přečtěte si novou knihu Chci se ti podívat do očí

Uzel zahradníkem 5. Feministky ošizené o otcovskou lásku

22. prosinec 2020
14 851

Feministka je u velké části společnosti slovem na úrovni hrubé nadávky. Podobně jako u MeToo se o feminismu opakovaly lži tak často a tak bezbřeze, až se pro mnohé staly pravdou. Co na tom, že s realitou nemají nic společného. Radim Uzel si do feminismu také mnohokrát kopnul, patří mezi veřejné šiřitele největších klišé a úspěšně přispěl k dokonalému zamlžení pojmu. Kolik bahna je potřeba z feminismu odházet, abychom se o něm vůbec mohli začít bavit?

Foto: Autorkou ilustrace exkluzivně pro Heroine je ToyBox.

Radim Uzel se s feminismem tak jako většina českých občanů zřejmě poprvé setkal v 90. letech, kdy bylo možné začít volně cestovat do zahraničí. Pro české muže v produktivním věku se pole jejich svobody náhle rozšířilo – například o možnost volně si pořizovat pornografii a platit za prostituční služby, aniž by to pro ně bylo trestné. Zároveň ale přišel kulturní šok, kdy se ženy začaly více hlásit o slovo. Dá se odhadnout, že pro Radima Uzla znamenala 90. léta i střet na zahraničních konferencích s diskutérkami, jež se jeho titulem MUDr. získaným za hlubokého socialismu nedaly ohromit.  

Posledních třicet let jsme tak odsouzeni číst a poslouchat jeho obranné reakce, které prozrazují, že v životě nečetl nebo se nesnažil pochopit jedinou feministickou knihu nebo článek. Je možné, že právě tento strach z feminismu je důvodem, proč byl schopen tvrdit čiré smyšlenky o hnutí MeToo, o čemž pojednávaly třetí a čtvrtý díl této série. Není v tom ale nijak výjimečný. Dělat z feminismu strašáka je pořád tak trochu národní sport. Tento díl seriálu by se měl pokusit vyvrátit aspoň pár nejzákladnějších předsudků.

Boj s karikaturami

V roce 2003 Uzel publikoval článek Zcestná nenávist feminismu. Píše v něm: „Většinu angažovaných feministek ošidili v mládí jejich otcové o svou přirozenou lásku. Z toho pak pramení celoživotní touha pomstít se mužům. Tato hypotéza vysvětluje i nenávist feministek k jejich vlastní ženskosti.“ Ve zbytku textu pak mluví především o sexuálním neuspokojení feministek a korunuje to větou: „Zasely vítr pohlavní nenávisti a sklízejí bouři svých vlastních sexuálních dysfunkcí.“

Radim Uzel se nenamáhá doložit tak silné tvrzení žádným výzkumem, žádnými zdroji, žádnými konkrétními jmény. Feminismus je přitom tak pestré hnutí, že lze jen obtížně potkat dvě feministky, které se spolu shodnou ve většině názorů, které by zároveň vypadaly výrazně podobně, měly stejně uspořádaný soukromý život či měly stejné důvody, proč se staly feministkami. Už jenom to, že feminismus měl v dějinách přinejmenším tři silně odlišné vlny a že se liší feminismus v Americe, západní Evropě a východní Evropě (a samozřejmě pak třeba státech s islámskou kulturou), by nás mohlo zbavit základní představy o uniformnosti. Nepožaduje stejnost – od žen, ani od mužů. Může vás naopak i poněkud znejišťovat jistou bezbřehostí a beztvarostí. Ale je to jako s humanismem – má mnoho podob, a renesanční humanista by si s osvícenským humanistou moc nerozuměl, za humanistu můžete označit pragmatistu Karla Čapka i existencialistu Jeana-Paula Sartra.

Nikdo se už nemůže obhajovat tím, že na přehlíživé a nadřazené jednání má nárok. A musejí si to mezi sebou navzájem říkat muži, protože od žen to nepřijímají už vůbec.

Především je ale Uzlova sugesce o nedostatku otcovské lásky u feministek podpásová a nesmyslně výběrová. Vždyť kolik žen, které nejsou feministkami, bylo ošizeno o otcovskou lásku? A může za to snad v Česku feminismus, který tu ani nestačil zakořenit? Radim Uzel však dokáže bojovat jen s karikaturami. Navíc – pokud se podle něj na tolika ženách podepsaly špatné vztahy s otci, je to naopak důvod, proč feminismu fandit. Feminismus neříká, že muži jsou automaticky špatní a máme se jich zbavit či okleštit jakousi jejich nezměnitelnou mužnost. Jen, lidově řečeno, nabízí mužům způsoby, jak se nechovat jako idioti (a třeba také lépe zvládat vztahy s dcerami).

Vzhledem k tomu, že svět se prudce mění a různí lidé se potkávají na stále více platformách, je možné chovat se špatně mnoha různými způsoby. Muži si dnes musí klást nové otázky, jak se chovat, protože už nemají zaručeno, že mají navrch. Nikdo z nás přitom neobstojí dokonale. Děláme přešlapy, občas nevidíme svoje chyby nebo nedovedeme vidět toho druhého jako stejně hodnotnou bytost. Ale nikdo se nemůže obhajovat tím, že na přehlíživé a nadřazené jednání má nárok. A musejí si to mezi sebou navzájem říkat muži, protože od žen to nepřijímají už vůbec.

Snaha ponížit celé hnutí, které obnáší obrovské množství historických, sociologických či psychologických výzkumů, které Uzlovu erudici dalekosáhle přesahují, jako výraz pouhé sexuální frustrace, prozrazuje pouze to, jak nízko se pohybuje on sám. Ostatně pokud chce někdo feministkám říkat, že na tom jsou z hlediska sexuálního vyžití špatně, jen posílá nahrávku na smeč. Feministky totiž mají naopak lepší sex než ostatní ženy, právě proto, že si umějí lépe říct, co chtějí. Navíc se dávají dohromady s muži, kteří to respektují a nemyslí při sexu jenom na sebe. Výsledkem pak je, že i muži snadněji dosáhnou naplnění svých tužeb, protože spokojení partneři si navzájem ochotněji oplácejí dobré dobrým.

Celá Uzlova konstrukce o „sexuální neuspokojenosti v důsledku nervových obtíží“ jednoduše vypadá jako další z jeho povídaček, kterou nemá o co opřít. Podstatné je pro něj ale obvinit ženy i z toho, že způsobují mužům poruchy erekce: „Zrcadlovým obrazem je pak více než třetina mužů, kteří mají problémy s dosažením a udržením erekce. Pro některé muže je obtížné vládnout bezproblémovou erekcí, pokud je agresivní žena systematicky deptá a ponižuje. Pokud jim předhazuje, že každý pohlavní styk je vlastně znásilněním.“ Ano, v české a velmi patriarchální italské společnosti (na niž se zde Uzel odkazuje), kde feminismus nemá tradici a v roce 2003 se k němu skoro nikdo nehlásil, způsobovaly ženy třetině mužům potíže, protože jim citovaly radikální feministické eseje. Součástí projevu Radima Uzla kromě divokých myšlenkových vývodů je i dokonalá nehistoričnost.

Přitom je to úplná hovadina

Pokud máte stále pocit, že feminismus vidí problémy příliš jednostranně a nadržuje ženám, pojďme ocitovat nedávno zesnulou zakladatelku českých gender studies PhDr. Hanu Havelkovou, Ph.D„Feminismus tematizuje sociální jevy, kterým se jinak nikdo nevěnuje, nebo zcela povrchně a neuspokojivě. Takže feminismus mě oslovuje jednak už tím, že to vůbec dělá, a pak tím, jak to dělá. Což neznamená kompletní přijímání nějakého kánonu, ale možnost inspirovat se celým souborem výkladových klíčů, které nejde najít nikde jinde. Proto také nepovažuji feminismus za nějaké vyznání či vědecké paradigma, které si vyberu jako jedno z mnohých. Považuji ho za nutné doplnění všech forem myšlení o člověku a společnosti, protože napravuje dosavadní deformace. Feminismus považuji za integrální součást moderní historie idejí a kulturní člověk a dobrý profesionál by si neměl dovolit ho ignorovat. S jeho konkrétními tezemi a teoriemi je přitom třeba pracovat kriticky jako se vším ostatním.“

Zní vám to jako slova fanatičky, která si udržuje klapky na očích, nebo naopak jako vyznání nejvyšší míry tolerance a zájmu o všechno okolo? Feminismus není jedna doktrína. Je to způsob, jak všechno, co dosud víme, doplnit ještě o novou perspektivu a ptát se: Je možné, že nám bez ženského pohledu a započítání ženské zkušenosti něco uniklo? Dnes se teprve dostáváme k tomu, že jsme v historii přínos žen přehlíželi, a zároveň si nekladli otázky, proč se v něčem nemohly prosazovat.

V duchu kreativního nakládání s pravdou se Radim Uzel neváhal k českým gender studies také vyjádřit. Pro dezinformační Sputnik 13. února 2019 řekl: „Občas čtu všelijaké názvy dizertačních prací na Fakultě genderových studií. Například „Sexuální orientace Hurvínka a Spejbla”. Zabývají se tam, zda Krteček není náhodou Krtečka. Hrdina s lopatkou a zástěrkou by přece mohl být i paní Krtečkovou, to by byla dle nich snad škoda toho nevyužít! Umně do problému zamíchají ještě i jazykovědu, všechny ty pády a rody. Myslím, že jde o nesmysl. Rozumní lidé se těmto všem kvazi bojům a nesmyslným teoriím vždy vyhýbají. Ale je to lákavé pro lidi. Jakmile se někdo dozví, že kromě mužského a ženského je minimálně 5 dalších pohlaví, kdo by si to radostně nepřečetl, přitom je to úplná hovadina.“

Tento žblept následně převzaly Parlamentní listy a od té doby koluje internetem jako doklad, jak to sexuolog s rozumem v hrsti těm džendrdžihádistkám nandal. Asi vás nepřekvapí, že ve výpisu prací na webu Gender Studies nefiguruje žádná práce o Spejblovi a Hurvínkovi, o Krtečkovi či Krtečce, ani sexuální orientaci jiných pohádkových postaviček. Můžete při vyhledávání zkoušet libovolná klíčová slova. Samozřejmě, že tu a tam některá z prací rozebírá díla populární kultury, ale rozhodně ne tímto karikovaným způsobem.

Nepřítel číslo jedna

Nejspíše nejkoncentrovanější útok na feminismus Radim Uzel provedl v knize Užitečné pohlaví (2012), v sedmistránkové kapitole nazvané Ženský boj. Zde bez uvedení jediného zdroje nebo empiricky podloženého argumentu píše zcela jednoznačně: „Ten pravý z USA importovaný feminismus nemá s ženským emancipačním hnutím téměř nic společného. Je mezi nimi asi stejný rozdíl jako mezi národními buditeli z dob národního obrození a současným militantním nacionalismem, který velí příslušníkům jiného národa vyloupat oči, uřezat uši a navíc ještě znesvětit hroby. Bojovná feministka považuje totiž každého muže za nepřítele číslo jedna." (s. 116)

Foto: Ilustrace Toybox

Seriál Uzel zahradníkem

Je to příručka, jak rozetnout uzel dezinformací jednoho člověka, který za několik dekád svým působením ve veřejném prostoru napáchal mnoho škod.“ Přečtěte si všechny díly seriálu o „populárním sexuologovi“, který ve svých vystoupeních, článcích i knihách pomáhá betonovat ty nejnepěknější předsudky.

1. Když sexuolog škodí

2. Polovina ohlášených případů obtěžování je vymyšlená“

3. Sáhl jí před třiceti lety na koleno

4. Svatba jako řemen a soud jako fraška

5. Feministky ošizené o otcovskou lásku

6. Lovci z Marsu a sběračky z Venuše

7. Ženy v politice, u soudu, v reklamě a pornu

8. Já bych ty intersexy zakázal, každého jenom otravují

9. Uklidit, uvařit a nezatěžovat starostmi

10. Kudy vane duch českého šovinismu

Tento popis by se s přimhouřenýma očima mohl týkat takové Andrey Dworkin, která publikovala primárně v 70. a 80. letech, nebo možná Valerie Solanas a jejího SCUM Manifesto, jenž vyšel v roce 1967. Ani jedna z nich nebyla vůdčí osobností a obě byly brány za kontroverzní i uvnitř feministického hnutí. Většina dnešních textů se vůči nim vymezuje kriticky jako k něčemu, co je nutné překonat. Uzel dále v kapitole cituje generačně spřízněného sexuologa Jaroslava Zvěřinu. „Jako feminismus je dnes označován soubor ideologií, které se snaží z nejrůznějších aspektů doložit vyšší hodnotu ženství, a to ve srovnání s negativně hodnoceným mužstvím. Feminismus je tedy vlastně jakýmsi druhem šovinismu, a to šovinismu sexuálně definovaného. Pěstuje nikoliv harmonickou spolupráci mezi pohlavími, nýbrž se zabývá studiem všeho, co ženy staví proti mužům.“ (Užitečné pohlaví, s. 117) Jak na sebe prozradit, že vůbec nesleduji vývoj oboru ve třech krátkých souvětích! Esenciální vymezování žen proti mužům bylo součástí první, a hlavně druhé vlny feminismu, která začala v 60. letech a skončila v raných 80. letech minulého století. Od té doby se nehledá žádné „pravé ženství“ nebo „ženská jedinečnost“, natožpak nadřazenost.

Dalo by se tvrdit, že nikdo neudělal pro harmonii pohlaví více než feministky a feministé. Jak jinak než úsilím o co nejlepší rodinné a partnerské vztahy lze interpretovat snahy o slaďování pracovního a soukromého života, sdílenou rodičovskou dovolenou (a způsoby, jak k ní muže motivovat), zkrácené úvazky pro rodiče, navýšení počtu školek, změnu firemního prostředí, aby bylo „kids friendly“, a tak dále? (Naopak zastánkyně „tradiční rodiny“ a konzervativní ženy, které tvrdí, že mají všechna práva, která potřebují, je mají díky feministkám, na něž však nevděčně a pokrytecky plivou.) Jaký jiný obor tedy, prosím, pěstuje „harmonii mezi pohlavími“? Bylo by zajímavé slyšet rozumnou odpověď. Pokud chcete říct, že sexuologie, pak jedině taková, která obsahuje feministickou perspektivu, tak, jak o tom psala Hana Havelková.

Naprostá většina feministických textů, které jsem kdy četl, obsahuje ve vztahu k mužům zhruba tuto myšlenku: „Všimněte si, že existujeme. Existujeme i jinak než jenom vaše ozdoby, způsoby ukojení nebo domácí služky. Berte nás vážně.“ Málokdy natrefíte na něco radikálnějšího. Současný feminismus pouze říká, že emancipace se má týkat všech. Nejenom žen, ale všech sexuálních a jiných menšin. Nejde jen o to, aby se dobře cítily dosavadní domácí hospodyňky. Musí se to týkat samoživitelek, prostitutek, lidí s mnoha handicapy, dysforiemi, sociálními znevýhodněními apod. Jde o snahu povznést na novou úroveň všechny bez výjimky. Ne dávat někomu nezasloužené bonusy, ale aspoň nastavit životní startovní čáru co nejrovnoprávněji.

Autistická černošská lesba na vozíku

Co by zřejmě Radima Uzla vyloženě šokovalo, je existence „mužských studií" v rámci gender studies. Jejich představitelem je třeba sociolog Michael Kimmel a v jejich duchu jsem před dvěma lety psal článek o maskulinitě ve filmu Jak definovat mužnost. Muži byli do debaty dávno pozváni, nejsou nepřátelé, ale spojenci, nemusejí se „povinně stydět“ za svou mužskou identitu.

Druhá věc, která se současnou nepoučenou kritikou feminismu pojí, je pojetí tzv. intersekcionality. Ta bývá nejčastěji chybně vykládána tak, že jde o sčítání všech možných druhů diskriminace, a je proto potřeba pomáhat nejvíce oné legendární „autistické černošské lesbě na invalidním vozíku“. Ve skutečnosti znamená intersekcionalita něco jiného. Onen příslovečný „stárnoucí heterosexuální bílý muž“ například vůbec nemusí být ve společenském žebříčku nejvýše. Stačí, aby se narodil v ne moc bohaté zemi nebo regionu, pracoval v umírajícím typu průmyslu a měl nějaký zdravotní problém – představme si padesátiletého horníka, který má nemocné plíce a před sebou vidinu vyhazovu, protože uhelné doly se nevyhnutelně budou zavírat. Tento horník pociťuje velmi silně, že se „svět proti němu spiknul“ a není to úplně nesprávný dojem. Chybou však je, aby si vybíjel vztek na „autistické černošské lesbě na vozíku“, že o ni se údajně starají více než o něj.

Uzel psal o sexuálním životě Adolfa Hitlera a vycházel přitom z prokazatelně podvržených deníků Evy Braun. Je přípustné, aby se veřejně působící expert odvolával na zdroje, které jsou falešné?

Z feminismu jako boje „za ženská práva“ se postupně stává boj proti všem typům systematického znevýhodnění, proti tomu, aby se na některé lidi úplně zapomínalo. Množství „postradatelných lidí“ roste i mezi muži a ti jsou pak frustrovaní. Banálně řečeno, moderní, intersekcionální feminismus myslí právě i na typické voliče Donalda Trumpa a v široce definované politice jim může nabídnout více než Trump, který odkazuje jen k minulosti, ale nemá vizi budoucnosti. Stačí v sociálně citlivém intersekcionalismu nevidět nepřítele, ale jen nástroj, jak vidět složitou realitu nespravedlnosti a uvědomit si, že lidé nejsou odepisováni nebo vynášeni nahoru jen na základě toho, jak moc jsou schopní, pracovití a poctiví, a že si za chudobu nemůžou čistě sami.

Jde jim o prachy a granty

Od dob Užitečného pohlaví dospěl Radim Uzel dokonce k ještě větší zaslepené agresivitě. Cituji z Parlamentních listů 17. května 2018: „Ale dnes se o genderové korektnosti učí na Karlově univerzitě!“ připomněl tazatel. „To s tím souvisí,“ odtušil sexuolog. „Oni na to dostávají granty, tady jde o prachy! Je to nesmysl, přiživují se na tom zejména militantní feministky. To je odrůda těch amerických. Moc jim tady pšenka nepokvete. Dokonce i Jiřina Šiklová, ona byla dříve jejich guru, ale teď řekla, že jsou na její gusto přece jen trochu moc hrr do těch ženských práv. Ony nemají ani špetku humoru. Nesnášejí dělat si legraci z takovýchto věcí.“

Kdybych nebyl blízko lidem, co se gender studies věnují, nevěděl bych, jak málo jsou placení a jak málo grantů je jim schváleno. Je to obor, který v jakémkoli autoritativnějším a nelítostnějším režimu bývá finančně oklešťován. Podívejte se na Polsko a Maďarsko, země, které se propadají do anti-liberální atmosféry s nádechem klerofašismu. Jde to ruku v ruce – nejprve omezování potratů (svobody žen), omezování médií, a nakonec omezování vzdělání. Gender studies, jejichž jediná tuzemská katedra byla letos rozprášena, jsou takovým kanárkem v kleci. Když začínají lapat po dechu, znamená to, že nás všechny může postupně začít dusit nová totalita, která nás bude izolovat od světa.

Uzlův odpor k feministkám ho vede i ke komickým zkratům, kdy například satirický web Feministky.com v květnu 2010 pokládal za vážně míněnou stránku, čehož si povšiml bloger Jan Matuška. (Dnes už web nefunguje na stejném principu.) Člověk, který nám pořád vykládá, jak nemáme nic brát vážně a máme mít smysl pro humor, ho sám není schopný osvědčit a nechá se trapně napálit. Nechápe parodii a satiru a bere ji vážně, protože se mu to hodí do krámu. Trpí tak silným konfirmačním zkreslením, že by se o tom mohlo vyučovat na vysokých školách. Tvrdí, že poradna na daném webu „nabízí jednu perlu za druhou“, s gustem je cituje a nenapadne ho, že se stal sám obětí.

Není to přitom jediný podobný úlet dezorientovaného sexuologa. Na webu Medicína.cz psal v roce 2004 o sexuálním životě Adolfa Hitlera a vycházel přitom z podvržených deníků Evy Braun. Svou chybu si nikdy neuvědomil, neuznal a neopravil, a stejné nesmysly psal ještě do knihy Sexuální život slavných v roce 2016. Co přijde dál? Protokoly sionských mudrců o světové nadvládě židovstva? Je přípustné, aby se veřejně působící expert odvolával na zdroje, které jsou prokazatelně falešné nebo satirické?

Nožíky ve vagínách? Vážně?

V knize Užitečné pohlaví z roku 2012 Radim Uzel tvrdí: V časopise amerických feministek se nedávno objevil inzerát na malé nožíky, které si ženy vkládají do pochvy, a tento ostrý nástroj má pak za úkol při pohlavním styku pořezat penis. To už není obrana, ale malá kastrační gilotina (s. 118) Píše o něm v souvislosti s případem Loreny Bobbitt, kde také došlo k poranění mužských pohlavních orgánů (viz dále).
Co na tom, že Wikipedie jasně říká, že nic takového nikdy nebylo uvedeno do komerčního oběhu. Úplně poprvé, slovo od slova stejně, napsal Radim Uzel ony věty o nožících v knize Zákony ženské přitažlivosti v roce 1995 na straně 106 jako naříkavý dopis Miroslavu Plzákovi, v červnu 2010 pak celý hoax zopakoval pro server iDnes.
Celou Uzlovu poznámku, jíž se snaží démonizovat feministky, tak můžeme brát nejenom jako plácání, ale i jako možný příznak kastrační úzkosti z vaginy dentaty. Těžko říct, zda někdy četl Sigmunda Freuda, ale to, co šíří, jsou obyčejné urban legends – jako černá sanitka nebo žiletky na dětských skluzavkách.

Místo toho, aby odešla, mu uřízla penis

Zatímco o mrzačení ženských genitálií se u nás mluví, hlavně když je potřeba napadat muslimy, u mužských genitálií jakákoli újma vyvolává mnohem větší pozdvižení. To, že se z poranění mužských genitálií může stát mediální kauza roku, dokládá slavný případ Loreny Bobbitt z června 1993. Radim Uzel o ní píše v knize Užitečné pohlaví. „Není potom vůbec divu, že jedna Američanka, k níž se manžel choval neurvale, místo toho, aby prostě od násilnického manžela odešla, raději mu v noci uřezala penis. Za tento svůj čin byla v USA oslavována málem jako národní hrdinka, soudem osvobozena a na svém turné po amerických státech snad dosud vybízí ostatní ženy k následování. Za sepsání pamětí jí byl pochopitelně slíben honorář dosahující šestimístné cifry.

V knize dopisů Plzákovi Lorenu Bobbitt jmenuje a v uvedeném článku Zcestná nenávist feminismu pak říká ještě: Jako věrozvěst celého tohoto hnutí se tyčí Američanka Lorena Bobbittová. Už prý nedokázala snášet sexuální útlak ze strany svého manžela. Tak mu uřízla penis. Za to ji dodnes velebí i oslavují její feministické fanynky. A bohužel, možná také následovnice.

Žena pro něj občas ani nemá jméno, případ nikdy nemá dataci a popis zásadně neodpovídá reálnému průběhu. Nejde o čistou lež, ale rozhodně se vyznění posouvá do zdeformované podoby, což je dáno tím, že Radim Uzel si nic neověřuje a realita ho nezajímá. Potřebuje si jen říct své. Nemluví z něj odborný nadhled, ale kastrační úzkost. Říct o manželovi, že se „choval neurvale“, je otřesný eufemismus, pokud víme, že Bobbitt svou manželku několikrát znásilnil, mlátil, svazoval, zavíral doma, vyhrožoval ji zabitím, sériově ji podváděl, donutil k potratu a ukradl jí úspory, které utratil pro sebe. Léta po incidentu a soudu ji pronásledoval, vyhrožoval jí nebo ji přemlouval, aby se k němu vrátila. Později se ozvaly další ženy, že jim ubližoval podobným způsobem.

Nepřekvapí, že neexistují ani žádné informace o tom, že by Lorena Bobbitt knihu, o níž mluví Uzel, napsala. Dohledatelná je pouze neautorizovaná biografie z pera jiného autora s názvem Forever Scared. Lorena Bobbitt naopak odmítla milion dolarů za focení pro Playboy čili rozhodně netrpěla slavománií. Na rozdíl od Johna Waynea Bobbitta, který si penis nechal chirurgicky přišít a vystupoval s ním v několika pornofilmech, takže naopak to byl on, kdo celou kauzu zpeněžil.

Co nám ale Uzel říká svými hluboce pohrdlivými slovy především? Že nemá ani špetku soucitu za to, co se Loreně Bobbitt stalo. Nepopisuje patologickou povahu jejího manžela a používá k tomu ještě částici „prý“. Nenapadne ho, jak šílená musela být situace, když byla dohnána k takovému činu. Staví se k ní, jako by ona měla osobnostní poruchu nebo byla násilnější než její manžel. Selhává v rozpoznání klasického modelu oběti připoutané ke svému trýzniteli a naivně jí navrhuje, že „mohla prostě odejít“. Podstatné je pro Uzla jediné – „oslavují ji feministky“, musí být tedy špatná. (Přitom ani s tou oslavou to není tak jednoduchá pravda, jak dokazuje dobový sloupek z LA Times, kde feministická komentátorka Robin Abcarian výslovně píše „Nedělejme z ní hrdinku“).

Slaměné panenky

Radim Uzel o feminismu nepoučeně, ale o to kritičtěji píše více než čtvrtstoletí. Zdá se, že si celou jeho podobu vymyslel sám a nikdy ji nekonfrontoval s reálnými, existujícími argumenty nebo osobnostmi. Už jenom proto, že není schopen jmenovat žádné autorky či autory a žádný „argument“, a případy, které uvádí, nejsou pravdivé, ba ani s přijatelnou přesností parafrázované. Problém celého „Uzlova feminismu“ spočívá v tom, že je jenom tak inteligentní a historicky poučený, jako jeho pseudo-tvůrce. Úplně natvrdo řečeno, aby Radim Uzel mohl nad feministkami dominovat, musel si je vymyslet mnohem hloupější, než je on sám.

Všimněte si, kolik nepravd, lží a předsudků je nutné vyvrátit, abychom se vůbec dostali k tomu, co feminismus říká, nikoli co ošklivého údajně dělají feministky. K tomu, co skutečně říká a na čem stojí, se bude věnovat následující kapitola, která se pokusí popsat rozdíl mezi pohlavím a genderem, co je a co není sexismus, a doložit, že představa, že muži jsou od pravěku lovci a ženy ochránkyně domácího krbu či ohně, jsou desítky let vyvrácený mýtus.

Popup se zavře za 8s