Často mi z něj cuká víčko, na druhou stranu je to neobyčejný život, říká maminka matematicky nadaného syna

Váš syn je teď v první třídě. Od kdy vám bylo jasné, že je matematicky nadaný?

Velký zájem o čísla projevoval tak od dvou let, ale nepřisuzovala jsem tomu žádný význam, neměli jsme moc srovnání s vrstevníky, brali jsme to jako jeho přirozenost, byli jsme na to zvyklí. Brala jsem to tak, že každé dítě se přece o něco zajímá, a často intenzivně, ať už jsou to dopravní značky, nebo dinosauři… U Alexe to byla matematika a stupňovalo se to. Humorné bylo třeba to, že když jsme spolu četli knížku, věděla jsem, že bude průšvih, když budu muset otočit stránku, protože tam uvidí pokračování číselné řady a to ho tak vzruší, že celý proces uspávání začne zase nanovo. Abychom se tomu vyhnuli, s manželem jsme při čtení ta čísla dole na stránce zakrývali prstem. Když jsme pak dostali od pedagogicko-psychologické poradny výsledky testování – to bylo ale až v předškolním roce – tak jsme si tyto a jiné projevy začali dávat do souvislostí. 

Jak se stalo, že ho v poradně identifikovali jako nadaného, když vás to nenapadlo?

V předškolním věku přišla do školky psycholožka udělat dětem test školní zralosti. Měla s dětmi pohovor, dávala jim různé úkoly. U Alexe zjistila velmi slabou grafomotoriku, ale logické myšlení a matematiku měl nad horní hranicí stupnice hodnocení, kterou měli k dispozici. Paní psycholožka nám navrhla, jestli mu nechceme udělat testy na nadání. Tomu jsme se nebránili a šli jsme tedy se synem do pedagogicko-psychologické poradny, k téže psycholožce. Po asi dvou hodinách testování si mě k sobě posadila a řekla: „Budete asi překvapená, ale Alex je v deseti z dvanácti testovaných oblastí mimořádně nadaný a ve dvou je na úrovni přechodu mezi průměrem a nadáním.” Překvapená jsem tedy byla.

Začali jste své dítě vidět jinýma očima?

Ano, a když jsme pak začali o nadání číst knihy a sledovat webináře, došlo nám, že jsme mu mohli i nevědomky ublížit, dokud jsme nechápali, že jeho „záseky“ a podivnosti jsou součástí projevů nadaného člověka. Kolikrát jsme pak doma s mužem seděli až se slzami v očích a vzpomínali na různé epizody, kdy jsme s ním třeba neměli tolik trpělivosti. Nadané děti jsou velmi citlivé a je to strašně křehké s nimi pracovat. Tím, že jsme se o nadání dozvěděli, obrovsky se nám zvýšila tolerance k tomu, co někdy Alex vyvádí. Předtím jsme obraceli oči v sloup.

Máte nějaký příklad, pro lepší představu?

I třeba jen odřené koleno je drama. Nebo když měl předepsaný od lékaře sirup na kašel, tak se nešlo domluvit na tom, že by si ho vzal. To byly scény, že si podle mě sousedé mohli myslet, že ho týráme. Veškeré emoce prožívá hodně intenzivně. 

Ve školce problémy neměl? 

Alex není introvertní, což mnoho nadaných je, je naopak velmi společenský a nemá problém si najít kamarády. Na hřišti lítá za neznámými dětmi a navazuje kontakty: „Já jsem Alex, budeme spolu kamarádit?“ Za to jsem moc ráda. 

A nemá sklony ostatní děti poučovat? 

To tedy má. Hodně to dělá se svou tříletou sestrou. Myslel si snad, že s ním bude hrát šachy hned po narození. Zrovna dneska u večeře nedokázal pochopit, jak to, že Leonka neví, kolikátý den v srpnu má on narozeniny. Má na ni obrovské nároky a myslím, že nároky má i na své vrstevníky, ale ve škole tohle myslím tlumí paní učitelka, která je skvělá. Říkala mi, že na sebe Alex rád strhává pozornost a pořád chodí před tabuli něco prezentovat. 

Je syn v něčem slabší?

Nejde mu úplně psaní, tam musíme pořád pilovat, grafomotoriku má pořád horší. Ale je velmi ctižádostivý, takže se posunuje rychle. Nechce být nikdy na chvostu. Čte dobře, četl již před tím, než šel do školy. 

Jak snáší neúspěch? 

Moc dobře ne, prohry nese opravdu těžce. Teď si zrovna s manželem čutali pěnovým míčkem v kuchyni a vymýšlel kdeco, aby nemusel tátovi uznat, že dal gól. To je typické a dost nepříjemné. Přitom sám velmi lpí na pravidlech, to tak nadané děti mají. Ale když jde o to, že by mohl neuspět, tak by i zašvindloval. Teď mají se školou místo tělocviku bruslení, a protože to ještě neumí a připadá si jako nešika, nechce tam chodit. Na to, co mu nejde, má sklon zanevřít. 

Škola, kam Alex chodí, není jeho spádová, že?

Není, ale je asi čtyři zastávky tramvají od nás. Měli jsme v tom velké štěstí. Vím o rodičích, kteří se kvůli nadanému dítěti i stěhují, protože tam, kde bydlí, je škola, kde se nesetkávají s pochopením. Já jsem původně plánovala, že se odstěhujeme mimo Brno, pocházím z vesnice na Slovácku, ale to jsme pak zavrhli, právě kvůli Alexovi. A to, že se dostal do specializované třídy s programem pro nadané děti, považuju za obrovskou životní výhru. On je tam strašně spokojený. Paní učitelka s nimi opravdu dobře pracuje. Dokonce s nimi dělá krátké meditace. Máme z toho radost, s ničím takovým by se na běžné škole nesetkal. 

Jeho školu jste tedy dost řešili?

Bylo pro nás důležité najít školu, kde ho budou chápat a dají mu prostor. Takže jsme uvažovali i o nějaké soukromé škole, i když nemáme kdovíjak vysoké příjmy. Ono opravdu hrozí, že děti jako on u učitelů mohou narazit. Alex chodil do jedné školy do „edukačně stimulační“ skupiny. Jedná se o poměrně prestižní brněnskou školu a byla to jedna z možností, kam by pak mohl nastoupit. Děti tam dostaly úkol, aby našly co nejvíc kartiček s obrázky, které začínají na určité písmeno. On jich nasbíral opravdu hodně a paní učitelka ho hned brzdila, ať dá prostor ostatním. To jsem si říkala „jejda, tak tohle asi ne“. Chápu, že učitel to musí nějak řešit, ale tam jsem vnímala napětí v učitelce, což není dobré, děti to samozřejmě vycítí. Jeho současná paní učitelka s tím pracuje skvěle, občas mu třeba ve třídě zadá, že může něco vysvětlit spolužákovi, udělá z něj svého asistenta.

Jak jste tedy tuto školu našli?

Jaké školy přicházejí v úvahu, se ví, rodiče si spolu o tom povídají už době, kdy vodí děti do mateřské školy. Věděla jsem, že Křídlovická má Hejného matematiku a že je dobrá pro děti, které mají rády matematiku. Párkrát jsem zašla kolem oběda před školu a ptala se rodičů, kteří si přišli pro děti, jaké mají zkušenosti. Mluvili o škole moc dobře, a tak jsme se tam pokusili dostat. A povedlo se. Do té třídy berou jedno dítě ze čtyř. 

Co o škole říká syn?

Moc toho z něj nedostaneme. Když se ptáme „co děláte ve škole?“, řekne nám „no, učení, s kamarádama“. Musíme se šikovně vyptávat a vychytat pro to správný moment, když není ponořený do svých myšlenek a je ochotný odpovídat. Ale vidím, že se do školy hrozně těší. Ráno je jak kůň ve startovacím boxu před dostihy. Do školy ho vodí můj muž, Alex na něj jen zamává bajbaj a už „valí“ ke škole. I v pátek se třeba splete a říká: „Až budu zítra ve škole…“ Jeho myšlenky se ke škole hodně upínají, a co může být pro rodiče lepšího, než vidět, že dítě nemá žádné strachy. 

S paní učitelkou komunikujete?

Třídní schůzky absolvoval manžel, já jsem byla doma s dcerou, ale v lednu jsme měli společnou schůzku, tripartitu, i s Alexem, a to mi přišlo velmi přínosné. Alex měl možnost se vyjádřit. Paní učitelka nám řekla, že bylo vidět, jak Alex před Vánocemi zapracoval na grafomotorice. Přes Vánoce to trochu upadlo, ale pak se do toho poměrně rychle dostal znovu. Také zaznělo, jak někdy doplácí na to, že je rychlý, až zbrklý, a že se mu stává, že v zadání úkolu něco přehlédne, a že je tedy třeba si na to dávat pozor. Ale vše to umí říct velmi vlídně. 

Děláte úkoly s ním a kolik toho tak má na doma?

Myslím, že paní učitelka děti nepřetěžuje, což vidím jako plus. Ono u Alexe je to tak, že když k nějaké aktivitě nemá úplně vztah, vše trvá strašně dlouho. Když má psát do písanky, procvičovat psaní, tak se u toho celý kroutí, nohu má skoro za krkem, takže o nějaké správné poloze těla nemůže být ani řeč. Pořád sebou šije, udělá jeden oblouček a zase mu musím říct, jak by u toho měl sedět. A tak pořád dokola.

Víte, co dělá, když je ve třídě hotový dřív než ostatní?

Může si číst nebo mají další úkoly připravené ve složkách pod lavicí. Teď aktuálně říkal, že tam mají „magické čtverce“, jde o matematické doplňovačky.

Když vás tak poslouchám, tak bych řekla, že výchova takového dítěte je obrovsky náročná. Jak to vnímáte vy?

Je to náročné, ale to, že jsme na Alexe začali nahlížet jinak, optikou nadaného dítěte, mi pomáhá. Takové děti potřebují hrozně moc trpělivosti, ale i pevné hranice. Jsou to chytří lišáci, takže by toho mohli někdy i zneužívat. Pořád s ním je třeba diskutovat a nacházet kompromisy. Nejednou si všimnu, že mi cuká víčko (směje se). Na druhou stranu je úžasné pozorovat takové dítě a jeho zájem, s jakým se noří do věcí. Jak dlouho vydrží zkoumat vlajky různých zemí nebo pravidla sportů… Myslím, že to je obrovským motorem i pro sestru. Ta v něm vidí úplného boha. 

Michaela Kostková vystudovala vyšší odbornou školu v oblasti cestovního ruchu a následně pracovala jako asistentka ve výživovém poradenství. Manžel je produktový manažer. Spolu mají syna Alexandra a dceru Leonu. Žijí v Brně. Alexandr chodí do Základní školy Křídlovická, která vždy v jedné třídě v ročníku organizuje speciální podporu nadaných dětí, a dělá to ve spolupráci se spolkem Svět vzdělání.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.