Uzel zahradníkem 4. Svatba jako řemen a soud jako fraška

Jak jsme si ukázali v druhém a třetím díle seriálu Uzel zahradníkem, způsobem, jak shodit závažnost a sexuálního násilí a zesměšnit a znevěrohodnit oběti, je jednak bagatelizace vážnosti prohřešku („sahání na koleno“), jednak argument, že události se staly před desítkami let a ženy si ně „vzpomínají“ účelově, aby postrčily svoji kariéru nebo se pomstily úspěšnějšímu muži. Obojí paušalizace se Radim Uzel ve svým promluvách i textech dopouštěl opakovaně. Je příznačné, že klišé o ruce na koleni a třiceti letech promlčení mají jakýsi faktický základ, ale kontext oněch událostí je zcela jiný. Lež je ostatně nejúčinnější, když obsahuje zrnko pravdy. Pojďme si ukázat, jak to vypadá, když se sexuální násilí, poté co projde tichou poštou uzlovského typu, stane základem veselé historky – anebo kapitoly knihy, která má čtenářům odhalit (jak ironické!) podstatu sexuálních mýtů.

Harveyho Weinsteina, o němž byla řeč minule, se týká pouze jeden podobný případ. Herečka Connie Nielsen napsala do časopisu Variety v roce 2017 sloupek, že jí producent v roce 2005 po premiéře filmu The Great Raid sahal u večeře na stehno (tedy výrazně výš než na koleno), přestože vedle ní seděli její přítel a bratr. Ona mu velmi silně stiskla dlaň a vrátila mu ji zpátky. Druhou herečkou, jež popsala sahání na koleno, byla Charlize Theron. Promluvila o něm až v roce 2019 před premiérou snímku Bombshell, který pojednává právě o sexuálním obtěžování a asi druhém nejhorším případu zneužívání moci po Weinsteinovi, o bývalém šéfovi stanice Fox News Rogeru Ailesovi. Ten v průběhu své zhruba padesátileté kariéry soustavně nutil různé reportérky k sexu. Charlize Theron režiséra, který na ni sahal, nejmenovala. Nikomu neničila život, nikoho nežalovala, pouze z jejího líčení bylo jasné, že dotyčný chtěl od sahání na koleno přejít mnohem dál, načež ona vstala, odmítla ho, odešla – a nezískala roli ve filmu.

Poslední případ tohoto typu se probíral i v českých médiích na sklonku roku 2017 a občas se o něm mluvilo jako o typickém druhu neblahého přehánění. Vyšlo najevo, že obviněný (a posléze odvolaný) britský ministr obrany, nyní 68letý Michael Fallon, před patnácti lety sahal novinářce Julii Hartley Brewer během profesního rozhovoru na koleno. Sama Brewer byla Fallonovým odvoláním překvapená, prý ho tehdy jen upozornila, že „jestli na ni bude ještě sáhne, dostane políček“, a ministr se pak omluvil. S tak výrazným časovým odstupem se odvolání jevilo jako absurdní a Brewer potvrdila, že po žádném potrestání nevolala, a zároveň uvedla, že nevěří, že důvodem mohl být pouze tento malý incident.

Velice rychle také vyšlo najevo, že Fallon se při jiné příležitosti pokoušel líbat jinou, tehdy 29letou novinářku Jane Merrick. Jedná se o klasickou zvůli moci. Novinářka opravdu nemá být co „vděčná za osahávání a příležitost k práci“, jak naznačoval Radim Uzel. Mezi novináři a politiky má panovat vztah mimořádné profesionální distance. Nerespektování odstupu není pouze vpádem do soukromého prostoru, ale i výrazem pohrdání ženami jako novinářkami. Fallonův případ byl navíc jen začátkem velkého Westminsterského skandálu, kdy bylo nakonec obviněno devět konzervativních a šest liberálních politiků, kteří pak většinou museli opustit vládu, parlament nebo vlastní stranu.

Hlasatel Rádia Jerevan a česká mentalita

Přestaňme si tedy už vyprávět bludy o MeToo jako „honu na čarodějnice“ nebo ho srovnávat s politickými procesy. Srovnání s politickým pronásledováním v 50. letech je nevkusné a nesoudné. Trestné činy ani asociální jednání nejsou politický názor, jak to plyne z dnešních popletených obhajob. Ani naopak, politický názor není trestný čin, jak se nespravedlivě uvažovalo v 50. letech. Tehdy se bránilo v práci velmi talentovaným lidem, protože jejich myšlenky byly považovány za škodlivé a přičítala se jim špionáž, jíž se většinou nedopustili. Nyní se zabraňuje v práci lidem, protože se při natáčení chovají hnusně k jiným lidem a byli nesnesitelní nejenom tím, že někoho osahávali nebo znásilnili. Zatímco 50. léta byla abnormalitou, nyní se spíš dostáváme do normálu, kdy někoho neochrání ani sláva či peníze. 

Neutvrzujme se v báchorkách a zprávách jako z Rádia Jerevan, kde aut nebylo pět set ale padesát, nebyla to auta, ale kola, a nebyla darována, ale ukradena. Radima Uzla tu nelze obvinit z přímé lži, protože to bychom museli předpokládat, že zná fakta a pravdu a snaží se něco záměrně skrýt nebo překroutit. Bohužel to, co Radim Uzel předvádí posledních dvacet let, je projev někoho, komu na pravdě a faktech vůbec nezáleží, kdo se vůbec neobtěžuje poznávat a pochopit skutečný stav věcí. Protože kdyby to udělal, zhroutí se svět jeho machistických jistot, v němž páni režiséři sahají herečkám laškovně na nohy a ty jsou potěšené – asi tak, jako je on zvyklý sahat na zdravotní sestřičky, případně své pacientky a kolegyně.

Jak se mohlo stát, že z tak hrozných událostí a v západních médiích jasně podaných informací mohl v Česku vyrůst mýtus, že se vlastně nic moc nestalo? Ukazuje se, že pokud o libovolném problému nemluví veřejně známé osobnosti, téma neprobublá do veřejného povědomí. U nás MeToo proběhlo jenom na sociálních sítích první týden dva, a pak utichlo, protože tu nebyla svědectví populárních lidí. Znamená to ale, že se u nás nikomu slavnému nic nestalo? Lidé si pamatují maximálně to, že Květu Fialovou v roce 1945 znásilnili ruští vojáci, ale jaký jiný případ znáte? Až monotematické číslo Deníku N ze 17. července 2020 „Promluvily jsme“ nám mohlo trochu otevřít oči. Ne však Radimu Uzlovi, který napsal tuto delirickou polemiku, jež byla hlavním impulzem pro vznik celého seriálu na Heroine.

MeToo v našem showbyznysu neproběhlo snad i proto, že jde o příliš malý rybníček, kde se zná každý s každým. Vysoká tolerance k podobnému chování vychází i z něčeho, čemu můžeme pracovně říkat „východní mentalita“. Vědomí sebehodnoty je tu dlouhodobě historicky pošlapávané a zdejší vysoká tolerance k sexuálnímu násilí neprozrazuje nic o naší údajně větší svobodomyslnosti nebo silnější individuálnosti. Vypovídá naopak o naší větší poddanosti komukoli, kdo je v dané chvíli mocnější. O mnohem větší ochotě se podřídit, něco přehlížet a být zticha. To, že nad problémem sexuálního násilí nejvíce mávají rukou muži nad 50 let, je zapříčiněno mimo jiné tím, že sami byli část svého života utlačovaní v mnoha svobodách a nyní, po třiceti letech, mají pocit, že je nikdo nesmí nijak omezovat. Čím je společnost méně vyspělá a čím méně je humánní, tím větší ticho ohledně sexuálního násilí se v ní rozprostírá. My jsme momentálně ve fázi, kdy se o tématu začíná mluvit, ale převládá zpochybňování, zlehčování a zesměšňování.

Větší kauzy spojené se sexuálním zneužíváním a násilím u nás proběhly pouze dvě či tři. Ponechme stranou sochaře Pavla Opočenského, který se nedopustil násilných činů a hrubé psychické manipulace a zkrátka „jen“ využil svolnosti nezletilých romských dívek k lehčí formě prostituce. První široce pokrývaná kauza se týkala (již zemřelého) sbormistra Bohumila Kulínského v roce 2009 a druhá MUDr. Jaroslava Bartáka v roce 2013 (ten si nyní odpykává osmnáctiletý trest). Kulínský byl spíše omlouván jako charismatický umělec, který uhranul mnoho mladičkých dívek, jež ho milovaly a bojovaly o něj. Barták jako ropuší ošklivec od veřejnosti sklidil větší opovržení. Prakticky ale oba jako patologicky narcistní osobnosti zneužívali svou moc.

Při míře zdejší kulturní slepoty pak není divu, že mohl režisér Jiří Strach provést onen báječný žert, když si na tričko dal rádoby rebelský nápis „Je suis Weinstein“. A to 11. listopadu 2017, čili více než měsíc poté, kdy už bylo všem gramotným lidem jasné, že Weinstein se dopustil tolika neomluvitelných činů, že jej z toho nevysekají sebemazanější právníci. Čekalo se jen na to, jestli mu bude dokázáno znásilnění jedno, dvě, pět, osm nebo dvacet, a jestli dostane doživotí, nebo jen o málo nižší trest. Jiří Strach si celou hloupou pozéřinu vymyslel, nechat vytisknout na tričko a vyfotil se v něm na Facebook. Jeho laciným vysvětlením bylo, že chtěl prý rozpoutat diskusi. Bohužel o tom, o čem zjevně nic nevěděl. V tom lepším případě se zachoval trapně, v horším schvaluje zločiny nebo se k nim dokonce sám hlásí. 

Těžko říct, zda si Strach i dnes stojí za svým výrokem ohledně mediálního lynče. „Může jedna taková kampaň dodat někomu odvahu, aby přišel se svým příběhem? Spíš si myslím, že se lživým a křivým obviněním. Mám v paměti, jak byl jeden můj kolega obviněn čtrnáctiletou dívkou, že ji znásilnil. Byl kvůli tomu vyšetřován, protože obvinila dalších asi dvacet umělců, a zjistili, že trpěla bájnou lhavostí. Ale to obvinění, ta pachuť už tam zůstane. Tohle ale může neúspěšné herečky třeba motivovat, aby alespoň na chvíli stály ve světle ramp,“ připomínal Strach případ Filipa Renče z raných 90. let. Je zajímavé, že příklad bývalé dětské herečky, která nikdy nestála ve světle ramp a spáchala sebevraždu, zatímco Filip Renč je úspěšným režisérem, stále vychyluje váhy na stranu „mediálního lynče“.

Mají jim dát facku

Radim Uzel v nedávném rozhovoru na DVTV tvrdí, že ženy se „mají umět ozvat“. Naráží to přinejmenším na dva problémy. Zaprvé, ženy jsou stereotypně vychovávané, aby byly milé a snažily se vyhovět. (A Radim Uzel svými knihami a přednáškami rozhodně nepřispívá k tomu, že by probouzel ženské sebevědomí.) Druhý problém je, že ohradit se vůči obtěžování, nátlaku nebo dlouhodobému týrání je mnohem těžší, než se může zdát.

Jak asi ženě pomůže, že dá facku, nebo dokonce ránu pěstí agresorovi, jenž rozhoduje o její kariéře? Asi podobně, jako by to pomohlo hudebníkovi před schvalovací komisí za normalizace nebo vězni, kdyby fyzicky vyjel po dozorci. Lidé, kteří rádi mluví o fackování agresorů, žijí mimo sociální realitu. Ránu si dovolíte dát neznámému člověku na ulici, pokud se cítíte silově vyrovnaně nebo v převaze, případně tam, kde je více lidí, jež znáte, oni uvidí vaši reakci a možná se vás zastanou. Nedovolíte si to proti svému nadřízenému, učiteli, školiteli, inspektorovi, a nejspíš ani seniornímu kolegovi, zvlášť, pokud je opačného pohlaví. Možná by si čeští muži středního a vyššího věku, kteří tak rádi mluví o tom, jak se oběti obtěžování mají vzepřít a ozvat hned, mohli vzpomenout na svou schopnost fyzicky bojovat či nahlašovat agresory z dob, kdy byli sami šikanováni na vojně za minulého režimu a v raných 90. letech. Kde jsou všichni ti hrdinové?

Dejme si pár příkladů oněch zábavných historek. Zřejmě nejoblíbenější je tato, naposledy knižně zaznamenaná v roce 2018. Už je to více než patnáct let, co jsem vypracovával znalecký posudek v kuriózním případě, kdy došlo ze strany partnerky ke změně klasifikace normálního pohlavního styku na znásilnění dokonce v průběhu samotného sexuálního aktu. Švarná dívka se seznámila s neméně pohledným kubánským inženýrem, který jí až v okamžiku obcování prozradil, že není z Kuby a už vůbec není inženýrem, nýbrž olašským Romem čerstvě propuštěným z vězení. V okamžiku změny identity dívka zavelela k ukončení soulože, partner neuposlechl, a aniž se změnil způsob styku nebo frekvence koitálních pohybů, z normálního pohlavního styku bylo rázem znásilnění se všemi právními důsledky pro dotyčného recidivistu. Naštěstí spravedlivý soudce tento delikt neodsoudil jako znásilnění, ale hodnotil to jako podvod bez materiálního prospěchu. Tento rozsudek však nemohl zaznít v USA. Jak už je na začátku této kapitoly uvedeno, tam by to bylo jednoznačné znásilnění. Obhájci bych ovšem poradil otevřít tu otázku potlačování romské menšiny. Třeba by s tím uspěl. (Sexuální mýty a pověry, strana 116).

Radim Uzel se tu osvědčuje nejen ve své typické poloze zlehčujícího posměváčka, ale navíc i žoviálního rasisty, který si nemůže pomoct s řečmi o utlačování menšin, které zjevně nemyslí upřímně. Upozorňuji, že při citacích nevytrhávám nic z kontextu, jde o celý popis a celou Uzlovu argumentaci. Z ní plyne šovinistické odfrknutí, že ženy nevědí, co chtějí, a patří jim to. Na nás, moudré znalce a soudce, kteří se při záměrně absurdních dotazech smějí pod vousy, si nepřijdou.   

Úplně stejně bezkontextová je historka ze stejné knihy a kapitoly věnované mýtům okolo znásilnění. Nedávno jsem jako znalec posuzoval případ bohatého podnikatele, který strávil bujarý večer ve společnosti jedné dívky, která špásovala s účastníky, podnikateli provokativně pokládala nohy na klín a posléze po udělení souhlasu společnost umístila otisk podnikového razítka na hýždě po vzoru filmu Ostře sledované vlaky. Pak odešla s podnikatelem spát do jeho chatky, kde ji po 30 minutách ‚překvapil“ ve spánku souloží zezadu. Nedošlo sice k žádnému násilí, ani ta soulož nebyla prokázána, ale ona přece spala a spánek v tomto případě představuje zneužití bezbrannosti. Tato hrůza ještě nemá konec. Podnikatel byl prvoinstančním soudem odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody(!). Teprve odvolací soud tento nespravedlivý rozsudek v celém rozsahu zrušil a spravedlnost zvítězila. (Sexuální mýty a pověry, strana 111)

Uzel si zakládá na tom, aby situace působila co nejsměšněji a co nejhůře pro danou ženu. Přímo se dopouští sekundární viktimizace (tím, že s někým laškovala, mu zřejmě dala svolení k tomu, aby s ní souložil, až usne) a nedává nám žádné informace, které by nám umožnily pochopit, co přesně se stalo. Je to obecný problém téměř s jakýmkoli příběhem k libovolnému tématu, o nichž Uzel píše a mluví. Závažné a složité věci zjednodušuje tak, aby při jejich vyprávění mohl konkurovat Menšíkovi s Donutilem. Věci neříká proto, aby na nich něco osvětlil a rozebral, ale proto, aby pobavil publikum, které nechce přemýšlet a měnit své předsudky.

Říkají „snad“, ale myslí „ano“

V Sexuálních mýtech a pověrách Radim Uzel rozvíjí více než stránkovou úvahu v tomto duchu. Dříve se o ženách tvrdilo, že říkají-li „snad“, myslí „ano“, když říkají „ne“, tak myslí „snad“ a „ano“, že slušná žena neříká nikdy. (…) Skandinávská konference konstatovala, že dnešní žena klidně říká „ano“, když myslí „ano“, a „ne“ říká, když opravdu myslí „ne“. Téměř nikdy neříká „snad“, protože v okamžiku námluv už většinou bývá rozhodnuta. (…) Mohou se však tyto zkušenosti bezezbytku přenášet i do našich podmínek? Stále mi v mysli ulpívá známý slogan „jiná země – jiný mrav“. Není u nás pořád ještě dostatečný počet žen, které se nepodrobily vzoru svých severských kolegyň a stále říkají „ne“, když myslí „snad“? A jak má potom nápadník poznat, zda to myslí ještě stále v tradicích našich namlouvacích rituálů nebo už “po švédsku”? Takovýto omyl z něj pak může udělat sexuálního násilníka raz dva. (strana 112)

Uzlovy myšlenky jsou zavádějící už jenom tím, že českým ženám podsouvá, že se možná „podrobily severským kolegyním“. Skutečně podrobily, a ne se konečně emancipovaly? A jakým kolegyním? Kolegyním ve skupině znásilněných? Především je ale Uzlův modelový nápadník spíše sociální dement, jemněji se to říct nedá. Uzel nemluví o první fázi namlouvání, mluví o sexuálním násilí, o překročení bariéry při fyzickém kontaktu. Jak pitomý nebo nadřazeně necitelný asi musí být muž, který nechápe „ne“ u sexuálního aktu?

Jednoho takového nám Radim Uzel popisuje v jiné své oblíbené historce, kde manželka zažaluje manžela za znásilnění a vysvětluje, že po aktu plakala. Muž se ale hájí u soudu slovy: „Ona pláče ale vždycky, jak to mám poznat?“ Tuto údajně pravdivou situaci uvádí v několika knihách, článcích a přednáškách. Nikdy se v popisu nedostane ani o větu dál. Otázkou příběh končí a otázka je chápána zároveň i jako odpověď. Její rozvinutí by znělo asi nějak takto: „Co si ty bláznivé ženské nevymyslí, kdo jim má rozumět? Pořád jinak, jsou jak aprílové počasí. Když už jsem se to naučil chápat jednou takhle, nebudu svůj pohled a přístup měnit, nebudu v ničích reakcích hledat nuance.“

Manžel z tohoto příběhu je tak tupý, že ho ani nenapadne se omluvit a situaci uklidnit a nechá situaci dojít až k soudu, kde hraje hloupého nebo svou hloupost dává nevědomky na odiv. Radim Uzel citovanou otázkou zesměšňuje danou ženu, snižuje její konkrétní utrpení a dopředu zasévá do myslí čtenářek a posluchaček, že pokud by měl jejich případ rozhodovat takto neempatický znalec, jakékoli oznámení si raději odpustí.

Více vidět a více nahlašovat

Čím hlouběji je studujeme, tím jsou čísla ohledně sexuálního násilí strašlivější. Zpráva Světové obchodní banky přináší také velice pádný argument, že ani „pouhé“ sexuální obtěžování není jen problém mezi dvěma lidmi. Fakticky se tím zhoršuje ekonomický výkon celé společnosti, protože lidé, kteří jsou obtěžováni, podávají prokazatelně nižší pracovní výkony a mají více absencí. I pokud se na problém díváme zcela pragmaticky bez emocí, jde o nepřijatelný fenomén.

Nemá to jiné řešení než dále podporovat nahlašování a udělat z osobního tématu politické téma. Znamená to nebát se nechat společnost mentálně vyzrát, i za cenu toho, že nějakou dobu poroste nevraživost, paranoia a čísla ve statistikách. Výsledek bude vždy lepší než to držet pod pokličkou. Mnoho zemí zažilo nárůst nahlášených případů poté, co se spustila vlna MeToo. V Indii se nahlásilo o 80 % více případů obtěžování na pracovištích, ve Francii se volalo na linku bezpečí o 105 % více, v Kanadě stoupnul na jediný rok počet nahlášených znásilnění o 100 %. Studie pokrývající 24 zemí ukázala celkově 14% nárůst nahlášených sexuálních zločinů v prvních měsících po říjnu 2017. Pozitivní přínos hnutí MeToo, které ženám dalo odvahu promluvit, je nesporný.

Sebevraždy obviněných

Námitka, která téměř pokaždé zazní v diskusích o MeToo, má podobu káravého prstu, který připomíná, že i muži jsou ženami citově vydíraní, manipulovaní a podvádění. Mnozí zažili soudní tahanice, přišli o kontakt se svými dětmi, byli vydíráni přes sex v práci, udržováni v nejistotě přes falešná těhotenství. Muži rovněž bývají obětí domácího násilí. Logika této argumentace naznačuje, že ženy jsou přece také predátorkami a jednostranné vnímání kampaně mužské utrpení snižuje. Některé obviněné muže pak může zcela lidsky zničit a dohnat třeba až k sebevraždě.

Přehledový článek z The Atlantic uvádí 25 politiků, jimž MeToo potopilo možnost dále kandidovat. Sebevraždu spáchali dva z nich. Prvním byl 57letý republikánský zástupce státu Kentucky Dan Johnson, jenž měl znásilnit 17letou kamarádku svých dětí. Johnson byl již dříve proslulý nenávistnými projevy na internetu a odhalený jako několikanásobný lhář (používal neoprávněně akademický titul, tvrdil, že byl kaplanem v Bílém domě, aniž by taková pozice vůbec existovala, a tvrdil, že pomáhal po 11. září na Ground Zero, aniž by si ho kdokoli pamatoval). Sebevraždu spáchal v prosinci po sedmi měsících vyšetřování, jež začalo ještě před vlnou MeToo. Jeho vina je vysoce pravděpodobná.

Druhým politikem, který neunesl tíhu obvinění a vyšetřování, byl 36letý republikán Brandon Hixon, jenž měl sexuálně zneužívat dvě nezletilé dívky, přičemž jedna z nich měla být jeho příbuzná. Manželka se s Hixonem rozvedla rok předtím, přestože měli pět dětí a působili jako spořádaný pár. Na rozdíl od Johnsona se Hixonovo vyšetřování nedostalo tak daleko a jeho vina je poměrně nejistá. 

Mimořádně nejasná je letošní červnová sebevražda 64letého ženatého starosty Soulu, Parka Won-soona, kterou spáchal den poté, co ho obvinila ze čtyřletého sexuálního zneužívání jeho bývalá sekretářka. Park se až do té doby jevil jako zcela bezúhonný, a dokonce byl první korejský právník, jenž vznesl obžalobu ze sexuálního obtěžování a proces dovedl do vítězného konce. Jeho smrt patří k největším moderním skandálům a zatím nevyřešeným záhadám této země.

Z řady případů, jež jsem procházel, jsem nakonec našel jediný, kdy je možné říct, že obviněný muž, jenž spáchal sebevraždu, byl s největší pravděpodobností nevinný. Jedná se o bývalého ředitele uměleckého centra ve Stockholmu, 58letého Bennyho Fredrikssona. U něj předběžná vyšetřovací zpráva uváděla, že žádné obvinění nebylo opodstatněné a zprávy v médiích byly zavádějící. Fredriksson přišel o práci i reputaci, propadl podle vyjádření své manželky hlubokým depresím a po několika měsících spáchal sebevraždu. Obvinění u něj přišla až s vlnou MeToo.  

Co víme o falešně obviněných

V průběhu posledních více než tří let se objevují články o různých temných stránkách fenoménu MeToo. Bohužel stále máme málo dat, abychom dokázali určit, jestli s celkovým nárůstem obvinění stoupá počet falešných obvinění úměrně, nebo neúměrně. Jak uvádí tato britská vládní studie, většina falešných obvinění neuvádí jméno obviněného, ale jen vágní stížnost na neznámou osobu. Falešná obvinění proti konkrétním mužům bývají identifikována ve velmi raném stádiu vyšetřovacího procesu, obvykle samotným přiznáním stěžující si ženy. Studie výslovně říká, že zdůrazňování obav z toho, že obvinění ničí životy a pověst, jsou většinou prostředek k odvedení pozornosti.

O tom, jak se žije mužům, kteří byli falešně obviněni, se zřejmě nejvíc dozvíme z kriminologické studie vedené Alanem Berkowitzem. Praktické návody, jak vyvážit debatu o MeToo a jak správně školit lidi ve firmách, aby obtěžování nebylo tolerováno, ale ani aby nebylo zneužíváno k podlému boji, přináší třeba tento článek ve Forbesu. Také New York Times přinesly podrobnou zprávu, že z 201 mužů sesazených z vysokých postů byla více než polovina nahrazena ženami, což zní optimisticky. Zároveň, jak upozorňuje organizace Women’s Media Center, stále platí, že ženy, které si stěžují na sexuální obtěžování, opouštějí práci 6,5krát více než ženy, co si nestěžují. Ty, co si stěžují, jsou také mnohem častěji přeřazovány na nižší pozice, nikoli vyšší. Žádné velké ženské vítězství se nekoná.

Sama zneužívala, tak nemá co říkat

Na závěr se nelze vyhnout nejoblíbenějšímu protiútoku na představitelky hnutí MeToo. Kolik pochybovačů se zatetelilo, že nyní 45letá herečka Asia Argento, již Weinstein dvakrát znásilnil, sama v roce 2013 zneužila 17letého herce Jimmyho Bennetta. Přitom víceméně jakýkoli článek na toto téma líčil události dost jasně. Vina Asii Argento je gram proti Weinsteinovým stovkám tun. V Evropě by věc vůbec nebyla trestná, protože většinou máme legální hranici sexuálního styku kolem 15–16 let. Bennett sváděl ji i ona jeho. Oba se po aktu cítili divně. Po letech chtěl on věc zveřejnit, ona ho umlčela penězi. V tomto jednom případě se zachovala stejně, jako se Weinstein zachoval mnohokrát za čtyřicet let.

To, že sama trpěla v patologickém vztahu s Weinsteinem, se jejím následným nevhodným činem ani nevymazává, ani nesnižuje. Zneužívaní lidé později sami často zneužívají. Naším prozřením by mělo být to, že vidíme, jak na sebe navazují dávná provinění a různé symbolické odplaty, úniky a sublimace. Další Asia Argento už může být vyrovnanější a provést coming out mnohem dříve a neubližovat z pozice pečlivě budované moci.

U MeToo nikdy nešlo a nejde o stoprocentně zkažené darebáky a nevinné světice. Vždy šlo hlavně o to dostat do povědomí, že lidé mají různě komplikované vztahy, ale přesto bychom měli být schopni říct, kdy jde nějaké chování přes čáru, a netvrdit, že se vlastně nic moc nestalo. Touto kapitolou můžeme téma MeToo uzavřít, byť jsme se dotkli jen špičky ledovce. Nicméně, otevírá se téma návazné. Co způsobilo, že MeToo vůbec propuklo? Jde bezpochyby o důsledek ženské emancipace, kdy feminismus začal být pomalu hlavním proudem – v USA se za feministky označuje kolem 60 % žen.

V Česku feminismus zatím mainstreamem není a působí stále jako strašák. K důkladné démonizaci přitom přispěl velkým dílem i Radim Uzel. Pátý díl článku se tedy zaměří na to, co nesmyslného říká o feminismu a jak používá vůči feministkám podpásové výpady i vyfabrikovaná obvinění, dávno odhalená jako hoaxy a fake news.