváme, jak Radim Uzel dezinterpretuje události okolo hnutí MeToo a lživě si vybájil prototyp falešně či zbytečně obviňující ženy. Tam už reálně dehonestuje oběti a zasel do všeobecného povědomí zásadní dezinformace. Tato kapitola bude asi nejpodrobnějším popisem kauz MeToo, jaká se kdy v Česku souhrnně objevila, a ukazuje, jak vznikly i mnohé nesmyslné mýty. Ty právě i Radim Uzel reprodukuje a šíří je veřejně z pozice „autority“ a „odborníka“.
